Bořivoj Brdička: Tvořivé myšlení jako základ kompetencí pro 21. století

„Tvoření zabere více času než dril, takže jeho zavedení do výuky vyžaduje nejen změny postupů, ale také redukci obsahu. Plánování výuky je mnohem složitější, protože nelze jednoznačně říci, kam se tvůrčí činnost žáků bude ubírat. Naprosto nezbytná je spolupráce mezi učiteli, která vždy nemusí být na dostatečné úrovni. O potřebě příslušných systémových změn je třeba přesvědčit též rodiče. Neexistuje jediné řešení, do úvahy je třeba vzít místní podmínky a vlastní specifické cíle školy, píše Bořivoj Brdička v textu o svých zkušenostech z kurzu prestižní univerzity MIT.

Brdička mimo jiné píše:

Bořivoj Brdička (youtube.com)

Do kurzu edX Design Thinking for Leading and Learning jsem se přihlásil, protože jsem chtěl sledovat, jak se vyvíjí poznání těch (pro mě) nejčelnějších expertů v oboru vzdělávacích technologií Justina Reicha a Mitchela Resnicka z MIT. A nebyl jsem sám. Stejný nápad mělo 8 tisíc dalších zájemců z celého světa.

Kurz měl 3 lekce. První vysvětlovala samotný princip tvořivého myšlení. Teorii popsanou dříve (Tvořivé myšlení IDEO) zde opakovat nebudu. V praktické části bylo úkolem účastníků najít si vhodnou cílovou skupinu (nejlépe kolegů, kterým chceme informaci o tématu předat) a s nimi si vyzkoušet první tři fáze aplikace tvořivého myšlení na řešení problémů skupinou generovaných.

Druhá lekce byla věnována implementaci tvořivého myšlení na úrovni výukových aktivit. Jako příklad hodný následování bylo popsáno zavedení tohoto přístupu do výuky v Meadowbrook School nedaleko Bostonu, která při realizaci úkolu úzce spolupracovala s MIT Edgerton Center.

Video ukazuje to podstatné, a sice nasměrování školních činností k onomu známému Papertovu kultovnímu heslu „Učit se znamená zamazat si ruce“. Typicky to ve škole vypadá tak, že se místo počítačových učeben zřizují tzv. „Maker Spaces“ neboli prostory pro realizaci vlastních nápadů. V Meadowbrook za tímto účelem zřídili samostatné oddělení (klub) EurekaLab trochu připomínající v našich školách zrušené dílny. Žáci zde pracují na svých vlastních projektech. Začíná to klasickým stříháním a lepením, pokračuje sestavováním výtvorů z různých stavebnic, navrhováním objektů tisknutelných na 3D tiskárně a končí programováním robotů či tvorbou aplikací.

Vše, co žáci tvoří, jsou vlastně jen prototypy, které nutně nemusí být funkční. Jeden z lektorů kurzu Blade Kotelly to vyjádřil takto: „Jakmile se začnete přesouvat z fáze výzkumné k tvorbě prototypu, je nutné si uvědomit, že není třeba, aby se to hned napoprvé povedlo. Nemůžete čekat, že přijdete s tím nejlepším řešením hned na začátku.“ Důležitý je proces myšlení vedoucí k návrhu, nikoli produkt samotný. A to myšlení je třeba rozvíjet neustálou diskuzí nad realizovanými činnostmi a vhodnými otázkami. Model MIT v závěru cyklu vysloveně předpokládá sdílení nápadů. Vzorem nám může být Resnickův Scratch.

Ještě jedna věc mi na metodice tvořivého myšlení MIT přišla důležitá. Základním cílem je řešit problém, který mají jiní – tedy nikoli svůj vlastní, jak jsme zvyklí v rámci konstruktivního pojetí vnímat výukové metody podporující osobní poznávání. Žáci jsou od počátku vedeni k tomu, aby vnímali a navrhovali řešení problémů jiných. Asi proto mají šesťáci z Meadowbrook za úkol tvořit věci žádané místními předškoláky (patrné ve videu).

Praktickým úkolem druhé lekce kurzu bylo navrhnout projekt aplikace tvořivého myšlení pro vlastní žáky a ten diskutovat s kolegy v rámci příslušného fóra.

Třetí lekce byla určena hlavně manažerům. Zabývala se realizací systémových změn posouvajících celou školu k tvořivému myšlení. Vedla k zamyšlení nad tím, jaké skutečné důsledky pro žáky může implementace tvořivého myšlení do výuky mít. Zda lze očekávat, že budou kolegové k návrhům na systémové změny vstřícní. Je-li existující snaha o změny dostatečně silná k tomu, aby se vyplatilo do ní investovat čas a energii...

Je zřejmé, že podobné snahy narážejí na mnoho problémů. Tvoření zabere více času než dril, takže jeho zavedení do výuky vyžaduje nejen změny postupů, ale také redukci obsahu. Plánování výuky je mnohem složitější, protože nelze jednoznačně říci, kam se tvůrčí činnost žáků bude ubírat. Naprosto nezbytná je spolupráce mezi učiteli, která vždy nemusí být na dostatečné úrovni. O potřebě příslušných systémových změn je třeba přesvědčit též rodiče. Neexistuje jediné řešení, do úvahy je třeba vzít místní podmínky a vlastní specifické cíle školy.

To vše znamená, že je riziko neúspěchu značné. Aplikace modelu tvořivého myšlení na systémové změny školy znamená experimentovat a zkoušet nové postupy podobně jako prototyp nového produktu. S počátečním neúspěchem je třeba počítat. Málokteré vedení asi bude ochotné něco takového podstoupit.


Celý text naleznete zde