Jaroslava Indrová: Co očekáváme od školy

Všichni jsme chodili do školy - minimálně osm let, a proto všichni víme, jaká by měla být. Ve skutečnosti se na tom neshodnou ani jednovaječná dvojčata. To nám ovšem nebrání v tom, abychom to neustále řešili.

Jaroslava Indrová (archiv autorky)

Pan Ondřej Šteffl je propagátorem školství soukromého a alternativního. Přestože s ním v mnohém souhlasím, se soukromou školou nemám nejlepší zkušenosti. Pravda, je to z doby, kdy tyto instituce stály na startu. Snad se od těch dob posunuly.

Učila jsem na jedné rok, a nejvíce mě odradila věta: "Vydrž, za pár let to tu nepoznáš, co všechno budeš mít k dispozici." Z pozice učitele skvělá očekávání. Ale z pozice žáka, který za čtyři roky už na škole nebude?

Studenti ve škole se dali rozdělit na dvě základní skupiny. První byli ti, kteří očekávali, že jim soukromá škola dá mnohem víc než státní, a byli ochotni pro to leccos obětovat. Druhá skupina byli ti, kteří naopak očekávali, že nebudou muset obětovat nic, že všechno za ně vyřeší rodičovské peníze. Těžko se pracuje s oběma skupinami najednou.

Můj malý vnuk navštěvoval soukromou školu od první do poloviny čtvrté třídy. Jejich způsob výuky se mi líbil - alespoň jeho učitelka volila zajímavé metody. Prolínání tématu různými předměty děti bavilo a obohacovalo je. Např. poslech Mé vlasti se odrazil nejen ve výchovách hudební a výtvarné, ale i ve vlastivědě - pohled historický, zeměpisný, občansko-právní. Tento přístup mám ráda a snažím se ho aplikovat, kde jen to jde (i když, čím výše, tím to jde obtížněji - zkuste nutit maturanta, ať kreslí postavičky z Peera Gynta:-))

Na druhou stranu inovace v předmětech dělala problémy i samotným učitelům, kteří mnohdy nevěděli, co vlastně mají učit. Nejhorší to ovšem bylo s kázní. Škola propagovala velice liberální přístup k dětem. Tvrzení, že "děti se přeci musejí samy dohodnout, mít se rády, pomáhat si", je nesmysl. Někdo je to někde musí nejdřív naučit - doma musí vyjít maximálně s třemi dalšími členy rodiny, ve škole je to velký kolektiv, který se chová značně nesourodě. Učitel by měl vychovávat, i když naši školští představitelé jsou názoru jiného. I když osobní příklad dělá hodně, nejdůležitější jsou pravidla nastavená hned na začátku - později se už nastavují obtížněji. Vnuk nakonec právě z těchto důvodů přešel na "obyčejnou" základku, kde se cítí mnohem spokojeněji, i když úroveň výuky - vzhledem k tomu, jaké děti ve třídě jsou - je asi na horší úrovni.

Souhlasím se všemi cílovými body Rámcového vzdělávacího programu, nemám problém vychovávat z dětí svobodné a zodpovědné osobnosti, komunikovat s nimi, podněcovat je k tvořivé činnosti, pomáhat jim rozvíjet strategie učení. Největší problém vidím v individuálním přístupu. A to si myslím, že o žácích a studentech vědí nejvíc právě češtináři - je to dáno nejen největším počtem hodin, ale i charakterem předmětu, v němž se žáci často "vnitřně odhalují", leccos na sebe prozradí. Ale při počtu třiceti dětí či studentů je individuální přístup obtížný.

Dalším problémem je biflování. Jsem alergická na tvrzení, že znát vyjmenovaná slova, násobilku, tvrdé souhlásky apod. je nesmysl. Ten mluví o jazykovém citu, další má/ nemá matematický talent. Ale žádný talent se nerozvine sám od sebe. A to, že dnešní děti jsou schopné napsat po H měkké a naopak po Ř tvrdé i, nespadlo z nebe. Někde se stala chyba. Ono to biflování má něco v sobě. Na začátku by měla být znalost a od ní odvozená dovednost. Ale pěstovat hned dovednosti nepodložené znalostmi je nesmysl. A začít by onen "dril" měl už u držení tužky, pokračovat přes vyjmenovaná slova a násobilku, pokračovat slovíčky, tabulkou prvků. Právník také musí znát zákoník a lékař diagnózy či názvy orgánů.

Náš latinář byl velice laskavý a hodný člověk, ale prachmizerný učitel. Nemuseli jsme se učit mluvnici - měli jsme krásně vypracované gramatické tabulky, které jsme směli používat i při písemkách. Slovíčka sice zkoušel, ale s oním přehledem v ruce. Ve třetím ročníku se ukázalo, že ačkoliv překládáme s našimi pomůckami Zápisky o válce galské, neumíme vlastně nic. Dnes si pamatuji pár latinských přísloví a zásady souslednosti časové. Škoda, 3 hodiny latiny týdně po dva roky a třetí dvě - to se dalo zužitkovat mnohem lépe. Dům bez základů prostě nepostavíš. A když přece, spadne.

Nějak mi připadá, že nevíme, co chceme. Rozvíjet individualitu žáka, nenutit ho biflovat, nezahlcovat ho úkoly, vyjít mu vstříc, naučit ho jeho práva, vést ho k samostatnosti a otevřené komunikaci. Všechno zachrání soukromé a alternativní školy. A co většina navštěvující "obyčejné" státní školy? A kde je řeč o tom, že tohle všechno by mělo být na konci něčeho? Ne na začátku. Cesta není cíl. Cíl je na konci cesty. Všechno má svůj čas.

Strašně ráda bych viděla, jak pracují tolik oslavovaní dánští učitelé. Jak v praxi funguje dánské školství. Německé učitele jsem při práci viděla. Dobré i horší. A zdálo se mi, že dělají přesně to, po čem volám. Nejdřív znalost a pak dovednost. Práce s materiály, aktivizace děti - divadlo v jazycích, soutěže. Ale zároveň asistenti k ruce, stálá učebna - vždy připravená - množství pomůcek a méně žáků.

Já se toho už nedočkám, ale současným učitelům přeji, ať mohou rozvíjet talentované žáky, aniž by o tom museli podávat čtvrtletně hlášení, aby měli k ruce asistenty a aby se mohli věnovat všem, kteří o to stojí a kteří to potřebují. Jedno jestli v soukromých, alternativních nebo státních školách. A hlavně, aby o to žáci opravdu stáli!


Se souhlasem autorky převzato z jejího blogu