Tony Judt: Vzpomínka na skvělého učitele je jediná věc, kterou stojí za to si ze školy pamatovat

Škola a učitelé hrají důležitou roli ve vzpomínkách Tonyho Judta, jednoho z nejpronikavějších historiků a esejistů, intelektuálů v neironickém slova smyslu posledních desetiletí. Přemýšlí o nekonečných reformách britského školství, které v lecčems připomínají ty naše současné, o náročných autoritativních a výborných učitelích, kteří by dnes už byli zřejmě považování za nekorektní, o úpadku schopnosti vyjadřovat myšlenky, o expertech neboli „televizních vědcích“... Naléhavost knihy podtrhuje skutečnost, že ji Judt psal v době, kdy umíral na ALS a postupně ztrácel schopnost pohybovat se a mluvit. A žil už pouze ve svých stále ještě jasných vzpomínkách. Přineseme z knihy postupně několik citací.

Tony Judt (youtube.com)

Němčinu tehdy učil na škole Paul Craddock, přezdívaný už třemi generacemi žáků Joe.... Měřil šest stop a vůbec celý zjev toho dlouhána – od sešlapaných bot po neudržované řídnoucí vlasy – dospívající kluky děsil. To byla pro pedagoga neocenitelná výhoda.

Během necelých dvou let intenzivního studia němčiny jsem dosáhl vysoké rovně lingvistických schopností i sebejistoty. Na výukových metodách mého učitele Joea nebylo nic záhadného. Prostě nás donutil, abychom každý den, ve škole i doma, trávili celé hodiny nad gramatikou, slovníkem a stylistikou. Každý den nás zkoušel, ověřoval, co jsme si zapamatovali, jak rozumíme textu a naši schopnost úsudku. Chyby se nemilosrdně pranýřovaly: Získat méně než osmnáct z dvaceti bodů v testu ze slovní zásoby znamenalo „být za pitomce“. Nedokonalé pochopení složitějšího literárního textu mělo okamžitě za následek hodnocení „zabedněný jak petrolejka“...

Joe nás děsil, ale zároveň jsme ho zbožňovali... Nerozdával pochvaly a jeho kritické šlehy nezmírňoval sebemenší náznak familiárnosti. Přikráčel ke katedře, mrštil na ni knihy, skočil k tabuli (předtím ještě hodil křídou po některém nepozorném žákovi) a vydal ze sebe všechno: Padesát minut intenzivní, plynulé a soustředěné výuky jazyka...

Dnes by Joe jako učitel nemohl existovat. Měl štěstí, že si nemusel vydělávat na živobytí výukou na současné střední škole – dokonce i podle měřítek tehdejší doby byl nechvalně známý svoji politickou nekorektností... Na amerických středních školách, stejně jako na britských středních školách očividně nevalné úrovně, jsou studenti ujišťováni, že se učí dobře, nebo alespoň tak dobře, jak je v jejich silách. Učitelům se doporučuje, aby nedělali ve výkonech svých svěřenců rozdíly: Není vhodné je chválit za prvotřídní práci, ani je plísnit za to, že podávají slabší výkon. Nestává se, že by žáci od učitele slyšeli, že jsou „absolutní pitomci“ nebo „banda zabedněnců“.

Strach se nenosí, stejně jako se nenosí uspokojení z neúnavného a namáhavého lingvistického úsilí...

Zdá se mi příznačné, že mezi všemi nepříjemnými vzpomínkami na školu vnímám jednoznačně kladně ty dva roky, kdy do mě Joe nemilosrdně hustil němčinu. Neřekl bych o sobě, že jsem masochista. Na Joea Craddocka vzpomínám s velikou láskou a uznáním ne snad proto, že jsem se ho bál nebo že mě donutil dělat větný rozbor německého textu do jedné v noci a druhý den ho odmítl jako „absolutní pitomost!“, ale proto, že byl tím nejlepším učitelem, jakého jsem kdy měl, a vzpomínka na skvělého učitele je jediná věc, kterou stojí za to si ze školy pamatovat.


Tony Judt: Penzion vzpomínek (Prostor, 2016, str. 85-88)