Přečtěte si: Je inkluze nesmysl?

Větu „inkluze je nesmysl“ vyřkla počátkem února v rozhovoru pro Blesk speciální pedagožka Iva Švarcová. Před lety se podílela na vzniku vzdělávacího programu pro děti s lehkým mentálním postižením. Věta je to úderná a líbivá – a nejspíš proto se jí chopila mnohá média. Vysloveně se totiž hodí do nynější emotivní diskuse.


Z článku Ivy Jungwirthové v příloze Orientace Lidových novin/EDUin.cz vybíráme:

Častým argumentem odpůrců inkluzivního vzdělávání je, že se děti se speciálními vzdělávacími potřebami nebudou ve třídě se zdravými dětmi cítit dobře, že budou vystaveny posměchu a že si budou uvědomovat, že ostatním intelektuálně nestačí. Jenže v každé třídě je i dneska někdo, kdo je intelektem na horní hranici, a někdo, kdo se nachází na té spodní. Kategorizace intelektu je do značné míry umělý konstrukt a jeho rozložení v populaci tvoří Gaussovu křivku. Je otázkou společenské dohody, kde přesně stanovíme hranici nadprůměru a podprůměru, koho označíme jako „postiženého“, koho jako „nadaného“ a v jakém rámci hodnot IQ určíme kategorie lehkého, středního a těžkého mentálního postižení.

Dítě, které intelektem ještě spadá do pásma normy, ale jež vyrůstalo v atypickém rodinném prostředí, může být snáze obětí posměchu a šikany než dítě s Downovým syndromem s harmonickým zázemím. Mimořádně inteligentní děti jsou často sociálně velmi nešikovné. Jejich inteligence jim nezaručuje, že se budou ve třídě cítit dobře a že nebudou obětí posměchu právě pro svoji jinakost z druhé strany spektra. Záleží na pedagogickém umu konkrétního učitele, aby uměl i s dětmi „na okraji“ pracovat, dal jim zažít pocit úspěchu a aby nastavil ve třídě vstřícné klima. Tisíce dobře integrovaných dětí v běžných třídách přitom dodávají jistotu, že tento úkol je zvládnutelný. Pokud děti z obou okrajů Gaussovy křivky zařadíme do speciálních vzdělávacích programů, ocitnou se na okraji děti, které byly původně blíže k průměru. Dětská skupina nikdy nebude zcela homogenní.