Z rozhovoru Michaely Zumrové s ředitelem Speciálních škol Hradec Králové Pavlem Svobodou v Jíčínský.Deník.cz:
Je podle vašeho názoru vůbec vhodné, aby se „zdravé" děti učily ve třídě se žáky, kteří mají tak různorodé potřeby? Nebude to nevyhovující pro obě strany?
Podle mého soudu ano. U těžce mentálně postižených dětí se o nějaké integraci nemá vůbec smysl bavit. U těch s lehkým mentálním postižením jsem zase hluboce přesvědčen, že budou šťastnější a úspěšnější ve specializovaném zařízení. V praxi zkrátka dítě pozná, že dostává jedničky za stejný výkon, za který mají jeho spolužáci trojky nebo čtyřky a vycítí, že je vlastně „mimo hru". Pro ostatní děti ve třídě je to ale stejně tak nemotivující, protože proč by se snažili, když Pepík, kterému pomáhá paní asistentka, bude mít ve finále za stejný výkon stejně lepší známku. Tím ale jednoznačně nevyvracím, že i integrace dítěte s lehkým mentálním postižením za určitých podmínek není možná.
Navíc takové prostředí musí být značně stresující i pro učitele.
To rozhodně, vezměte si, že máte ve třídě dvacet žáků, tři asistenty, různé studijní plány, ale pořád stejný úkol – naučit. Kantor v takové situaci musí pochopitelně neustále rozdělovat pozornost a úsilí. Je mi úzko z toho, že plánovanou inkluzí se zcela rozvrátí náš propracovaný systém speciálního vzdělávání, který nám závidí i v zahraničí. Je to podle mého soudu nezodpovědný experiment, který může velmi poškodit nejednu generaci dětí.
2 komentářů:
Pokud má být výuka efektivní, děti s mentálním s postižením se spolu s nepostiženými vrstevníky vzdělávat nemohou. Mají odlišnou úroveň rozumových schopností, poruchy vnímání, paměti a pozornsoti a tím pádem i výrazně odlišné tempo výuky.
Výklad učitele v "běžné škole" nestačí sledovat mimo jiné i proto, že mají menší slovní zásobu a nerozumí některým slovům. Žák s mentálním postižením bude sedět ve třídě a nebude chápat nic z toho, co učitel říká nepostiženým dětem. Bude se nudit a bude vyrušovat. Ostatní děti ho za to nebudou mít rády.
Lehká mentální retardace není lehké postižení, které by se dalo překonat nějakou rehabilitací nemo aplikací "podpůrných opatření". Na druhé staně, mentální retardace není nakažlivá a není žádný důvod, proč by mentálně postižené děti nemohly chodit do stejné školy jako ostatní.Potřebují ale své třídy, své kvalifikované učitele , své učebnice a svoje učivo.
Je to tak těžké pochopit???????
Pan ředitel Pavel Svoboda patří mezi moudré a zkušené speciální pedagogy, kteří toho pro své žáky vždy dělali mnohem víc, než co jim předepisoval jakýkoliv vzdělávací program. Vedl je, spolu se svojí maminkou Hanou, která se celý život strala o děti s těžkým mentálním postižením, ke sportu a k různým kulturním a společenským aktivitám, které těmto dětem posléze umožnily integraci do společnosti a uplatnění na horní hranici jejich možností.
Přála bych mu, aby svoji záslužnou práci mohl dělat dál a lepších podmínkách.
Okomentovat