Z fejetonu Milana Dřevojánka v NeviditelnýPes.cz vybíráme:
Jednu takovou rodinku znám – a co víc, ustaraná matka kdykoli tam ochotně třeba i vlastní tělo coby koberec na podlahu položí, aby milovaná, pečlivě rozmazlená dcerka nešlapala po tvrdém. Jaký pak div, že zlomyslný fracek dělá si z ní s gustem rohožku. A když jsem se ptal jeho otce, nevede-li taková výchova do pekel, odpověděl mi, že „aspoň se v životě neztratí“.
Ten bezelstný pragmatismus vyrazil mi dech: ano, hajzlíci se obvykle v životě neztratí. Prokráčí jím po hlavách ostatních, doslova „hlava-nehlava“, a která by mu snad na jeho úspěšné cestě měla překážet, do té zkušeně kopne, jako už v dětství do té kočičky. A tak se ptám: máme očekávat, že až tahle „americky vychovaná“ generace potáhne otěže tohoto světa, zavládne tu drsný zákon džungle, kde prostá lidská slušnost zůstane už jen sentimentálním přežitkem pro naivní staříky?
3 komentářů:
Výchova se může ubírat různými cestami a není žádná nejlepší. Takové dítě v pubertě jen drsněji narazí, až zjistí, že ostatní si také nic nedají líbit a že nejlépe s nimi vyjde beze (zbytečných) srážek. Jeden by třeba řekl "léčba šokem".
Z našeho pohledu to není nejlepší řešení, ale z jejich pohledu není nejlepší řešení zase ta naše spartská výchova, kde pro ránu není nikdy moc daleko. Oni mohou říkat, že vychováváme bijce stejně, jako to říkáte vy o nich...
Takové dítě v pubertě jen drsněji narazí, až zjistí, že ostatní si také nic nedají líbit
Omyl, velmi hluboký, až fatální omyl. Takové dítě, které není zvyklé respektovat autoritu a neumí ustoupit, bude jen hledat způsob, jak svou vůli vůči ostatním prosadit.
Nejdřív pěstmi, pak revolverem, později kalašnikovem...
Za účelem vítězství v nevyhnutelných srážkách se spojí se sobě podobnými do gangu.
A my, kteří se náhodou připleteme k probíhající "léčbě šokem" budeme prostě jen dalšími nevinnými oběťmi pouličních přestřelek.
Klíčové ve výchově není použití fyzického trestu.
Klíčové je uvědomění si, že když překročím hranice, následuje trest a že to je trest zasloužený.
Otázka výchovy je vždy strašně složitá. Já se přikláním k vytváření mantinelů problém tkví v tom, že např. malé dítě (2 - 6 let) často nechápe, kde už mantinel je či není. Zde bych se vůbec nebránila jakýmsi "násilím". Mám na mysli např. odtáhnutí dítěte od rozpálené plotny s patřičným slovním doprovodem (byť by dítko řvalo jak tur).Pokud by toto nepomohlo, klidně lehké plácnutí přes ruku. Jde přece o zdraví dítěte. Totéž na ulici. Půjdeš hošánku za ruku. Totéž vždy v případě, když jde o zdraví a někdy až život dítěte. Jinak stačí důslednost v jednání. Opravdová důslednost. I pes, natož dítě pochopí, když několikrát řekneme důrazně NE a toto dodržíme. Tzv. americká výchova tyhle věci nerespektuje. Tam je dítě ponecháno jakci svému osudu s tím, že si v určité chvíli samo uvědomí, že něco se nesmí. Jenže většina psychologických výzkumů ukazuje na to, že dítě potřebuje nutně mantinely a chce je, byť to v dané chvíli vypadá opačně. To vztekání se, mlácení sebou o zem a podobné výstupy, jsou jen projevy bezradnosti a volání o pomoc. Což bylo nejspíš ze strany volnovychovatelů pochopeno jinak.
doporučuji si přečíst některé knihy paní Jiřiny Prekopové popř. zajít na přednášku p. Lidmily Pekařové. Úplně super je pak cyklus seminářů a kniha autorů Kopřiva, Nováčková a spol. Respektovat a být respektován.Měla jsem to štěstí, že jsem jejich semináře absolvovala v době, kdy mým dětem byly 2 roky a aplikovala jsem všechny jejich navrhované způsoby výchovy a samozřejmě, jak jinak, jsem zapojila i svůj selský rozum. Myslí, že dítka jsou vychována dobře (dnes 16 let).
Co i já odsuzuji, je přehnaná autoritářská výchova,spojená s mnoha tělesnými tresty. Tam bych viděla velké nebezpečí pro dítě do budoucna. Ale že by dítěti nějak ublížilo občasné plácnutí ve věku mladším, o tom velmi pochybuji.
Okomentovat