Přečtěte si: Jaký stát, takový žák aneb opravdu chce mít stát vzdělaného občana?

Všichni víme, jak svítí oči malému dítěti, a také, jak s věkem hasnou. Z jeho hry a učení je cítit radost. Životnost této radosti, dychtění, které je motorem v procesu poznávání, je přímo závislá na respektu k dítěti, na důvěře v to, že využije svobodu, která je mu dána, ve prospěch poznávání. Dítě, které se těší z poznávání, hledá svou cestou, svým tempem, samo si situaci vyhodnotí, a když potřebuje, tak se zeptá. Většinová škola mu toto vše bere.


Z článku Romana Krále, učitele a ředitele základní školy, v EDUin.cz vybíráme:

Reálným řešením je vymezení služeb, které může ještě stát v oblasti vzdělávání garantovat svými nástroji, a to formou stanovení minimálních standardů. MŠMT by se mělo poučit např. z procesu zavádění ŠVP, který zůstal někde v půli cesty (vzhledem k potenciálu, který v sobě skrýval) a zavádět jen ty kroky, které umí finančně (příp. metodicky) podepřít. Minimální standard žáka je definován rámcovým vzdělávacím programem. Schází pojmenovat minimální standard pro učitele a také pro ředitele. Standard pro učitele by měl řešit tolik slibovaný kariérní řád, v kterém musí být stanovena minimální úroveň dovedností.

Stát by měl tedy jasně vymezit svou roli ve vzdělávání. Neměl bych chtít svými nástroji postihnout každou situaci, každou malou vísku, každý individuální příběh. Ve společnosti je dost vitální síly, která si umí poradit, jen by tyto síly měly dostat důvěru. Jako se musí role učitele a vychovatele upozadit (učitel kráčí za poznáním žáka vedle něj, nebo spíše za ním, nevláčí jej), měl by i stát jasně vymezit území, na kterém je s to garantovat úroveň vzdělávání každého jedince a na kterém se může dále ústrojně dařit rozvíjet další potřeby a možnosti všech účastníků vzdělávání podle jejich volby a priorit.