David Hawiger: Jsem-li učitelem, tak zodpovídám za učení

Přibližně před 14 dny jsem si přečetl článek Spratci a zlatíčka - začíná to ve školce. A protože to bylo s určitým zpožděním od zveřejnění, zůstal můj komentář pod ním jako poslední (dobře mi tak ;-) ).


Pan Navrátil (autor článku) poukazuje na neblahé jevy, které naše školství provázejí stále častěji a navíc se zvyšuje jejich negativní kontext.

Od mého komentáře pod článkem si v práci a mimo ni kladu otázku, zda vlastně jsem ještě učitel.

Učitel, vedoucí, vychovatel

Snad nepatřím do skupiny těch, kteří s nostalgií vzpomínají na časy minulé. Nicméně za mých žákovských, gymnaziálních a vysokoškolských let mi bylo jasné, koho mám vnímat jako učitele, koho jako vedoucího (kroužku, oddílu, party) a kdo má na starosti výchovu. U té poslední pak především díky tomu, že mí rodiče byli vychováni v dozvuku "prvorepublikových výchovných principů". A přiznám se, že jsem svou budoucnost spojil s představou, že chci především přebírat zodpovědnost za "učení ostatních". Samozřejmě, že jsem si byl vědom toho, že v mé profesi budu muset umět žáky/studenty i vést a vychovávat. Ale nebylo to mou prioritou; kdyby tomu tak bylo, možná bych volil něco kolem sportu, speciální pedagogiky či oborů se sociálním akcentem.

Uteklo více jak 20 let a během nich jsem zjistil, že mi je bližší "učitelství dětí" než "učitelství oborů" a že výpočetní techniku ve školství lze prosazovat, když dokážete lidi (dospělé i děti) mezioborově vést. Výchovu jsem vnímal jako nedílnou součást mé profese pouze v mantinelech, které kdysi hezky vymezil pan profesor Jan Sokol (mám dojem z doby jeho krátkého působení v pozici ministra školství) - a to, že kromě vzdělávání je úlohou škol socializovat a personalizovat. Ani RVP pro mne nebylo odklonem, protože jsem vnímal postavení "výchovy" v kontextu klíčových kompetencí jako nejvyšších vzdělávacích cílů a případně některých vzdělávacích oblastí a oborů (zdůrazňuji pojem vzdělávací nikoli tedy výchovné).

Stále častěji se však potýkám s problémem, že společnost ode mne neočekává primárně učení a sekundárně ani "vzdělávací vedení" ani "vzdělávací výchovu". Postupně se dostávalo větší pozornosti "vedení v duchu pionýra" a "výchovy jako společenského úkolu". A tady má naše současná doba mnohem blíže k modelům ve stylu "zabav a vychovávej děti, když rodič buduje stát nebo na to nemá", což odpovídá spíše "předsametovým" principům. Bohužel tento přístup začíná nabývat takových rozměrů, že ztrácím jistotu, zda kromě zábavy a výchovy je ještě úlohou školy i vzdělávat.

Výchovné nebo vzdělávací školství?

Je krize (a bude hůř), zažil jsem si pracák a neumím jezdit za prací. Takže občas mám pocit, že můj hřbet se hrbí více, než je zdrávo. Tudíž si umím představit, že se místo učitele stanu "vedoucím zábavy". Ale při převzetí zodpovědnosti za výchovu již jde o zdraví. Ten hřbet bych mohl mít tak pokřivený, že bych se už nemusel narovnat.

Otázkou je, jak poznám, že už na mých bedrech leží i výchova za jiné a kdy už je to taková tíha, že způsobuje deformace trvalé. To souvisí i s tím, zda naše školství vyslyší poptávku po "prioritně výchovném školství" nebo po "prioritně vzdělávacím školství". Obojí prostě nejde.

Budu-li se ve své paměti postupně vracet o 20 let zpět, pak mi to možná pomůže rozpoznat parametry, podle kterých můžu tu kterou poptávku odlišit. Dle mého názoru lze předchozí období charakterizovat až bezbřehými možnostmi, shlédnutím se v konzumně-zábavním stylu života a kladením důrazu na svobodu. Chceme-li se tedy dostat do přijatelné rovnováhy, pak v duchu obecně platných principů bychom měli "působit v protisměru". Takže osobně bych zacílil energii tak, aby:

1. místo bezbřehosti začala fungovat pravidla, jež vymezí kompetence zúčastněných stran (a jejich dodržování bylo vymahatelné);
2. místo zábavy a konzumu se ve škole opět od každého zúčastněného vyžadovala především práce (a někdy až nepříjemně tvrdá - ono učení i bolí);
3. místo dalšího upřednostňování svobody se vyžadovalo přijímání zodpovědnosti.

Výše uvedené tři atributy můžeme argumentačně spojit jak s výchovou tak se vzděláváním. Mým přáním je, abychom si na ty výchovné dali setsakramentský pozor. 

Převzato z autorova blogu Davidův sloupek