Životní příběh mladého muže, který se zasloužil o rozvoj internetu a proslavil bojem za svobodu slova, volné dostupnosti informací a přístupu ke vzdělání pro všechny.
Přemýšlel jsem nad tím, jak se s vámi rozloučit před prázdninami, a dospěl jsem k tomu, že to nutně bude hodně jiné než vloni, kdy jsem psal o tom, Jak v Lochgilpheadu zvítězila otevřenost. Období naděje se střídají se skepsí, a tak se dnes nacházím spíše na opačné straně cyklu, než před rokem. Když se podíváte na svět vzdělávacích technologií (a nejen na něj), najdete všude kolem sebe soustavnou snahu využívat vše, co se dá, k osobnímu prospěchu toho, komu to aktuálně vzniklé podmínky dovolují. To se netýká jen velkých nadnárodních korporací, u nichž nás podobné chování nepřekvapí, ale i mnohem menších státních institucí, které spravují peníze našich daňových poplatníků, či řešitelů různých projektů, kteří utrácejí často třeba peníze evropské. Takto chápaný proces fungování moci založený na ovlivňování toku finančních prostředků se nám již dostal natolik pod kůži, že ho mnozí z nás vnímají jako něco zcela samozřejmého. Zrovna školství je však tím odvětvím, kde jeho aplikování vnímá poměrně dost lidí jako nevhodné.
Je pozoruhodné, že schopnost cítit, co je správné, pořád neztrácíme. Možná i proto, že se občas najde někdo, kdo nám naše zaběhané formy myšlení alespoň na chvíli naruší.
Aaron Hillel Swartz se narodil 8. listopadu 1986 v Chicagu. Jeho otec byl zakladatelem jedné z prvních softwarových firem, jejichž činnost byla postavena na využití otevřeného operačního systému Unix (později Linux). Aaron chodil do soukromé školy, byl od dětství obklopen počítači a záhy začal skvělým způsobem programovat.
Ve 13 letech získal svou první cenu za tvorbu nekomerčního výukového webu. Ve 14 se stal plnohodnotným členem týmu připravujícího první verzi RSS – systém syndikace obsahu ve formě skriptu umožňující čtení novinek na webových stránkách (který mimochodem třeba Facebook nepodporoval nikdy a zrovna teď se s tímto symbolem otevřenosti loučí i Google likvidací svého Readeru). O rok později (2001) již byl členem týmu W3C (World Wide Web Consortium), což je vrcholné mezinárodní sdružení vyvíjející technické standardy pro web. Od té doby se stal uznávaným expertem na vývoj internetových aplikací a podílel se na mnoha projektech. Vyjmenuji jen některé: Markdown, Infogami, Reddit, Jottit, … V roce 2004 se zapsal na Stanford, kde se setkal s profesorem práva a etiky Larry Lessigem, duchovním otcem autorské licence Creative Commons, který měl na jeho další životní dráhu významný vliv.
Od uživatele volně dostupných programů přes aktivní zapojení do vlastní tvorby open source software se Aaron propracoval až k aktivní účasti na hnutí podporujícím volné sdílení informací. Projevilo se to již na Stanfordu např. jeho zapojením do přípravy autorské licence Creative Commons jako právní normy legalizující sdílení či do podpory vzniku internetové databáze knih Open Library, jež je součástí Internet Archive (viz Brewster Kahle a jeho stroj na cestování časem).
Další posun v jeho radikalizaci nastal během boje proti americkému zákonu na ochranu dětí online COPA, který byl založen na velmi vágní a snadno zneužitelné definici toho, co je nevhodným dokumentem, jež je nutné blokovat (viz Precedenční spor o bezpečnost internetu). Tento záměr se sice podařilo na začátku roku 2009 po dlouhém a usilovném boji odvrátit, ale vzápětí majitelům autorských práv nakloněná lobby přišla s návrhem novým v podobě SOPA, proti jehož mezinárodní variantě ACTA jsme měli možnost protestovat vloni i u nás (viz Autorský zákon a ACTA v praxi učitele). Poté, co se podařilo odvrátit i tyto hrozby, přicházejí stále nové a nové snahy o regulaci internetu (COICA, CISPA ad.). Pravděpodobnost, že se je nakonec podaří prosadit, se bohužel stále zvětšuje. Nejnovější návrhy se již tolik neopírají o ochranu dětí, ale o ochranu intelektuálního vlastnictví (např. The IP Commission). Tím vůbec největším rizikem pro volné šíření myšlenek je snaha o jeho likvidaci ze strany různých radikálních hnutí. Někdy to vypadá, že se teroristům možná touto cestou podaří demokracii nakonec zlikvidovat.
A tak se Aaron chtě nechtě z programátora stával stále více politickým aktivistou bránícím lidská práva a svobodu slova. Založil skupinu Demand Progress, která se plně věnovala ovlivňování americké vrcholné politiky – kongresu, senátu i prezidenta. K typickým aktivitám těchto obránců volné dostupnosti informací patřila eliminace těch internetových služeb, které bránily přístupu k materiálům, jež však ze své podstaty měly být veřejnosti volně dostupné. Byla to např. databáze soudních záznamů PACER, jež i přesto, že vše, co obsahuje, má licenci public domain, vyžadovala platbu za přístup. Aaron se v roli hackera do databáze dostal, její obsah zkopíroval a zveřejnil. Byl vyšetřován FBI, ale nakonec se ukázalo, že žádný zákon neporušil. Naopak, jeho působení vlastně přineslo veřejný prospěch.
Chceme-li porozumět Swartzovu chápání problematiky volné dostupnosti informačních zdrojů, je nejlepší cestou seznámit se s jeho Manifestem zveřejněným v červenci 2008 [1]. V českém překladu ho nedávno publikovaly Pirátské noviny. Vyberu pár podstatných vět:
Informace jsou moc. Ale ruku v ruce s mocí jdou i ti, kteří ji chtějí mít jen sami pro sebe. Veškeré světové vědecké a kulturní dědictví vydávané po staletí v knihách a vědeckých časopisech je stále častěji digitalizováno a uzamykáno několika soukromými korporacemi. Velké společnosti jsou, samozřejmě, chamtivostí zaslepeny. Zákony, podle nichž fungují, to vyžadují – jejich akcionáři by protestovali, kdyby tomu bylo jinak. A podplacení politici je podporují, schvalují zákony, které jim dávají výhradní moc rozhodovat, kdo smí vytvářet kopie. Je čas vystoupit na světlo a v nejlepší tradici občanské neposlušnosti, oznámit náš odpor proti této soukromé krádeži veřejné kultury. Musíme vzít informace, ať už jsou uložené kdekoli, zkopírovat je a sdílet se světem. Musíme vzít díla nepodléhající kopírovacímu monopolu a přidat je do archivu. Musíme skoupit tajné databáze a dát je na web. Musíme stáhnout vědecké žurnály a nahrát je na sdílecí sítě. Musíme bojovat za Guerilla Open Access. Bude-li nás po celém světě dost, nevyjádříme tím jen silný odpor proti privatizaci vědomostí – pošleme ji tím do propadliště dějin. Přidáte se k nám? |
Celý článek na spomocnik.rvp.cz
.png)
0 komentářů:
Okomentovat