Zuzana Loubet del Bayle: Internetová past na plagiátory: 3/4 studentů se chytily

Gymnaziální učitel francouzského jazyka a literatury nalíčil na internetu past, aby poznal, kolik z žáků opíše domácí práci z internetu. Jednalo se o „commentaire composé“ v literatuře (z toho se ve Francii maturuje), tedy o práci, kde má žák okomentovat literární dílo. Je to práce, která se teoreticky nedá nikde opsat – nejsou k ní potřeba faktografické znalosti, jedná se víceméně o žákův prožitek z četby, který má vyjádřit psanou formou. Přesto 51 z 65 žáků práci opsalo z internetu – někteří si ji dokonce zakoupili za 1,95 EUR již hotovou na stránkách, které nabízejí vypracování domácích úkolů. Jak učitel postupoval?

Podrobné svědectví je na této adrese:
http://www.rue89.com/2012/03/22/jai-piege-le-net-pour-donner-une-lecon-mes-eleves-230452

Nabízím zde zkrácený překlad (v 1. osobě):

Proč jsem nalíčil past?
První rok mého působení na gymnáziu jsem si při opravování domácích prací z literatury uvědomil, že některé nešikovné formulace se objevují stále dokola. Velmi rychle jsem je našel pomocí Googlu. O pár měsíců později jsem zadal stejný typ práce v hodině. Nijak zvlášť jsem žáky nehlídal a při opravě jsem si uvědomil, že jeden z nich naťukal pomocí Smartphonu pár klíčových slov do Googlu a velmi neobratně opsal první text, který našel na internetu. Rozhodl jsem se proto podniknout malý pedagogický experiment: v létě jsem ve své knihovně našel barokní báseň ze 17. století, která nebyla nikde na internetu. Jejím autorem je Charles de Vion d’Alibray, datum básně je neznámé.

1. etapa: Wikipedia
Vytvořil jsem si účet a abych se zapsal jako seriózní přispěvatel, doplnil jsem pár literárních článků. Poté jsem přidal k biografii autora básně na Wikipedii (článek byl velmi krátký) tuto poznámku: „Jeho zklamaná láska ke slečně de Beaunais dává jeho poezii, od roku 1636, lyrický a smutný nádech.“

2. etapa: vydávat se za odborníka
Vydával jsem se za žáka a poslal jsem na různá internetová fóra otázky ohledně interpretace této básně. Potom jsem se znovu připojil jako „odborník“ a poslal jsem odpovědi, které vypadaly na první pohled učeně, ale při troše přemýšlení se dalo přijít na to, že byly přitažené za vlasy.

3. etapa: vypracování „vzorového“ komentáře
Vypracoval jsem pseudokomentář, kam jsem nenápadně zapracoval pravopisné a stylistické chyby. Na první pohled vše vypadalo věrohodně, ale schválně jsem se dopustil metodických chyb, které dělají nejčastěji studenti předposledního ročníku gymnázia. Poté jsem se zapsal jako Lucas Ciarlatano (to jméno musí každého trknout…) na stránky, které žákům prodávají hotové domácí práce (Oodoc.com a Oboulo.com). Jejich odborná rada odsouhlasila můj text bez mrknutí oka – je tedy zřejmé, že jim nejde až tak o kvalitu jejich příspěvků, ale hlavně o ekonomickou stránku věci. Ani se neobtěžovali tím, že by si ošetřili otázku autorských práv a oba nabídli k prodeji úplně stejný text – na stránkách zveřejnili úvod, závěr a osnovu, zbytek si žáci mohli dokoupit za pár eur.

4. etapa: zlepšit zařazení všech těchto internetových stránek
Skoro všude jsem poslal odkazy na tyto stránky, aby se zlepšilo jejich zařazení v Googlu před začátkem školního roku.

5. etapa: zadat studentům domácí práci
Zadal jsem žákům vypracovat komentář této básně – měli na to dva týdny. Řekl jsem jim, jak postupovat a upřesnil jsem, že očekávám osobní práci. Jedna žákyně se přišla omluvit, že se stěhují a že nebude mít přístup na internet – jen jsem se usmál…

Po vybrání prací jsem velmi lehce zjistil, kdo co opsal a odkud. Na Wikipedii jsem například psal o „Slečně de Beaunais“, zatímco stránky Oodoc a Oboulo byly přesnější – mluvily o Anne de Beaunais. Tuto osobu jsem si samozřejmě vymyslel – když se tato slova převrátí, vznikne „bonnet d’âne“ (ve francouzštině „oslí čepice“), ale žáky to netrklo.

6. etapa: žáci v pasti
Většina žáků opsala, v různé míře, svůj komentář z internetu. Ani se nenamáhali propojit informace z různých zdrojů. Nejčastější chybou bylo použití informací z Wikipedie – nic nenaznačovalo, že by byla báseň složena pro „slečnu de Beaunais“, bylo tedy vidět, že si žáci tuto informaci neověřili u jiného zdroje. Nejvážnější chybou ale bylo, že žáci opsali z internetu celé věty a někdy i odstavce, které nedávaly smysl a ukázali tak naprostou absenci vlastního přemýšlení.

Tuto práci jsem samozřejmě neznámkoval – žáci byli nejdřív velmi překvapeni, když jsem jim vše vysvětlil, nakonec se ale smáli. Když jsem jim ale vracel práce, bylo vidět, že se stydí.

Závěr: k čemu to všechno bylo dobré?


Učitel má žákům dát základy informatických technologií. To se mi myslím povedlo a zároveň jsem také dokázal, že pro výuku literatury žáci předposledního ročníku gymnázia nejsou dost vyspělí, aby mohli smysluplně využít internetové zdroje. Většina z nich jsou otroci internetu a tato závislost potlačuje jejich vlastní kritické uvažování.

Chtěl jsem také ukázat žákům, že jejich učitelé mohou nové technologie ovládat lépe než oni.

Chtěl jsem dokázat, že vše, co najdou na internetu, nemusí být správné.

Chtěl jsem žákům ukázat, že problém není v lenosti, ale v nedostatku sebedůvěry – ten je vede k tomu, že opíšou, co najdou jinde. Schovávat se za myšlenky jiných znamená, že já sám neexistuji…

Jsem zastáncem názoru, že žáci budou schopni plně využít výhod nových technologií teprve až se naučí přemýšlet bez nich.

Převzato z RVP.cz