Petr Kolman: Trestní odpovědnost dětí – čtrnáct nebo patnáct?

Vypadá to, že hranice trestní odpovědnosti se opět vrátí na 15 letech věku, stejně tak i zákonná hranice pro sexuální styk. Zachovat současný stav má novela trestního zákoníku, kterou v pátek minulého týdne schválila česká sněmovna. Novelu nyní posoudí horní komora Parlamentu ČR. Novela, převážně připravená poslankyněmi KSČM, ruší pasáže nového trestního zákoníku, který měl od roku 2010 snížit obě zmíněné věkové hranice na 14 let věku.

Ke opětovnému navýšení hranice trestní odpovědnosti mám ovšem velmi vážné výhrady.

Bylo by patrně nošením nočních ptáků do Athén popisovat, jak závažným společenským problémem je dětská kriminalita. Obzvláště alarmující je dlouhodobý růst dětské brutality. Nota bene i nejeden učitel se v posledních letech stal obětí kriminálního případu, kde v roli pachatel vystupoval velice mladý člověk , někdy dokonce i žák samotné oběti.

Rodiče (resp. zákonní zástupci) a škola v určitých případech nestačí na plnohodnotnou – či alespoň dostačující - výchovu. U těchto případů, žel, nezbývá než intervence veřejnomocenského aparátu.

Dnes je v českém trestním zákoně stále zakotven, a jak to vypadá i do budoucna asi i nadále bude, věk pro začátek trestní odpovědnosti na 15 let, v evropských zemích je častější 14 nebo dokonce 13 let. Pro zajímavost uveďme, že nejnižší hranici trestní odpovědnosti v Evropě má Skotsko – osm (sic!) roků, pro objektivitu ovšem doplňme, že země do kiltu oděná nyní chystá zvýšení z osmi na 12 let.

Spolu s původním návrhem se domnívám, že již dávno nastala vhodná doba pro snížení této hranice i v Česku. Pro snížení hovoří hlavně rychlejší biologické a sociální vyspívání současných dětí. Paradoxní je, že „čtrnáctková“ byla dokonce součástí prvorepublikového trestního práva, tedy před 70-80 roky, v časem kdy děti vyspívaly značně později. Takže původně schválená úprava (tedy ta čtrnáctková) dobu nepředbíhala, spíše doháněla.

Oponenti jistě namítnou: „Máme přece ústavní výchovu pro tento typ pachatelů“. Ano, ale je zde na první pohled jemný, ale přitom zásadní rozdíl. Nařízením ústavní výchovy de facto hodnotíme rodiče. Jejich (ne)schopnost řádně vychovávat. Potomek mnohdy může získat jen pocit, že krapet přehnal zlobení. Oproti tomu trestně-právní rozsudek je silným signálem: Porušil jsi zákon, dostaneš trest. Mladý pane, mladá dámo, za své činy musíš být odpovědný!

Kritici snížení věkové hranice také argumentují, že spíše než děti by měli být sankcionováni jejich zákonní zástupci. Částečně je to asi pravda, pokud by rodiče byli donuceni zaplatit několik set či tisíc korun pokuty za malého zlodějíčka, možná by to v některých případech zamezilo dalšímu proti-právnímu jednání. Ale lze takto řešit účast 14ti letého kluka (či dívky – buďme genderově korektní) na brutálním loupežném přepadení, vydírání či dokonce vraždě?