Petr Kukal: Máte rádi sloh?

Prací o výuce slohu nevychází mnoho – už proto si počin nakladatelství Portál zaslouží pozornost. A to bez ohledu na kritické poznámky, které k němu dále budu mít. Je totiž zřejmé, že autorka se nad problémy, které slohovou výuky dlouhodobě provázejí, odpovědně zamýšlí a hledá řešení. Snaží se především o zvýšení atraktivity slohu pro žáky a nalezení širšího kontextu, do něhož by nácvik slovesných útvarů zasadila.

Že často skončí ve slepé uličce (aniž by si to možná sama uvědomila), má několik důvodů. Předně je to zoufalá, mnohdy až k politování lopotná snaha dostát požadavkům současné kurikulární reformy. Nejde přitom ani tak o to, že aspoň třetinu rozsahu každého didaktického námětu zabírá povinný balast „očekávaných výstupů“, „průřezových témat“, apod. To je daň za vydání, což ví každý, kdo nějaký čas publikuje. Nakladatelská mašinérie nutí autory cpát tahle reformní zaklínadla do jakéhokoli textu. Bezkoncepčně, neorganicky, nesmyslně. Ale z obchodního hlediska prozíravě, neboť znejistělé školy koupí cokoli, co alespoň terminologicky souzní s požadavky RVP ZV. ČSI jim za to dá aspoň dva pochvalné lístečky.

Tohle je sice nepříjemné, ale v skutečnosti je to jen drobná lapálie. Když jsme si za socialismu chtěli přečíst dobrou knihu kanadskoamerického autora, také jsme brali na vědomí že k ní bude přilepený doslov plný vysvětlujících frází o tom, jak autor nemilosrdně nastavuje zrcadlo… Všichni to akceptovali a nikdo to nečetl. Tohle bude stejné.

Kolektivní intimita

Větší problém představuje fakt, že autorka Mgr. Markéta Krůželová se pokusila naplnit reformní myšlenky přímo v praxi slohové výuky, zejména naprosto pomýleným důrazem na „týmovou spolupráci“. Především tento prvek ji usvědčuje z nepochopení toho, co je slovesná tvorba a co je autorská práce.

Vytváření slovesného útvaru je totiž výsostně intimní záležitost, bezmála tak jako milování, tak jako svatá zpověď a tak jako vysvlékání před koupelí. Je aktem, kde platí tabu cudnosti. Naprosto není možné vytvářet text kolektivně, jak k tomu autorka neustále vybízí, a bere tím literární tvorbě její nejdůležitější rozměr.

To, co neví Markéta Krůželová, věděl velmi dobře například legendární František Bakule, který dosahoval u svých svěřenců v oblasti slohové výuky zcela mimořádných výsledků. Důraz totiž kladl na to, aby tvorba byla přísně individuální, a její hodnocení kolektivní. Nikdy obráceně. Efekt různých pohledů se tak neztrácel, současně nebyla narušena intimita vztahu autora a textu. (viz Krásné čtení, roč. III, č. 1, 1906 nebo František Bakule – infant terrible české pedagogiky, Praha, Portál 2000, str. 69 – 74.)

Dopis Marťanům

Druhou velkou slabinou knížky je trvalé zaměření mimo realitu. Reformní pedagogové často vyčítají škole malé sepětí se životem a reálnou praxí, současně se ovšem podbízejí dětské snaze z reality trvale unikat. Žáci tedy nepíší dopis kamarádovi nebo babičce, nýbrž mimozemské civilizaci, s mimozemšťany se seznamují na inzerát, vítají je v proslovu…

S tím částečně souvisí také až patologická míra antropomorfizace: Ne-li většina, pak jistě mimořádně velká část všech slovesných útvarů se obrací k jiným složkám přírody než k lidem; někdy dokonce k artefaktům. Rozhovor tak děti dělají s maxipsem Fíkem, dopis píší psu Škubánkovi , Štědrý den líčí z pohledu kapra nebo prskavky. Opravdu si tu někdo myslí, že problémem současných dětí je komunikace s Marťany a psy?!

Možná mi namítnete, že se tak děje v zájmu rozvoje dětské fantazie. Jenže fantazii ve smyslu virtuality děti rozvíjet nepotřebují – v té v podstatě žijí. Potřebují rozvíjet představivost, pro což je nejlepší deskriptivní geometrie, nebo obraznost, což je něco sakra jiného než iracionálita.

Může být i nesmyslná

Zcela v duchu současné reformy je také totální nadřazení formy obsahu, který je naprosto nedůležitý (což dokonale odpovídá postavení učiva v RVP ZV): „Úkolem žáků (může jít i o skupinovou práci) je vytvořit podle osnovy popis Společenské hry pro 6. A. Hra může být i nesmyslná.“ (str. 50). „Kvalitní výklad lze provádět pouze z oblasti, které dobře rozumíme, což by mohlo přinést žákům problém. Dolovíme jim tedy, aby si zahráli na vědce a odborníky a psali odborné výklady na zcela neodborná témata, vymýšleli si vlastní termíny, grafy…“ (str. 101). Za mých času by se tenhle problém“ řešil tak, že by se žáci prostě něco naučili. Cokoli. Jenže takový požadavek by dnešním dětem zněl jak z Marsu. Napsaly by mi tam dopis…

Pak je tam samozřejmě řada jednotlivostí, které jsou buď problematické (témata líčení: „Věc, bez které nemohu žít“; „Můj milovaný mobil“ – str. 61, 62), nebo jsou vysloveně špatně (poděkování tomu, kdo odpovídal, v závěru rozhovoru nejenže smí chybět, ale dokonce musí – nechtějí li dětští novináři působit beznadějně amatérsky a nepoučeně; tenhle zlozvyk je totiž zcela v rozporu s pravidly žánru, posední slovo patří dotazovanému, on dovede rozhovor k pointě).

Všechno vyzkoušejte, dobrého se držte

Pro tato drobná i větší pochybení bychom ovšem neměli přehlédnout, že knížka „Máme rádi sloh“ přináší také několik skutečně zajímavých námětů a postřehů. Výborná je práce s rozstříhanými větami popisu, která žákům nejen napomáhá nalézt v tomto útvaru řád a směr, ale navíc je nenásilně seznamuje také s technikou koláže (str. 30-31). Rovněž mluvní cvičení na neznámé téma v omezeném čase (koncept Toastmasters International Club) vnáší do výuky novou kvalitu (str. 12). V rámci tématu „charakteristika“ je žákům jaksi mimochodem, přitom zcela odzbrojujícím způsobem představena asociativní metoda (charakterizuj člověka narozeného ve fiktivní znamení lopaty – str. 40).

O tom, že i v kontextu současné české školy lze realizovat skutečně smysluplný projekt hodný takového označení, mě přesvědčil námět „Zdravé recepty“ z oddílu Popis pracovního postupu. A konečně oddíl Diskuse se zcela vymyká duchu, v jakém se dnes úvahy o tomto mluvním útvaru nesou. Autorka důsledně dbá na pevná pravidla, nenutí děti hájit stanoviska, která nesdílejí, naznačuje, že člověk má právo vyslovovat své názory, ale musí si je napřed z něčeho utvořit.

Publikace je tedy zajímavým rezervoárem námětů a nápadů, které s úspěchem využije každý, kdo ví, co od výuky slohu chce, má představu o tom, jak toho dosahovat, a každý z námětů dokáže kriticky zhodnotit. Třetinu jich rovnou odmítne, třetinu upraví a třetinu reinterpretuje – a celý rok má ve slohu co dělat. V dnešní tristní nabídce metodické literatury pro výuku slohu to rozhodně není málo.

Krůželová Markéta: Máme rádi sloh. Praha, Portál 2009