Není žádný objev, že učitel je vedle své profese také rodič a má děti, které jsou přirozeně školáky. Tato dvojrole přináší kombinaci nejrůznějších životních situací, které jsou výživnou základnou pro nejrůznější mýty a dohady na veřejnosti. Ať je tomu jakkoliv, role učitele-rodiče není jednoduchá ani pro ně, ani pro jejich děti. Mohl bych o tom dlouho vyprávět. Jsem také učitelské dítě. Ze svých pocitů vyberu alespoň několik jako malou ukázku k ilustraci.
Nepamatuji se, že by mi to rodiče často a opakovaně připomínali. Sám jsem nějak vnitřně cítil, že jako dítě učitelů jsem veřejností posuzován přísněji než moji vrstevníci. Očekávalo se, že se budu dobře učit a příkladně se chovat. Budu živým dokladem nároků, které mají moji rodiče na své žáky. Ač jsem nebyl konfliktním žákem, musím přiznat, že jsem tuto roli vnímal často jako obtížné břemeno. Omezovala mě v dětských aktivitách, a lumpárnám svých spolužáků jsem raději vždy jen přihlížel. Měl jsem trvale na paměti, že jsme živou maketou svých rodičů - pedagogů. Později jsem se sám stal učitelem, což mělo svoji logiku právě v tom, co jsem výše popsal. Vlastně jsem ani nikdy o jiné životní roli neuvažoval.
Když jsem se stal učitelem a měl své vlastní děti, role se vyměnily. Je pravda, že jsem dovedl pochopit co ve škole moje děti, jako potomci učitelů, prožívají. Ale nikdy jsem si nemyslel, že ani v této proměněné situaci to není pro rodiče-učitele role o nic lehčí než ta bývalá role vzorného dítěte. Najednou jsem musel řešit, jak se zachovat při řešení problému svého dítěte. Zda být chápajícím a tolerantním rodičem, nebo zásadovým a nekompromisním učitelem. Hledání té správné míry působení bylo mnohdy velmi těžkou volbou. Bylo to jako při vážení léčiv na lékárenských vahách.
Je pravda, že učitelské děti jsou v kolektivu svých vrstevníků v neobvyklém postavení. Pokud se jim daří a jsou úspěšní, je to zdůvodňováno tím, že mají ve škole, z titulu funkce svých rodičů, protekci. Pokud mají naopak nějaké problémy a nedaří se jim, je to neschopnost jejich rodičů, kteří něco chtějí na ostatních a u vlastních dětí to prosadit neumějí. Dítě i rodič tak žijí v permanentním stresu a nejistotě, co jim příští den ve škole přinese.
Možná jsem ve své úvaze situaci přehnaně přiostřil. Možná že pozice učitelských dříve skutečnosti většinou není tak dramatická. Ani já jsem ji tak dramaticky nikdy nevnímal. Jako dítě jsem se těšil zájmu a důvěry svých spolužáků, která nevyplývala jenom z postavení mých rodičů, ale přispěl jsem k tomu svým osobitým jednáním a chováním. Později jako učitel jsem prožíval úspěchy i nezdary svých dětí a nikdy jsem nezneužil možnosti ovlivnit jejich prospěch či řešení jejich problémů v chování. Je ale pravda, že učitelské děti jsou více vidět a jsou přirozeně středem zájmu spolužáků i učitelů školy kam docházejí. Ale pokud obě pozice (dítěte i učitele) vnímáme normálně a bez předsudků, nemusí a také většinou nedochází k větším problémům. Být učitelským dítětem je stejné, jako být dítětem lékaře v nemocnici, kde pracují jeho rodiče v roli lékaře. Nebo dítěte v roli nakupujícího v obchodě, kde některý z rodičů prodává. Může to být v danou chvíli určitou výhodou, ale nemůže jít o nějaký pro dítě životně významný vliv. Možná že v nemocnici hospitalizované dítě lékaře má v nemocnici větší pozornost ostatních lékařů. Dítě prodavače zase má lepší přístup k novému prodávanému zboží. Ale to vše je jistě ani nevyléčí z jeho zdravotních potíží a neudělá ho víc bohatým. Tak i učitelské dítě škola nenaučí více než ostatní žáky, pokud k tomu samo svým úsilím a jednáním nepřispěje.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat