Ivo Fencl: Šance pro uplatnění kantorů seniorů odchodem do důchodu vždy nekončí

Rozhovor s pedagogem Františkem Šmausem z Plzně. František Šmaus je stále v pohybu a na cestách doma i v zahraničí - za prací i za poznáním. Hlavní profesí středoškolský profesor matematiky a fyziky, učitel na středních a základních školách a v Jedličkově ústavu v Praze a pak opět  v Plzni a v okolí, vyučuje kvalifikovaně i němčinu, angličtinu a hudební výchovu. Po roce 1968 prošel řadou profesí a stále je externistou Pražské informační služby. Na konci letošního školního roku se nechal přemluvit a poskytl mi rozhovor o zkušenostech dlouhodobě zastupujícího pedagoga na jedné středně velké základní škole blízko západočeského krajského města. Jeho postřehy snad stojí za zamyšlení.   

Za svou učitelskou kariéru jste poznal několik generací žáků v minulých i v současných  podmínkách. Chuť učit, na rozdíl od kolegů, kteří se  nemohou dočkat penze, vás pořád neopouští. Čím to je, když vaši tři synové  si vybrali  jinou životní cestu,  a jsou také  úspěšní a spokojení?

Žádný z nich by ve školství být určitě nechtěl, ale ani já jsem to neměl původně v úmyslu. Toužil jsem jít na konzervatoř, studoval jsem od dětství housle a klavír u prof. Šantory. V padesátých letech jsem jej zaskakoval i jako varhaník na kůru, kde v chrámovém orchestru hrál i můj tatínek.  Byla to ještě doba slavných zpívaných latinských mší a můj učitel a ředitel kůru se živil i jako soukromý učitel hudby. V roce 1956 jsem ale už dal na radu svých rodičů a třídní profesorky Jitky Filipové, která nás měla na matematiku. Viděl jsem sám, že muzikanti to neměli v malých městech lehké, živili se, jak se dalo, třeli bídu s nouzí. Ještě na matematicko fyzikální fakultě jsem ale intenzivně hrál ve vysokoškolském symfonickém orchestru, tehdy se jmenoval Vysokoškolský umělecký soubor. Housle, viola a klavír jsou celý život moje nejoblíbenější nástroje. Cvičím dodnes skoro každý den a hrajeme i trio.

Klavír na konzervatoři  nakonec vystudoval aspoň můj syn Petr a je hudebník povoláním a korepetitorem v Plzeňském městském divadle. Martin je inženýrem, dobře ale zpívá i hraje na kytaru. Po ženě Marii, která je původně středoškolskou profesorkou češtiny a dějepisu a živila se po okupaci 1968 všelijak, například i jako uklizečka, má nejstarší syn hlubší vztah k literatuře. Nyní se prosadil  i jako spisovatel a získal loni cenu Magnesia Litera. Nejmladší Honza má  mozek matematika a živí jej účetnictví a je taky docela spokojený.

Jací jsou dnešní žáci ve školách, kdybyste je měl porovnat aspoň po roce 1989?

Když jsem opustil dělnickou profesi, ke které mě odsoudily komunistické vrchnosti, mohu mluvit o dalším skoro čtvrtstoletí života. V Praze jsem učil od roku 1985 do roku 2001. V porovnání s Plzní a okolními  venkovskými školami, pokud mám zkušenost,  tam byli žáci klidnější, hodnější, lépe se mi s nimi pracovalo. Nyní, když jsem učil na malé základní škole zhruba o dvou stech žácích, zjišťuji, že situace pro práci učitele z hlediska kázně a výuky je mnohem náročnější než před deseti dvaceti lety . Dá se to zvládnout, když  navážete se všemi žáky osobní kontakt a porozumíte příčinám jejich projevů a chování. Je to náročné na čas a u každého je to jinak. Ředitel školy má na pomoc psycholožku a výchovnou poradkyni. Obě tam měly celý rok plné ruce práce.

Vzpomínám si, jak jste mi jednou v Praze řekl, že na jisté základní škole na Pankráci, ještě za starého režimu, vám připomínaly soudružky učitelky spíš bachařky?

Držel se tam režimový dohled prakticky od začátku do konce vyučování a hodně se křičelo. V tom jsme ale nebyli v Praze zas tak velkou výjimkou. Podobně to bylo na Palmovce a jinde, to víte sám lépe než já i z devadesátých let. Jinak to nešlo zvládnout. Učitelé svačili ve stoje při dozoru na chodbách, ani si nevydechli po celou dobu pobytu žáků v budově. Někteří o přestávkách i na druhém stupni byli ve třídách a povídali si se žáky o jejich soukromých problémech, pokud nedrželi dozor. Bylo to velmi vyčerpávající.
 
Dnes je dozor nad žáky ale ještě důležitější, jde ale o jeho změněné formy, a s tím bývá potíž, když se mluví o právech žáků často víc než o jejich povinnostech. Většina žáků je dnes mnohem neklidnější, jsou pořád v pohybu, na nižším stupni zejména od páté třídy, bojová nálada se stupňuje v šestce. Zneužívají se mobilní telefony, žáci si fotografují a natáčí vyučující i sebe navzájem. Šikana je častá. Vedení letos na škole, kde jsem působil, rozhodlo, že před hodinou žáci mobilní telefony odevzdají učiteli a ten jim je po hodině zase rozdá, aby mohli být žáci ve spojení se svými rodiči.

Zdá se mi to  absurdní, proč by měli být ve spojení žáci s rodiči  během několika hodin práce  ve škole?

Pro vedení školy a pro učitele jsou někteří rodiče větším problémem než žáci. To dříve nebývalo, nebo jen výjimečně. Řekl bych, že po roce 1989 problémy ve vztahu rodiče a škola přerostly do obrovských rozměrů a velmi vyčerpávají zejména ředitele školy, zabírají mu spoustu času. Záleží na jeho odvaze, profesionalitě, diplomatickém nadání, jak potížím dokáže čelit a často nepřiměřené požadavky rodičů zvládá. Takových rodin nemusí být mnoho, stačí jich několik.

Zmínil jste se o šikaně, jak jste ji letos vyřešili?

Záleželo na předmětu, třídě a třídním učiteli. Řekl bych, že krizové chvíle nikoho z nás neminuly. Šikana zjevná nebo skrytá je v každé třídě, v našem případě to bylo letos nejhorší v devítce. Intenzivně ji řešil hlavně ředitel školy na základě rozborů. Do této třídy  chodila jeho dcera,  měl důležité signály a informace. Celá třída pak povinně jezdila do poradny v Plzni na doléčení. V závěru jsme došli k názoru, že situaci to zlepšilo.

Ředitel školy je ve středním věku, schopný, iniciativní, ambiciózní, nebojí se jít do rizika. Možná, že jiný šéf by se k tak razantním opatření neodhodlal, možná by to dokonce ututlal. Důležité také je, že žáci se ani chvíli nenudí, že škola má velkou nabídku mimoškolních aktivit pro všechny skupiny žáků a realizuje řadu projektů během celého školního roku i pro veřejnost. Zklidňující význam má i to, že je okny obrácená do starobylého kláštera a řada školních akcí probíhá v jeho prostorách.
 
Můžete mi  podrobněji říci, koho se  letos šikana týkala a jaké měla podhoubí?

Vždy je to dost podobné, odnášejí to obětní beránci, zde to byla i vietnamská dívka. Patřila k nejlepším žákyním a dlouho si to nechala všechno líbit. Potíž je v tom, že na škole, kde nejsou paralelní třídy, agresora nejde přesunout do třídy vedlejší. Loni tam přijali nepohodlné žáky z jiných škol, kde se jich potřebovali zbavit. Podle zákona žáka základní školy v Česku oficiálně vyloučit nelze. To je možné v jiných zemích. Ředitel vsadil na kolegialitu, protože při přestupu žáka během roku za ním už peníze nejdou, takže na vstřícné gesto doplatila škola hned dvakrát.

Vyplatilo by se našemu školství, kdyby byly znovu zavedeny školy chlapecké a dívčí?

Oba jsme v padesátých letech minulého století zažili změnu na školy koedukované při přechodu z páté třídy chlapecké do šesté třídy, kde najednou zasedla do lavic děvčata. Byl to šok! Vztahy mezi pohlavími byly tenkrát úplně jiné, řekl bych, ostýchavé. Děvčata byly pro nás kluky tajemný svět a podle toho jsme se chovali. Tehdy jsme se taky rvali, válčili, řečeno dnešním jazykem, šikanovali, ale většinou na chodbách, záchodech, šatny tehdy většinou nebyly, účty se vyřizovaly pěstmi i při cestě ze školy. Dozor v dnešním stylu tehdy učitelé ve škole nedrželi, každý  třídní zodpovídal za svou třídu, dozor ve třídě držel často jím pověřený žák, který zapisoval hříšníky na tabuli. Víte dobře, že oba jsme měli i zkušenosti s tělesnými tresty, které se tiše tolerovaly a někdy je vyžadovali i rodiče.

Rozhodně by se v dívčích a chlapeckých školách, nebo aspoň třídách, lépe dnes zvládala kázeň, zlepšilo by to školní klima, stoupla by efektivnost školní práce. Dnes jsou vztahy chlapců a dívek předčasně důvěrné, bez mantinelů slušnosti, kdy dívka určovala, co si k ní lze dovolit. Zhrubnutí dnešních děvčat i ve slovním projevu je nejnápadnější, bývají vulgárnější než chlapci, to sám taky víte.

Většinou  vyučujete angličtinu, jaké s ní máte zkušenosti z letošního roku?

Vše závisí na vedení školy. Já mám angličtinu v oblibě, léta jsem ve styku s rodilými mluvčími. Hodně mi pomohla konversační a metodická nabídka služeb v Americkém centru a v Britském středisku v Evropském domě v Plzni. Pro žáky je na základní škole angličtina těžký předmět, i když jsou už nové české učebnice. Učitel musí postupovat pomalu. U mne, když byli žáci unavení, jsme zpívali anglicky a četli a učili se texty písní. Mám vlastní velkou sbírku amerických i anglických písniček. Zpívali je rádi i kluci, kteří mi jinak v hudební výchově zpívat odmítali. Velkou výhodou naší školy byla nadstavbová výuka hovorové řeči od rodilé mluvčí, výtvarnice, která se vrátila na penzi do vlasti, ze které její rodiče vyemigrovali do Británie, když jí byly dva roky.

Můžete stručně panoramaticky na závěr vyhodnotit perspektivu základního a středního školství a svoje pocity  ze svého  skoro ročního letošního  pedagogického  působení?

Po desetiletích, kdy jsem pracoval ve školství a nebo jen doučoval studenty, mám základní pocit, že tu postupně resignujeme na skutečné vzdělání a vzdělanost, jak jí rozuměly celé generace. Vzniká z toho velká nejistota a rozpor mezi teorií a očekáváními.

Na škole, kde jsem letos učil byla většina vyučujících muži  pod pětatřicet s dobrou kvalifikací i motivací. Tým vzniká rozhodnutím ředitele školy, on hlavně určuje, jakou tvář jeho škola má a o co jí jde. Sám se věnoval sportovním aktivitám jako tělocvikář, ale je i muzikant, a i další kolegové ovládali hudební nástroje. To nám umožnilo nacvičit vystoupení se žáky pro veřejnost, například na Vánoce. Ženy byly v naší škole v menšině, což je neobvyklé. I to ale umožňovalo další zájmové činnosti a veřejné aktivity školy.

Druhou hlavní oporou školního týmu je zde o generaci starší, velmi pracovitá  paní zástupkyně, s velkými řídícími a kontrolními pedagogickými zkušenostmi.
 
Myslím si, že věkově přiměřeněji vyvážené učitelské sbory by byly pro žáky i pro školní klima velkým přínosem, stejně jako rozumný proporční podíl žen a mužů. Pochopitelně jsem nešel na školu do tak mladého týmu bez obav, o to příjemnějším překvapením bylo, jak vstřícně mě postupně všichni přijali a jak přátelsky se mnou na závěr roku rozloučili. Je to pro mne cenná zkušenost a navázal jsem tam řadu přátelských kontaktů a v mnohém se od mladých kolegů přiučil.

Děkuji za rozhovor.



Ivo Fencl