Co škola stojí, existuje nelítostný souboj mezi žáky a učiteli, který ve své knížce Študáci a kantoři mistrně popsal už Jaroslav Žák. Nechci nyní rozebírat situace, kdy se vzájemné vztahy vyhrotí tak, že jde doslova o život. Podívejme se spíše na jevy zdánlivě neškodné, jako je boj s opisováním a napovídáním.
Podvádět je u nás normální
Asi každý si jako student vyzkoušel nějaký drobný podvod. Opsal domácí cvičení nebo si nechal při zkoušení napovídat od spolužáků. Případně si připravil „tahák“ pro písemnou zkoušku v naději, že s jeho pomocí získá lepší známku.
V našich poměrech se to považuje za normální a ani se nechce věřit tvrzením, že na amerických školách je takový přístup nepřijatelný a studenty nepoužívaný. Je to snad tím, že u nás je riziko trestu nižší než zisk, který takové jednání studentu přináší? Možná ano, ale významnou roli hraje jistě i to, že drobné podvody mají v českých školách dokonce jistou aureolu hrdinství.
Použiji vlastní zkušenost ze školních let, kdy jsem pomáhal kamarádovi propadajícímu v matematice. Při písemné práci jsem stihl vypracovat nejen svoji, ale i jeho skupinu příkladů a předal mu řešení k opsání. Přitom smyslem této služby nebylo jen pomoci spolužákovi, ale také získat jeho přízeň a obdiv.
Oba jsme si mysleli, že naši „fintu“ profesor matematiky neodhalí. To si myslí všichni, co dávají opisovat spolužákům domácí úkoly a seminární práce, nebo je v duchu doby stahují z internetu. Jako učitel jsem brzy zjistil, jak je představa žáků naivní.
Podvůdky očima učitele
Někde jsem četl, že učitel vidí to, co chce vidět, a potrestá to, co chce potrestat. Nemohu tvrdit, že mě žáci při přísné zkoušce ani jednou nepodvedli, nic neopsali nebo si nenapověděli. Po mnohaleté zkušenosti si ale troufnu říci, že jsem o takových pokusech většinou dobře věděl. A co jsem neviděl přímo ve třídě, to jsem poznal při opravování opsané úlohy. Zkušený učitel své žáky natolik zná, že ví, jakého výkonu je každý z nich schopen. Pozná, co je opsané z hlavy spolužáka nebo z internetu a co je jeho vlastním dílem. A je jenom na něm, co s tím dál udělá. Zda podvod odhalí a potrestá, nebo ho nevšímavě přejde.
Vlastně o nic nejde?
My učitelé podobné projevy přehlížíme a většinou necháváme bez povšimnutí a nepotrestány. Nebo je dokonce považujeme za šikovnost svých žáků. Přiznám se, že mám ve sborovně schované pečlivě vypracované a zabavené „taháčky“. Mám je jako doklad umění a schopností žáků. Důkaz, že jejich zpracování přesahuje čas i energii, kterou by byli věnovali prostému naučení zkoušeného tématu.
Školní podvůdky jsou častým námětem vzpomínek na školní léta. Na srazech spolužáků s bývalými učiteli si je s úsměvem opakujeme. Při takové příležitosti jsem se také od svého profesora matematiky dozvěděl, že o mé snaze pomoci kamarádovi věděl. Nezasáhl proto, že to bylo výhodné pro obě strany. Mne situace donutila k mimořádným matematickým výkonům a on měl jistotu, že můj kamarád projde v matematice bez problémů k maturitě.
Lze tedy říci, že profesor se k našemu podvodu postavil dobře. Vždyť mému kamarádovi nedostatky v matematice nezabránily, aby se v životě stal úspěšným a podnikavým člověkem. To přímo svádí k domněnce, že školní podvůdky jsou neškodné a ke škole a jejímu životu patří.
Jenže i to je výchova…
Nabízí se však i otázka, zda právě tady nezačínají podvody daleko většího rozsahu, kterých se později v životě dopouštějí dospělí. Asi to není tak jednoduché, ale naše nechuť řešit malé nepříjemnosti možná přispívá k pokřivenému vědomí, že podvádět se může, nebo že se dokonce vyplatí.
Jak by tedy měl učitel správně reagovat? Prosazovat v žácích zásady uvědomělého učení? Učení pro život, kde se podvody netolerují? Bohužel děti denodenně vidí (třeba ve zprávách), že v životě je tomu často právě naopak. Když jsem chtěl odstranit motivaci k podvodům a strachu ze špatné známky tím, že jsem v matematice zrušil známkování, nějaký rozdíl v chování svých žáků jsem nezaznamenal. Opisovalo se vesele dál. Že by ze zvyku, ze setrvačnosti?
Snad se ale i na našich školách v tomto směru cosi pomalu mění. Díky obecnému příklonu k individualismu – ve smyslu zodpovědnosti člověka sama za sebe – roste i ve škole konkurenční prostředí, které podobným podvůdkům a službičkám pro kamarády tolik nepřeje. Snad.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat