Máš problémy „s tou zamotanou řečí“? Především – nejsi v tom sám. Trápil se tím Aristoteles, Isaac Newton, Winston Churchill, Lewis Carroll. Snaž se o koktavosti dovědět co nejvíce. Pozor – velká část toho, co se dočteš v českých knihách, jsou silně, ale opravdu silně zastaralé a vyčpělé informace. Nabízím několik stručných rad či připomínek. (Text je určený vašim dopívajícím balbutickým žákům.)
Nesnaž se svou koktavost utajovat, zvyšuje to napětí, které tvou řeč ještě zhoršuje a zneklidňuje i toho, s kým mluvíš.
Když koktáš, vůbec to neznamená, že jsi od narození „jiný“, psychicky nevyrovnanější nebo nervóznější než druzí.
Budeš mluvit hůř, pokud budeš rozrušený, unavený nebo se budeš muset rychle vyjádřit – to se přece ale různou měrou děje každému. Stresu ani únavě se nevyhneš, je to realita života.
Postav se problému čelem, nelituj se, neuhýbej. Musíš mluvit, mluvit, mluvit! Nevracej se pořád v myšlenkách k okamžikům, kdy se ti mluvilo opravdu špatně. Zítra bude líp!
Uvažuj, kdo se v okamžiku tvé řečové blokády cítí hůř: ty, nebo tví kamarádi, učitelé? Nechceš jim pomoct výbuchem smíchu, vtípkem na vlastní vrub? Uvidíš, jak se vzduch pročistí, obě strany se budou cítit líp.
A co učitelé? Nešlo by alespoň s některým z nich promluvit o tvých řečových problémech mezi čtyřma očima? Sám začne málokterý, bojí se.
Začni jednat! Pomoc hledej především u sebe. Nepůjde to rychle ani snadno. Můžeš začít telefonem (vím, že se ho bojíš), volej kupříkladu na bezplatné linky, a to několikrát denně.
Snaž se „rozpitvat“ okamžiky své koktavosti: co přesně děláš, čemu se vyhýbáš, čím řeč doprovázíš atd. Stejně tak rozebírej chvíle, kdy mluvíš bez potíží (zjistíš, že je jich víc, než myslíš).
Vyhýbej se těm, kteří ti nabízejí pomoc v podobě léků nebo přírodních produktů, tzv. alternativním metodám a zázračným léčitelům (hypnóza, biofeedback, oxygenoterapie, one brain apod.). Nic z toho ti nepomůže, koktavost neodstraní. Stále ještě neznáme příčinu koktavosti.
Tvou koktavost nezavinili rodiče nesprávnou výchovou, nekoktáš proto, že tě pokousal pes, že jsi spadl, udeřil se do hlavy, lekl se Mikuláše….Výzkumy příčin koktavosti jdou jinou cestou, zaměřují se na činnost mozku a samozřejmě na genetickou výbavu.
Mluv o své koktavosti s lidmi ve svém okolí, nesmí to být tabu. Vysvětluj jim, co ti koktavost způsobuje, jak se cítíš, co s ní děláš… Moc jim pomůžeš a ještě víc sobě.
Chceš-li vyhledat odborníka, bude to především logoped (lékaři ani psychologové se ve skutečnosti o problém koktavosti moc nezajímají, většinou šíří informace a postupy, které se naučili kdysi v době svých studií).
Hledej logopeda, který má zkušenost s úpravou, ne s odstraňováním koktavosti (takových není mnoho). Ti, co převážně napravují jen hrčivé RRRR nebo přišlápnuté SSS, nejsou ti praví.
Nesnaž se mluvit perfektně plynule, byl bys nápadný. Tak přece nikdo nemluví! Zaposlouchej se do hovorů ve své blízkosti, o rozhlase a televizi nemluvě.
Na hloupou poznámku „Jé, ty koktáš!“ můžeš přece reagovat odzbrojujícím – „Ano, já koktám. Dej pozor, je to nakažlivý!“
Proč se obracím jen k hochů a neoslovuji děvčata? Inu, jak statistiky (a skutečnost) dokládají, koktá nepoměrně více chlapců než děvčat. Proč tomu tak je, nevíme. Ale zase směřujeme do mozku.
Mluv! Hledej informace! Uvažuj o nich! Mysli!
Malé směrovky:
- Občanské sdružení Balbus, www.volny.cz/balbus.
- Peutelschmiedová, A.: Čtení o koktavosti. Portál, Praha 1994.
- Parent,R.: Jak žít s koktavostí. Grada Publishing, Praha 1998.
- Fraser, M.: Svépomocný program při koktavosti. Portál, Praha 2000.
- Geus de E.: Někdy koktám. Paido, Brno 2002.
Alžběta Peutelschmiedová
.png)
0 komentářů:
Okomentovat