V diskusi k nedávnému článku Tomáše Jurčíka Koktavé dítě ve třídě se objevily výzvy k zveřejnění názoru logopedického odborníka. Nuže, nabízíme vám dva texty od Alžběty Peutelschmiedové, hosta onoho pořadu Radiožurnálu, jehož poslech kolegu Jurčíka ponoukl k sepsání své praktické zkušenosti s balbutiky.
Ticho léčí – hlásávaly známé plakáty v čekárnách lékařských ordinací a na chodbách nemocnic. Naše ticho a mlčení kolem problému koktavosti – plné pocitů trapnosti na jedné a bolesti na druhé straně – nesvědčí těm, kteří zápasí „s tou zamotanou řečí”, ani těm, kdo potíže s narušením plynulosti řeči na vlastní kůži nikdy nepocítí. Mluvme o koktavých, o balbuticích.
Co je příčinou, zatím nevíme
Konečně se i v České republice začínáme zbavovat přesvědčení, že koktavost je neuróza řeči a že se týká převážně jen dětí, které z toho naštěstí povětšinou „vyrostou”. Nic z toho neplatí. Skutečnou příčinu koktavosti se bohužel dosud nepodařilo odhalit. Rozhodně to však nejsou tak zhusta obviňovaní rodiče, kteří ve skutečnosti svým přístupem mohou vadu řeči svého dítěte zlepšit nebo zhoršit, ne však primárně vyvolat, způsobit, pokud k ní dítě nemá – zatím blíže neurčenou – dispozici. Zapomeňme na všechna leknutí, pády a Mikuláše…Uvažujme: kolik dětí by asi muselo začít koktat po nešťastných událostech v jihovýchodní Asii nebo po válečných konfliktech v bývalé Jugoslávii, aktuálně v Africe…atd.
Pragmatičtější odborný svět dodává, že v případě narušení plynulosti řeči přetrvávající sedmý rok věku dítěte se koktavost v nějaké podobě stane pravděpodobně jeho celoživotním chronickým problémem. Není to až tak děsivé, jak se na první pohled zdá, protože mezi balbutiky (koktavými) bývají uváděni velikáni umění i ducha jako Aristoteles, Ezop, Isaac Newton, Charles Darwin (ten i se svým dědečkem Erasmem), z novodobějších Winston Churchill, spisovatelé Lewis Carroll (s několika svými sourozenci) a John Updike, dokonce i Marilyn Monroe.
Koktavého (balbutika) totiž vůbec nemusíme odhalit takříkajíc na první poslech, porucha má mnoho odstínů počínaje tzv. vnitřní koktavostí. Podstatnou roli sehrává také léty vypracovaná řečová strategie, kdy postižený ví co, kdy a jak říct a stále se bedlivě hlídá. Že takové napětí psychickému zdraví neprospívá, je nesporné. Mluví se potom o neurotických projevech balbutiků, které jsou ovšem n á s l e d k e m narušení komunikační schopnosti, ne její p ř í č i n o u . Postačí uložit si jednoho dne povinnost v průběhu dvou hodin v komunikaci s okolím neříct jediné slůvko začínající některou z obávaných hlásek, kupříkladu P. Co to s námi udělá?
Mluvit, mluvit a mluvit!
Po roce 1989 se s přílivem nových informací začali v našich zemích hlásit ke slovu i dospělí balbutici. Píše se o nich, ale důležitější je, že se sami aktivizují, třeba občanským sdružením Balbus (www.volny.cz/balbus). Zejména překladová odborná i osvětová literatura vytlačuje z pultů našich knihkupectví, ale především z myslí zakořeněné přežité poznatky. Už nevedeme ani malé balbutiky k tzv. řečovému klidu, déletrvajícímu mlčení, ale naopak spásu vidíme v nepřetržité snaze mluvit, mluvit a mluvit!
Tady se bezvadně osvědčuje telefon, obecně pojímaný jako strašák většiny koktavých. Stačí několikrát denně vytočit čísla bezplatných linek a požádat o nějakou informaci. Nebráníme dětem sportovat, neradíme jim, aby se nadechly, rozmyslely si, co chtějí říct, slovo správně zopakovaly a…Škodili bychom tím stejně jako dobře míněným napovídáním obávaných slov, čímž bychom jenom zvyšovali úzkost toho, kdo není schopen slovně se ohradit proti naší případné nápovědě.
Vyhýbáme se pilulkám, protože nic neřeší (ostatně zatím nevíme, co by měly řešit). Až posvátně přijímané přírodní produkty je rovněž třeba vidět kriticky. Zeptejte se zkušeného lékárníka, co může způsobit například taková třezalka, kdy je nepatřičná kopřiva nebo i ten neviňoučký heřmánek, o belladoně (rulíku zlomocném) nemluvě. Všespasitelné metody (jednoduše řešící problémy takříkajíc od kopřivky po rakovinu ) jako one brain nebo biofeedback nejsou hrazeny žádnou zdravotní pojišťovnou, jistě z velmi závažných důvodů. Jejich účinnost se dosud nikomu nepodařilo prokázat a není bez zajímavosti, že se o to vlastně zatím nikdo ani nepokusil. Biblické „věř a víra tvá tě uzdraví” je u koktavosti neúčinné, v případě hypnózy nebo oxygenoterapie (léčby kyslíkem) zejména u dětí velice riskantní, až rizikové.
Nedávno zemřelý světově proslulý teoretik a praktik v problematice koktavosti – současně sám balbutik – Charles Van Riper se v závěru svého dlouhého a plodného života vyjádřil k příčině koktavosti následovně : „Poznal jsem tisíce koktavých a studoval jsem jejich poruchu řeči stejně jako tu svoji. Věnoval jsem se výzkumu a napsal jsem o koktavosti řadu knih. Prozkoumal jsem většinu nejrůznějších terapií, pomohl mnohým uvolnit jejich jazyk a neuspěl u jiných. A co si myslím po tom všem o koktavosti nyní? Domnívám se, že:
- koktavost je v podstatě neuromuskulární porucha, jejíž jádro spočívá v nepatrném zpoždění a rozvrácení načasování složitých pohybů nezbytných k výkonu řeči,
- obvyklou odpovědí na toto zpoždění je automatické opakování částí slova nebo její prodlužování,
- u některých dětí se buď dědičně nebo z nějaké dosud neznámé patologie mozku objevují výše uvedená fakta častěji než u druhých,
- většina dětí, které začínají koktat, bude mluvit plynule, možná vyzráváním organismu nebo proto, že na uvedené načasované zpoždění vyvolávající opakování či prodlužování částí slov nereagují zápasícím způsobem řeči nebo vyhýbavými praktikami,
- ty děti, které zápasí s řečí nebo volí vyhýbavé praktiky z důvodu frustrace nebo strachu z pokárání, budou pravděpodobně koktat celý život, lhostejno jaké terapie se jim dostane,
- potýkání se s řečí a praktikování úhybných manévrů je naučeným chováním a jako takové může být odnaučeno přesto, že načasované zpoždění pohybů účastnících se na řeči ovlivnit nelze."
Potud myšlenky Charlese Van Ripera. Otevřme jim dveře našich logopedických ambulancí, přiveďme je k dětským lékařům a psychologům, aby naší jedinou aktivitou ve prospěch balbutiků nebylo pouze to, že se již poněkolikáté 22. října připojujeme k světovému Dni porozumění koktavosti.
Alžběta Peutelschmiedová
0 komentářů:
Okomentovat