Česká škola: Radek Sárközi: 15 let českého postkomunistického školství

Zítra bude už patnácté výročí Sametové revoluce. Jaký kus cesty jsme za tu dobu urazili? Je české školství stále totalitní, nebo už demokratické? A můžeme si vůbec něco vzít z předlistopadové vzdělávací tradice, nebo by učitelé radeji měli udělat tlustou čáru za touto minulostí? Takovým otázkám se dnes nelze vyhnout.

Po roce 1989 začala řada oblastí procházet velmi intenzivní proměnou a transformací. Asi nejvýraznější změny zaznamenal život politický (nástup demokracie, svobodné volby, vznik politických stran…) a ekonomický (vznik soukromých firem). Některé z nich zasáhly i školství. Vznikají školy soukromé a církevní, zakládají se víceletá gymnázia. Ze škol mizí komunistická ideologie. Navracejí se do nich pedagogové, kteří nemohli za normalizace vyučovat pro své politické názory. To jsou jen některé ze zásadních změn, které znamenaly odvrat od totalitního školství. Můžeme ale s hrdostí říci, že se nám za 15 let podařilo vybudovat školství demokratické? Myslím, že bohužel nikoliv…

Rysy totalitního školství

Pro komunistickou ideologii je typická velká neúcta k lidské individualitě, často i k životu jednotlivce. Cílem komunistického školství bylo vychovat poslušné obyvatele, kteří jsou konformní s totalitním režimem. Ideologicky nespolehlivým a jejich dětem byl omezován nebo znemožněn přístup k vyššímu vzdělání a odpovídajícímu zaměstnání, nebo byly jinak tvrdě perzekuováni.

Metody, ke kterým bývalý režim sáhl, nejsou nijak objevné. Stačilo oprášit „starý dobrý“ herbartismus, jehož podstatou byl vojenský dril, paměťové učení a silné potlačení žákovy osobnosti. Připomeňme si například stále užívaný termín „frontální výuka“ připomínající spíše způsob vedení 1. a 2. světové války než vzdělávání anebo „držení dozorů na chodbách“, které nás zase zavádí do oblasti vězeňství… Nejen tyto symboly totalitního školství stále existují na většině českých škol. Stěží je proto můžeme nazývat demokratickými, i když prošly řadou pozitivních proměn. Spíše jde o školy postkomunistické a posttotalitní, jako je celá česká společnost.

České tradice?

Jaký je mezi pojmy „demokratické“ a „postkomunistické“ školství rozdíl? Můžu dát jeden příklad z názorů českých učitelů, které opakovaně slýchám na svých seminářích pro pedagogy: „Já nechápu, proč se nedržíme tradice našeho školství. Před rokem 1989 jsme napodobovali Sovětský svaz a teď zase Ameriku…“ Zdravý selský (učitelský) rozum možná praví neřítit se z extrému do extrému, ale v tomto případě naprosto selhává. Jaká je totiž tradice českého školství a co si představíme pod tímto pojmem? Tradice je přeci to, co jsme sami zažili. A jak jsme byli vychováváni? Právě v tradici herbartismu kombinované s komunistickým a totalitním „inženýrstvím lidských duší“.

Jinou tradici nemáme. Komenský měl na české školství vliv minimální, prvorepublikové reformní hnutí je naprosto zapomenuto a zahraniční alternativní školy neměly v Čechách do roku 1989 žádný prostor. A nyní ještě tvrdíme, že nemáme napodobovat Západ… To znamená, že máme pokračovat v napodobování Sovětského svazu? Zní to absurdně, vždyť se Česká republika stala demokratickou zemí! Orientace na západní demokracie a jejich školské systémy je naprosto logická. Nejde o žádné zběsilé napodobování, nýbrž o nutnost. Jinde totiž inspiraci k transformaci vzdělávání najít nemůžeme. A ona proklínaná Amerika? Vždyť je to nejstarší země s moderní demokratickou tradicí, která funguje nepřetržitě již od 18. století! Pokud je naším cílem vychovávat občany demokratického státu, je zřejmé, že musíme používat zcela jiné metody, než když bylo cílem vychovat poslušné obyvatele totalitní země. To si bohužel stále neuvědomila většina českých učitelů, i když máme 15 let po Sametové revoluci…

Proč používat moderní výukové metody

Moderní výukové metody nepoužíváme, protože je to nějaká móda, ani pro ně samé, ale protože přispívají k rozvoji jedince a připravují občana na život v demokratickém státě. Takový občan je sebevědomý a samostatný, dokáže věcnými argumenty obhájit svůj názor, je podnikavý, spolupracuje s ostatními v týmu, umí něco vytvořit, dokáže přesvědčit ostatní, váží si jejich práce, umí si vybírat z většího množství variant, kandiduje na různé pozice, volí si své zástupce, řídí projekty, organizuje pomoc potřebným atd. Tyto dovednosti a postoje si těžko osvojí pomocí tradičních „výukových“ metod typu „piš si do sešitu, co diktuje učitel“, „plň úkoly, které ti zadal učitel“, „doplň cvičení“, „nevyrušuj, nezlob, neotravuj, poslouchej“, „nedělej chyby“ atd. Tyto metody lze v demokratické společnosti nazvat černou pedagogikou.

Moderní výukové metody nepoužíváme, protože nás k tomu nutí reformisté, ale proto, že na kvalitě vzdělání dnešních žáků závisí budoucí prosperita naší země i charakter české společnosti. Podíváme-li se na věc čistě utilitárně, kdo vydělá více na naše důchody? Člověk, který čeká na příkaz „shora“ a poslušný úředník, nebo podnikatel, který vymyslí, vyrobí a prodá nějaký nový výrobek, či vědec, který něco objeví, a umělec, který vytvoří originální dílo? Je v našem zájmu připravit děti pro život v demokracii a „kapitalistické“ společnosti. Je také v našem zájmu vychovat lidi čestné, nefrustrované, poctivé a morální. Daří se nám to?

Patnáct let zpoždění

Některé školy se už touto cestou vydaly. Velké naděje se vkládají do reformy školství založené na dvoustupňovém kurikulu (rámcových vzdělávacích programech). Je ovšem s podivem, že teprve 15 let po pádu komunistické totality se začíná připravovat zásadní reforma českého školství. Neztratili jsme příliš mnoho času? Lze očekávat, že minimálně dalších 15 let bude prosazování změn trvat. A možná i déle, pokud si učitelé neuvědomí, že cílem vzdělávání je vychovat demokratického občana, nikoliv alibisticky se dovolávat tradice českého školství, která je nanejvýš podivná, odsouzeníhodná a kontraproduktivní.

Samozřejmě je velmi pohodlné nic neměnit a učit stejně jako před 20 lety. Co by ale řekl pacient lékaři, kdyby ho léčil metodami starými 20 let? A to jsme ještě optimističtí, protože herbartismus je ve skutečnosti metoda stará přes 100 let a zastaralá minimálně od počátku 20. století, kdy se ve světě objevily školy montessori, waldorfské, freinetovské a další alternativy (daltonský plán, jenská škola…).

Myslím si, že pro starší pedagogy bude nejtěžší přiznání, že většinu svého života vyučovali žáky v duchu totalitního školství. Nejrozumnější je udělat za svou předlistopadovou kariérou tlustou čáru, poprosit Boha za odpuštění a začít se intenzivně zajímat, co je činnostní škola, co by měl umět občan demokratického státu a jak nové kompetence rozvíjejí moderní výukové metody. Položme si tedy všichni otázku, jaký je rozdíl obsahu a forem vzdělávání v demokratické a totalitní společnosti a pro kterou společnost připravujeme svoje žáky. Bude to první milník na cestě od postkomunistického školství k demokratickému.