Antonín Mezera: Nová role výchovného poradce, nebo jeho devitalizace?

Nové pojetí úlohy školních výchovných poradců v Dlouhodobém záměru rozvoje vzdělávání a vzdělávací soustavy je jednou z jeho kuriozit. Význam této funkce je v něm srovnatelný s pátým kolem u vozu a priority jsou spatřovány ve velmi mlhavé vizi o tisícihlavých davech školních psychologů. Přitom existuje mnoho důvodů, proč právě výchovné poradce plně profesionalizovat. Jednou ze strhujících idejí Dlouhodobého záměru rozvoje vzdělávání a vzdělávací soustavy je více než deset let stará představa, že každá větší škola by měla mít svého školního psychologa. Kromě existujících funkcí výchovného poradce a školního metodika prevence sociálně patologických jevů, které vykonávají pedagogičtí pracovníci s upravenou mírou vyučovací povinnosti, se v Dlouhodobém záměru zřizuje nová funkce školního psychologa nebo školního speciálního pedagoga.

Cíl návrhu je na první pohled jasný: prý lépe zpřístupnit tuto poradenskou službu žákům základních a středních škol. I běžné kupecké počty nám však naznačují, kolik že absolventů oboru psychologie a speciální pedagogiky každoročně odchází do praxe, a kolik že v České republice působí větších základních a středních škol. Rozdíly mezi těmito dvěma čísly jsou propastné. Nedostatkovým artiklem jsou především školní psychologové a lze se obávat, že ani v dalších letech nebudou z jednoho prostého důvodu: kapacita vysokých škol v těchto studijních oborech je, a asi i nadále bude, velmi omezená. To, že Institut pedagogicko-psychologického poradenství zpracuje podle Dlouhodobého záměru do konce června tohoto roku pro ředitele škol vzorové náplně práce pro školní psychology na základních a středních školách, situaci řeší asi tak stejně, jakoby zpracovalo směrnici, jak se chovat v beztížném stavu při pobytu na Jupiteru.


Stovky psychologů na školách – ale kde je vzít?

Přesto Dlouhodobý záměr i nadále rozvíjí dlouhodobou vizi, že v každé větší škole bude zaměstnán školní psycholog, na kterého by připadalo přibližně 500 – 600 žáků. Předběžná ekonomická analýza dokonce hledí za dlouhodobý horizont a počítá do 5 až 6 let s ”nutností” zaměstnat nad současný stav zhruba 900 až 1000 školních psychologů či speciálních pedagogů, což obnáší navýšení rozpočtu na jejich mzdy, zákonné odvody a vybavení pracoviště ve výši asi 180 milionů korun. K uvedené částce je však třeba přičíst předpokládané náklady na vybavení pracoviště školního psychologa základními diagnostickými nástroji ve výši přibližně 30 tisíc korun – a jsme na dalších 30 milionech.

V Dlouhodobém záměru je ovšem rozvíjena i druhá varianta této vize se střednědobým časovým horizontem, který spatříme přibližně do 3 až 6 let. Ta pro změnu počítá s nutností zaměstnat 657 školních psychologů nebo speciálních pedagogů v každé základní a střední škole s více než 600 žáky, což by stálo ročně bratru pouhých 90 až 120 milionů korun. Současně lze prý očekávat přechod části zaměstnanců pedagogicko-psychologických poraden do škol, protože získají statut pedagogických pracovníků, a tudíž budou mít podzimní, jarní a hlavně letní prázdniny, kterým jen málokdo odolá. Není příliš jasné, zda se toto očekávání autorům Dlouhodobého záměru splní, ale co je téměř jednoznačně v rovině snů, je představa, že Česká republika získá v horizontu dalších 5 - 6 let 1100 dalších školních psychologů a speciálních pedagogů, kteří by působili i v menších školách s více jak 500 žáky. Přílivu uvedených odborníků do škol prý napomůže možnost jejich zaměstnání též na částečný úvazek – minimálně však 0,5 úvazku.


Ode zdi ke zdi

Ale ať hledáte, jak hledáte, nepodaří se vám v materiálu najít sebemenší vizi, která by se týkala budoucnosti nejpočetnější kategorie poradenských pracovníků, kterými jsou výchovní poradci. Kdo v oblasti výchovného poradenství působí alespoň jeden školní rok a neutekl jinam, jistě ho překvapí některá tvrzení, kterými Dlouhodobý záměr operuje právě na jejich účet. Funkcí výchovného poradce je prý poskytovat kariérové poradenství, tedy poradenství pro volbu vzdělávání (vzdělávací cesty) a pro volbu povolání, které by mělo přerůstat v systematické kariérové plánování. Autoři Dlouhodobého záměru se patrně nikdy nesetkali s prastarou a doposud platnou vyhláškou o výchovném poradenství, která vymezuje činnost výchovných poradců daleko komplexněji, od nástupu povinné školní docházky žáka až po dokončení studia na střední škole.

Dosavadním předpokladem pro výkon funkce výchovného poradce je nejen odborná a pedagogická způsobilost stanovená vyhláškou pro učitele příslušného stupně školy a nejméně tři roky pedagogické praxe, ale zejména absolvování poměrně náročného specializačního studia výchovného poradenství na některé katedře psychologie. Na rozdíl od výchovného poradce lze prý funkci školního metodika prevence s funkcí školního psychologa velmi dobře kumulovat. Proč tedy není možné kumulovat všechny stávající funkce do jediné role profesionálního výchovného poradce? O co horší služby by byli schopni vedení školy, kantorům, žákům a jejich rodičům poskytnout profesně samostatní výchovní poradci ve srovnání například se školním psychologem?

To, že v Dlouhodobém záměru je funkce výchovného poradce srovnatelná s pátým kolem u vozu, a priority jsou spatřovány ve velmi mlhavé vizi o tisícihlavých davech školních psychologů, je jeden z mnoha tragických omylů typicky českého „odezdikezdismu.“

Při současných snahách o profesionalizaci školních psychologů, kterých je s odpuštěním asi tolik, že by se všichni vešli do jedné tramvaje, a opomíjení činnosti výchovných poradců, kteří jsou nespornou páteří školního poradenství a působí na každé škole, není určitě na závadu zmínit se o kompetencích výchovných poradců a říci si, co je, a naopak není náplní jejich činnosti. Těžko lze asi ospravedlnit množství jejich energie, která není v mnoha případech využita, stejně jako i prostředků vynaložených na jejich odbornou přípravu, kterou si v mnoha případech platí ze svého učitelského platu.


Důvody pro plnou profesionalizaci výchovných poradců

Sice se o tom v Dlouhodobém záměru nepíše, ale do spektra poradenských činností vykonávaných výchovným poradcem lze zařadit nejen individuální poradenskou péči (mimo jiné i profesní poradenství poskytované žákům při volbě jejich další vzdělávací cesty), ale i skupinové poradenství v otázkám mentální hygieny žáků, stylů učení, kvality interpersonálních vztahů, pedagogickou diagnostiku žáků včetně supervizního vedení nadaných i selhávajících školáků, konzultace s učiteli a rodiči, poradensko-informační činnosti, organizaci a vedení čtenářských a jiných nápravných či intervenčních programů ve škole a v neposlední řadě i spolupráci s odbornými pracovišti a středisky ambulantní péče.

Poměrně široký rozsah takto uváděných poradenských služeb je ovšem doposud zajišťován na mnoha školách výchovnými poradci, kteří se této odborné práci věnují vedle své každodenní pedagogické praxe, neboť ještě běžně vyučují některý předmět. Stejně tak je na mnoha školách výchovný poradce doposud chápán jako jistý druh administrativního pracovníka nebo suplujícího učitele.

Vedle naprosté fyzické nemožnosti výchovného poradce zajistit při stávajícím rozsahu 1 - 3 hodin týdně všechny uváděné okruhy poradenské péče, existuje celá řada významných důvodů, která by měla vést ministerstvo školství k přehodnocení toho, co je v jeho silách, tj. čeho je, a čeho naopak není schopen dosáhnout ve stanoveném čase, a funkci výchovného poradce profesionalizovat.

Nepromyšleně stanovené úkoly výchovných poradců, kde časová dotace nekoresponduje s rozsahem nutné poradenské péče a vede ke zřizování stále nových a nových funkcí (školní metodik prevence sociálně patologických jevů, školní psycholog a školní speciální pedagog) je často pouze tou formální stránkou problému dnešního školního poradenství.

Za prvé, individuální poradenství je totiž velmi citlivým komplexem mnoha činností, které nejen že vyžadují značný čas a intenzivní zaujetí, ale stejně tak i supervizní výcvik a průběžné studium v tomto oboru, který je ve své podstatě aplikovaným oborem psychologie. Právě proto, že individuální poradenská péče výchovného poradce je vlastním srdcem dobrého školního poradenství, neměla by být rozmělněna řadou překážek a stále se měnících priorit, které ve svých důsledcích vedou k oslabení školní role výchovného poradce. Ta je totiž nejen nezastupitelná, ale odsunutí výchovného poradce na druhou či třetí kolej blokuje činnost i ostatních zařízení výchovného poradenství (pedagogicko-psychologických poraden, speciálně pedagogických center a středisek výchovné péče).

Za druhé, řada současných “povinností” vyžaduje od výchovného poradce zvládnutí celého souboru vysoce specializovaných kompetencí, které byly v zahraničí důvodem pro profesionalizaci výchovných poradců jako odborníků na oblast prevence, reedukace i profesionální orientace žáků.

Za třetí, je nesporné, že současní učitelé jsou v oblasti výchovné péče a vzdělávání podstatně lépe připraveni, než jejich předchůdci, a to dává dobré předpoklady podstatně vyšší míry spolupráce při zajišťování řady úkolů specializované péče o žáky. Bylo by určitě paradoxní, aby na jedné straně byla omezována činnost výchovného poradce pouze na oblast profesního poradenství, jako je tomu v Dlouhodobém záměru, a na druhé straně byl tento pracovník ve škole odpovědný za všechny úkoly v oblasti poradenství tak, jak to doposud stanovuje platná ministerská vyhláška z roku 1980.

Mezi nejvýznamnější funkce výchovného poradce lze řadit péči nejen o výukově selhávající, ale i mimořádně nadané školáky. V posledních deseti letech řada rodičů nadaných žáků pociťuje, že jejich dětem není ve škole věnována odpovídající pozornost, a to je také jeden z důvodů, proč se snaží dostat své dítě do víceletého gymnázia. Kurikulární reforma na druhém stupni základní školy tedy zcela jistě nespočívá jen ve změně obsahu a forem vyučování, ale souvisí i s profesionalizací funkce výchovného poradce, který by měl být erudovaným profesionálem i té v oblasti, se dnes říká dost nečesky human resources.

Dost možná, že to autory Dlouhodobého záměru příliš netrápí, ale jestliže výchovný poradce nemá dostatek prostoru ke své práci, jsou jeho služby nejen neúčinné, ale je mařen drahocenný čas a úsilí i mnoha dalších učitelů a zejména samotných žáků. Na dnešní dobu, která žije sporem o víceletá gymnázia, snahou o změny v základní škole, šikanováním žáků a vysokým nárůstem drogové závislosti a záškoláctví, je to přece jen dost velký luxus. Otázkou je, zda si ho můžeme dovolit.

Asi to autoři Dlouhodobého záměru ještě nezaznamenali, ale hranice mezi výchovným a kariérním poradenstvím, školní a poradenskou psychologií je již dávno překonána a úloha výchovných poradců je nejen alfou a omegou celého poradenského systému, ale i předpokladem efektivního fungování každé školy. Ovšem pouze za předpokladu jejich plné profesionalizace a nikoli, že se tomuto oboru bude někdo věnovat jen tak chvilku a občas, na “vedlejšák”.

Antonín Mezera