Využití multimedií ve školách je dost bídné. Někteří vidí problém ve financích na jejich nákup, jiní v nedostatečném vybavení odpovídající počítačovou technikou. Obojí by měla vyřešit státní informační politika ve svých projektech P III a P II. Málokdo už hovoří o překážkách na straně druhé – samotných multimédií.
O potenciálu multimédií nikdo nepochybuje. Jsou žádoucí, oživí výuku a dle Komenského „škola hrou“ zjednoduší učení nejednomu žákovi či studentovi. Zvláště na základní škole může multimédium přispět k odbourání slepého biflování, a naopak podpořit tvůrčí a kreativní myšlení. Po dlouhé době do škol přichází zcela nová a do jisté míry revoluční učební pomůcka, která spojuje nástroj psaného a mluveného slova s obrazem a videem. Za nejcennější lze považovat interaktivní nápady tvůrců multimédií, kterých ovšem není mnoho.
Na většině škol však dnes slouží výuková multimédia spíše jako nadstandard v žákovských knihovnách, jen ojediněle jako doplněk ve výuce. Výjimku tvoří produkty společnosti Terasoft. Pravou příčinou jsou spíše než skvělé provedení minimální nároky na hardware a možnost instalace na harddisk. Tato nenáročnost si ovšem vybírá krutou daň v podobě strohé grafiky, absence videa a případně zvuku.
Splní-li SIPVZ svůj cíl - školám zajistí potřebné počítače a do nich pečlivě vybraný software včetně multimédií (projekt PII) - máme se na co těšit. Pokud se ale bude výběr výukového softwaru realizovat formou centralistického a diletantského obcházení skutečných potřeb jednotlivých škol, nakoupená cédéčka mohou sloužit jako efektní podšálky. Stejný osud by ovšem mohl potkat některá skvělá multimédia (vhodná pro domácí užití), která nejsou pro školní použití přizpůsobena. Že školy nejsou pro výrobce multimédií lukrativním trhem, je obecně známý fakt. Méně známá je pak už skutečnost, proč tomu tak je.
Má-li být výukové multimédium hromadně využito ve výuce, musí splňovat jistá kritéria, která jsou poněkud odlišná od domácího užití. Mezi ně patří možnost kompletní instalace na harddisk nebo síťový provoz z jednoho cédéčka. Představa, že vyučující rozdá ve třídě třicet CD, které si každý žák zasune do mechaniky, je naprosto zcestná.
Nezanedbatelná je též úprava obsahu, zvláště zvukového doprovodu. Třicet „mluvících“ počítačů v jedné třídě rovná se jeden učitel v blázinci, v lepším případě na ušním. A už jste zkusili vyučovat žáka se sluchátky na uších?
Jisté je jedno: budou-li výrobci výukových multimédií chtít obsadit tak velký a doposud opomíjený trh, jako jsou školy, budou nuceni tyto atypické požadavky akceptovat. Takový logický závěr plyne z principů tržní ekonomiky. Větší poptávka znamená zvýšení nabídky. Bohužel ke smůle škol je tady ještě stát, který s trhem občas zacloumá. Přejme tedy všem žákům a studentům, aby takovým cloumákem nebyl odborný výběr ministerstva školství.
Je ovšem pravda, že některé problémy spjaté s použitím výukových programů ve škole lze vyřešit speciálním softwarem, kterým obejdeme nutnost spouštět multimédium z CD-ROMu. Tomuto technickému řešení se budeme věnovat v navazujícím článku.
Zdeněk Ogrodník
0 komentářů:
Okomentovat