Za hlavní problém hudební výchovy na základních školách se obecně považuje především malá časové dotace tohoto předmětu. Problémem je ale spíš disproporce mezi vymezeným časem, možnostmi žáků a požadavky osnov. Mnohý učitel rezignuje a omezí hudební výchovu jen na suchopárný nácvik kolektivního zpěvu. Existuje z tohoto stavu nějaké východisko?
Za hlavní problém hudební výchovy na základních školách se obecně považuje především malá časové dotace tohoto předmětu. Problémem je ale spíš disproporce mezi vymezeným časem, možnostmi žáků a požadavky osnov. Mnohý učitel rezignuje a omezí hudební výchovu jen na suchopárný nácvik kolektivního zpěvu.
Problém malé časové dotace se může zdát učitelům jiných předmětů sporný, protože nedostatek vyučovacích hodin pociťují snad všichni pedagogové a hudební výchova je stále nespravedlivě vnímána jako předmět okrajový. Avšak za současné situace, kdy je hudební výchova na ZŠ dotována dvěma hodinami týdně, nelze dostát ani požadavkům osnov, ani jiným hudebně-výchovným koncepcím.
Dalším závažným problémem je totiž přítomnost hudebně méně nadaných žáků, kteří bez časově náročné zevrubné průpravy nejsou zdaleka schopni tak kvalitního aktivního hudebního projevu jako jejich nadanější spolužáci. Každý vážněji míněný pokus o společnou hudební produkci na vyšší úrovni je proto velmi obtížný. Řešením by se mohlo jevit rozvíjení spíše percepčních hudebních schopností a dovedností, i když také zde narážíme na řadu objektivních problémů. Odhlédneme-li totiž od relativně vzácných aktivních hudebních schopností a zaměříme se pouze na schopnosti pasivní (např. způsobilost vnímat slyšenou harmonii, formy, stavbu melodie atd.) zjistíme, že i těmito oplývá jen několik málo žáků základní školy, a to ti, kteří buď vynikají hlubšími hudebními dovednostmi, nebo ti, jež jsou k takovému vnímání hudby vedeni v rodinách či v mimoškolních činnostech. U ostatních by se i tato schopnost musela formovat cíleným pedagogickým vedením učitele hudební výchovy.
Kvalitní poslech není samozřejmostí
Hlavní formou rozvíjení percepčních hudebních schopností žáků je poslech skladeb. Může jít buď o poslech reprodukované hudby, nebo hudby produkované, kdy učitel skladbu či její část přehrává žákům na hudebním nástroji. Primární funkcí poslechu skladeb bývá seznámení s významnými díly světové hudby; neopominutelnou funkcí je však i tříbení posluchačské dovednosti dětí. Ač se to na první pohled nezdá, je poslech závažným didaktickým problémem. Osvojení si skladby poslechem není totiž jednorázovou záležitostí; je třeba se ke skladbě vracet a hledat v ní neustále nové souvislosti. Neméně důležité je také to, aby žáci dobře poznali historický, společenský i vnitřně hudební kontext, do něhož skladba náleží. Nikdy ale komentář k poslechu nesmí sklouznout do samoúčelného výkladu mimohudebního obsahu díla (nejde-li však o skladbu s evidentním programem). Takový typ výkladu by mohl u žáků vypěstovat návyk mimohudebních asociací při poslechu, což by výrazně ztížilo poslech a následné proniknutí do podstaty skladeb bez přesnějšího programového rámce.
V někdejších učebních osnovách pro 7. ročník ZŠ nacházíme v notném výčtu skladeb k poslechu například i II. větu ze Suity pro dechové nástroje a klavír od Pavla Blatného, nebo Pacific 231 od Arthura Honeggera. Je jistě nadmíru potřebné, aby žáci získali přehled o těchto a podobných skladbách 20. století, nelze však předpokládat, že se tyto skladby setkají s většinovým pochopením a zájmem, neboť se jedná o skladby vymykající se běžnému poslechovému standardu třináctiletých dětí. Zařazení skladeb moderní artificiální hudby proto musí provázet i patřičný výklad o estetických principech takové hudby. Omezené časové podmínky však i zde stojí proti učiteli a de facto především proti žákům.
Disproporce mezi časem vymezeným hudební výchově a požadavky kladené osnovami a jinými hudebně - výchovnými koncepcemi se v praxi velice často řeší nešťastným kompromisem, a sice tím, že učitel nabízí žákům k poslechu skladby bez, nebo s omezeným (opět nešťastně kompromisním) vysvětlujícím komentářem. Častějším, ovšem mnohem nezodpovědnějším řešením bývá i to, že učitel zcela rezignuje nejen na poslech skladeb, ale i na probírání základní hudební teorie či historie a nese svou výuku výhradně ve znamení kolektivního zpěvu, a to bohužel často takového zpěvu, který bývá organizovaný pouze jako suchopárný nácvik písní bez hlubšího přístupu žáků.
Hudební výchova a dobové zlozvyky
Za úvahu tedy stojí, zda by se hudební výchova na základních školách neměla orientovat více na formování kvalitního hudebního posluchače, a to i přes popsané problémy. Toto zaměření, narozdíl od jiných, však nevyžaduje od žáků téměř žádné speciální „vstupní předpoklady“. Navíc jde o problematiku dnes aktuální více než kdykoliv jindy. Vezměme si v potaz několik návyků snižujících kvalitu, kulturu a hygienu hudební percepce:
V době, kdy je dítě dnes a denně zavaleno množstvím všemožné hudby na každém kroku, stává se hudba kulisou, tedy podkladem pro jinou činnost. Mnohé z dětí jsou navyklé k řadě činností (dokonce i k učení) „poslouchat“ hudbu. Přemíra těchto hudebních podnětů otupuje v jedinci schopnost estetického vnímání hudby. Tato otupená schopnost může výrazně ztížit případnou pozdější snahu k soustředěnému poslechu.
Dalším problémem je tzv. vizualizace hudby. Návyk vnímat hudbu prostřednictvím multimédií (zejména v podobě videoklipů) zase omezuje hudební představivost, kterou jednosmyslové, tedy pouze sluchové vnímání hudby vyvolává. Neustále opakované vnímání více smysly pak jasně vede k tomu, že dítěti připadá „pouhý“ poslech nezáživný a výrazně ochuzený.
Jiným varovným signálem je vzrůstající obliba poslechu hudby s přehnanou hlasitostí, podporovaná výrobci walkmanů a pořadateli koncertů, diskoték i jiných tanečních akcí. Návyk na hlasitou hudbu snižuje čivost sluchového aparátu a může vést až k jeho poškození. Člověk postižený častým poslechem extrémně hlasité hudby je podvědomě nucen hladinu hlasitosti vnímané hudby neustále zvyšovat a při poslechu hudby s „běžnou“ hlasitostí se opět cítí ochuzen.
Upozornění na dopady těchto negativních návyků a vůbec pomocná ruka žákům k aktivní a kvalitní percepci hudby by se zřejmě měly stát standardem v hudební výchově, ne-li její nejdůležitější složkou.
Souhlasíte, nebo máte jiný názor?
Petr Kalina
.png)
0 komentářů:
Okomentovat