Jako člověk, který se zabývá problematikou managementu škol, jsem se zaradoval, že v sobotním Právu byly celé dvě strany věnovány školství. Zhrozil jsem se ovšem, jak hrubě lidé z parlamentu neovládají obyčejné kupecké počty, a přitom navrhují, jak financovat školy.
V celostránkovém rozhovoru (s. 10) stínový ministr školství Petr Mareš (US) správně odhaduje, že pokud chce najít peníze pro učitele z koláče, který je dán, musí zvýšit úvazky učitelům a pokračovat v optimalizaci, která především znamená napravování liberalizace ve středním školství. Tu způsobil jeho nynější stranický kolega, dříve ministr školství za ODS Ivan Pilip. Pikantní na tom všem je, že v momentě, kdy pan Mareš peníze našel, tak je také ztratil, aniž by o tom věděl. Jestliže sníží počet žáků ve třídách a zavede pomocníky (Dánsko, Holandsko), pak to musí z něčeho zaplatit, že?
Podobně kariérní řád bez financí jistě nemá smysl, ovšem kariérní řád, postavený pouze na dalším vzdělávání, je též slepá ulička. Už i v Polsku pochopili, že na to je třeba peněz, že je potřebné hodnotit nejen za vzdělání, ale i za výsledky s dětmi a práci pro školu a školství!
Útok na pedagogické fakulty s tvrzením o dostatečnosti tříletého bakalářského programu pramení asi z nedostatečné znalosti anglického systému a jeho problémů.
Bohužel na placené straně ČSSD (s. 15) se dozvídáme od poslance Miloslava Kučery, že také neumí do pěti počítat. Vyčítá krajům, že neumějí zabezpečit provoz škol s prostředky, které doposud stačily. Pan poslanec asi nefinancuje ani svoji domácnost, protože by jinak věděl, že položky v provozu školy z roku na rok rostou tak, že to skutečně není možné. Zatímco u malé školičky jde ještě možná jen o desetitisíce, na úrovni kraje o miliony. A tak kraje skutečně neumí hospodařit s prostředky, které na provoz škol dosud stačily. Co se týče komentáře pana poslance k VŠ - raději bez komentáře. Na naší katedře bylo všem v červnu odebráno osobní hodnocení a snížen plat - nejsou peníze. Jak jste na tom v parlamentu?
Jak z toho ven?
Uvedenou otázku si pokládá řada lidí. Někteří ji řeší zástupným napadáním soukromých škol a stále zapomínají, že hlavní přece je, zda škola je kvalitní, a ne zda soukromá či státní. Zástupci ČSSD v této souvislosti často v článcích uvádějí cifry školného ze soukromých VŠ a varují občany. Za které vlády nastal rozmach těchto škol?
Problém je v tom, že máme problém, a politici z pravé i levé strany nemají odvahu ho zcela otevřeně popsat občanům, stejně tak i média. Jen v poslední době před začátkem školního roku se občan z tisku i televize dozvídá, že nejsou kvalifikovaní učitelé na ZŠ, že někde není na provoz, pomůcky atd.
Podle dosavadního vývoje můžeme patrně čekat jen dvě základní cesty, kterými se bude naše školství ubírat (mezi nimiž jistě budou v praxi různé varianty):
A) Cestu postsocialistickou, tedy pokračování současného hlavního směru v ČR. Učitelé na školách budou předstírat, že pracují, a vláda, že je platí (Kuba, že?). Na slušné živobytí si budou muset vydělat mimo svoji hlavní činnost. Potom veškeré zaměření na kvalitu selže a bude se realizovat jen to, co řada nadšenců ve školách vlastně bez ohodnocení provede. (Pozor, již dnes je tento směr částečně úspěšně zaveden na VŠ i jinde!) Ve školství je oněch nadšenců zatím relativní dostatek a vlády s tím stále kalkulují.
B) Bez reformy financí a škol začne více působit trh, ať chceme nebo ne. Již dnes neplatí, že je poskytnuto srovnatelné základní vzdělání všem a mezi školami existují citelné rozdíly. Jaká může být kvalita ZŠ, na níž učí z 50 % důchodci (to je ještě kvalifikovaný pedagog) a dále prostě někdo bez patřičného vzdělání? Pouze náhoda určuje, zda je motivovaným talentem pro pedagogiku s podporou sboru nebo…
Zajištěná rovnost již nyní značně pokulhává a stát ji nedokáže garantovat. Bohužel politici nemají odvahu to voličům otevřeně říci. Rodiče jako zákazníci však sami rozhodnou o působení trhu, protože si i nezávisle na politicích uvědomí současnou situaci. Ještě více se ukáže, že máme školy dobré, kvalitní a školy špatné. A bohužel budou lidé, kteří nebudou mít na výběr.
Někdo se může zeptat na naznačené mezicesty. Jistě již dnes začaly fungovat. Existují obce, které výrazně ovlivňují podmínky na škole (výstavba hřišť, oprava budov, pomůcky), ale i byty pro kvalifikované učitele. Kolik škol a obcí nečekalo na ministerský program v oblasti ICT a zavedlo internet a vybudovalo učebny? Vliv obcí, ale i krajů může být významný, pokud si to občané budou přát. Co se stane, až zjistí vláda, že tak může ušetřit?
Samozřejmě je zde ještě úloha managementu škol, sboru, konkrétních podmínek, ale i ČŠI atd. Jenže tyto subjekty nemohou pohnout makropodmínkami, které jim legislativa, ale v praxi zejména ekonomika, nastaví.
Ludvík Eger
0 komentářů:
Okomentovat