Komplikovaný a nepřehledný návrh „ komplexního“ zákona o nižším a středním školství, bude-li přijat sněmovnami, zakonzervuje zřejmě i četné omyly i nešvary, kterých se legislativa a české školství ani po roce 1989 nezbavily. Příkladem pokračujících omylů je v něm vymezení úlohy ČŠI.
Je ironií doby, že jde o zcela novou organizaci budovanou už ve svobodných podmínkách. U instituce budované na demokratickém zeleném drnu bychom předpokládali, že bude splňovat nároky nejmodernějších principů pro sledování a vyhodnocování kvality. Kde v Česku nalézt pro takovou ambici oporu a inspiraci?
Institucionálně nejspíše v „České společnosti pro jakost“ a věcně v mezinárodně platných normách pro řízení jakosti ( tzv. EN a ISO) a z nich odvozených ČSN ISO. Jejich myšlenkové využití i pro řízení jakosti ve školství by byla žádoucí. Druhým významným podnětem pro kontrolu kvality škol by se mohly stát obecné zásady pro audit - zejména z hlediska všeobecných standardů, metod a profesionální zodpovědnosti. Žádnou z takových inspirací v koncepci návrhu zákona ale nenajdeme. Ten vznikl jako odvar rutinních právních schémat, které známe ze starších podzákonných norem o ČŠI. Předkladatelé se nepoučili ani na konstrukci našeho zákona o NKÚ (166/1993), k jehož „filosofii“ a stylu práce lze aktivity ČŠI částečně přirovnat. Místo toho se předkladatel ve třech paragrafech zmohl (možná i záměrně) jen na neúplný popis formálně rutinních znaků, procedur a dokumentů ČŠI. Svoji bezradnost v závěru cudně zakryl slibem, že podrobný obsah organizace a výkonu činnosti bude stanoven až budoucí vyhláškou. Koho má přesvědčit tato ministerská obezlička? Když se podíváme na jiné paragrafy téhož návrhu zákona, najdeme ji tam také.
S moderním řízením a demokraticky „plošnou“ komunikací nemá mít ČŠI nic společného. To dokládají také některé „zásady“ vypíchnuté v paragrafech jako priority: Sídlem ČŠI prý musí být Praha a kromě toho je ve hvězdách, zda školní inspektory bude dál jmenovat a odvolávat tradičně přímo ministr, aby měly aspoň drobínek té nezávislosti a jistoty. Organizační struktura má být zas jen přísně byrokraticky hierarchická.
Po zkušenostech doma a současných znalostech školské inspekční praxe v zahraničí, která výrazně ustupuje od neosobního kontrolování ve prospěch metodických porad (Skotsko, Rakousko aj.), bylo by už na čase, aby stále zbytňující organizace ČŠI začala promyšleněji a účinněji plnit mnohostranné úlohy zpětné vazby pro školy, vládu a Parlament. Že tyto role plní málo vyhovujícím a dílčím způsobem dokládá i letošní závěrečná inspekční zpráva ČŠI. Marně v ní hledáme odpovědi na otázky, které řadu let trápí české školství a zajímají celou veřejnost.
Do budoucna nelze tolerovat, aby ČŠI dále zůstávala nedospělou ve své odpovědnosti. ČŠI by se naopak mohla a měla stát klíčovým nástrojem pro monitorování stavu školství, když se krajským uspořádáním dostanou školy z detailního státního dohledu. Zcela novou situaci však návrh zákona úplně pominul. Bylo by osudnou chybou pro české školství, kdyby málo povedený školský zákon i Českou školní inspekci legislativně zakonzervoval na celá léta v její dosavadní nefunkční podobě.
Ivo Fencl
.png)
0 komentářů:
Okomentovat