Jen nedávno skončilo to minulé “divné” století, které zavedlo masovou výrobu a spotřebu, masové vzdělávání a masovou kulturu. Skončilo masovým pokrytím celého území mobily a bezmasovou dietou kvůli šíleným kravám. A teď nás čeká další století. Kdo zešílí jako další? Já myslím, že český učitel.
Pojem virtuální vymyslelo před pětadvaceti lety několik šílených fyziků pro tzv. exotické částice: celé třídy mezonů, pionů či kaonů totiž v pravém smyslu neexistují – dříve než stačí vzniknout, už zanikají či se transformují.
Virtuální v podstatě znamená zdánlivý, možný, neskutečný, v tento okamžik neexistující. Ale co taková představa budoucího školství? Dnes sice většinou nevíme, co nás čeká za nejbližším rohem či zítra ráno za katedrou, ale virtualita budoucího školství je nepochybně lákavá. V tento okamžik sice neexistuje, ale přesto funguje, žije svým životem, neb byla schválena a “je na papíře”. Tomu se říká vychytávka.
Pučmidrát
Za pár let bude mít v Evropě i v Americe každá škola jenom samé počítače a křídu budou prodávat už jen ve sportovních potřebách vzpěračům, aby se jim nesmekala činka. S počítači si budeme už i povídat, budou propojené nejen se školním televizním okruhem a domácími osobními PC jednotlivých žáků, ale i se školním kávovarem na chodbě. Školní televizní okruhy budou na přání (on demand) vysílat nejen jednotlivá témata vyučovacích hodin, ale zejména to, pro co se žáci demokraticky rozhodnou.
Učitel se stane žákům nejen partnerem, ale bude spíše takovým postmoderním druhem operátora a manažera lidských duší, a když žáci zavelí “dej mi ohřát buřta”, stiskne prostě jen tlačítko, které uvede do pohybu alimentační zařízení kdesi v zákulisí moderní školní budovy. Oblíbená a předem navolená uzenka se neslyšně sešoupne ze špajzu školní jídelny po toboganu do moderní mikrovlnky a v došlé e-mailové poště školáka se objeví očekávaná zpráva: “Uz to mate ohrate.” Jen amarouny pár let po uvedení Bílé knihy do praxe ještě nebudou, protože v roce 2000 je kdosi zapomněl do tohoto materiálu zapracovat.
Zato v každé škole bude zuřit malá válka přístrojů. Každý týden přijde na trh nějaký další přístroj, nový, lepší, chytřejší, hezčí a hlavně dokonalejší. Všechny ty přístroje spolu budou hovořit, lidské komunikace nebude třeba. Český kantor bude za ovládacím pultem zadávat žákům domácí úkoly po internetu a stejně tak je i kontrolovat. Zatím spolu hovoří ovšem přístroje jen přes kabely, teprve ty nejnovější pomocí “modrého zubu“ (blue tooth) – budou tedy potřebovat i zubaře. Aby se to nepletlo, bude se jim říkat pučmidrát.
Just-in-time
Polovodičové technologie běží úprkem vpřed. Proboha, to ale bude nutné zpracovat novou koncepci školství. Nový virtuální program vzdělávání, který by nalezl místo na stránkách Knihy ještě bělejší než je ta dnešní. Mladí lidé už zase nebudou stačit vývoji světa. Krásná představa, že oni také ne. Kdysi nejnovější hity už budou sto let za opicemi.
Žáci budou hovořit na konci deváté třídy plynně dvěma světovými jazyky a ještě k tomu budou nádavkem ovládat naši rodnou češtinu. To kvůli národním kořenům, ale také tak trochu z furiantství, které budou mít v krvi po nás. Všechno bude ve školství just-in-time (přesně načasováno) a školního inspektora uvidíte jen v muzeu voskových figur jako dobovou kuriozitu z přelomu tisíciletí. Budeme mít už definitivně geneticky zakódované významy, komunikační schémata, dokonce i gesta, protože učit se malou násobilku koncem 21.století by byla trapná ztráta času.
Některé hodnoty se docela určitě pozmění. Mezi základní školní kompetence bude patřit schopnost pozdravit, poděkovat, ale i to nahradí paměťové systémy moderních počítačů. Vysvědčení bude zaznamenáno pochopitelně slovně na kreditních kartách, aby mělo větší kredit. Státní maturitní zkoušky budou dostupné úplně všem a budou se konat jen tak, aby se neřeklo. Z lásky k tradicím. Školský zákon bude spolu s Bílou knihou vystaven v muzeu Eduarda Zemana a Jana Ámose Komenského. Toho druhého moc neznám, byl takový nevýrazný a pořád se stěhoval. Historické dokumenty budou pochopitelně za sklem, aby dychtivé ruce malých školáků v touze po kontinuitě s minulostí neuchmataly to, co vznikalo na počátku tisíciletí v takových bolestech.
Na konci je vždycky procitnutí
Oddechneme-li si na čerstvém vzduchu od těchto virtuálních představ, brzy zjistíme, že hned nejde nic. Svět se naštěstí nevyvíjí “skokem” ani v našem školství. Oteplování planety zase tak nehrozí, postupuje jen po desetinkách stupňů a environmentalisté to přehánějí. Přestože nás čeká “divné” století, máme ještě naději, že se probudíme do dalšího dne s našimi malými jistotami, ale i frustracemi. Bude na platy? Na křídu. Jsme sice tak trochu mimo sebe, ale přece jen doma.
Podstatné je, aby po procitnutí před námi v křivolaké pražské uličce nestál muž lucernou v červené kápi a nevzkřikl: “Mlčiž, ty lotře ohavný! Přisahám pánu bohu, blázny ty ze mně si dělati nebudeš, sám jsa horší blázna. Všakť viem, ktož jsi. Zrádce jsi nešlechetný, biřic Antikristův, zpyták a špehéř ciesaře Zikmunda. Vlúdil jsi sě do města, aby nad námi zradil. Všakť buoh dá, že zdráv nevyjdeš.” Pan Brouček byl na tom nepochybně daleko hůře. A vidíte, přežil to všechno ve zdraví.
Hana Mařasová
.png)
0 komentářů:
Okomentovat