Nora Martincová: Šéf

Co kdybychom nacvičili nějaké představení a přihlásili se do školní divadelní soutěže? navrhnete jednoho krásného dne svým žákům. Někdo nadšeně přikývne, další rozpačitě kroutí hlavou, jiní zůstávají neteční. Pak se oči většiny stočí do třetí lavice a vy už víte, že vaše třída se soutěže zúčastní. Šéf to schválil. Protože se pohybujeme v typologii dětí školního věku, pomineme při hledání odpovědi na otázku, kdo je šéfem třídy, učitele, vychovatele a další dospělé osoby. Šéfem, o kterého nám jde, je žák, který je pro své spolužáky přirozenou autoritou, vyskytující se v centru dění ve třídě.

Je sociometrickou „hvězdou třídy“ s velkým vlivem na emoční klima ve třídě, nebo málo oblíbeným a obávaným „šikanujícím agresorem“? To záleží nejen na této osobnosti, ale na celkovém složení třídy. Pokud se sejde ve třídě několik problémových osobností s asociálními tendencemi, ovlivňuje to celkové klima ve třídě způsobem, který velmi komplikuje výchovné snahy dospělých. Agresivní tendence disponovaných osobností se vzájemně podněcují, zbytek třídy se dostává do defenzívy.

Toto je však naštěstí jen menšinový model, odvíjející se primárně od osobnostní patologie a sekundárně od patologie vztahové. Pokud chápeme normu jako četnost výskytu, „normální třída“ nemívá jednoho „šéfa“, ale jednu nebo častěji dvě až tři „sociometrické hvězdy“, které vynikají tím, co psychologie označuje jako emoční nebo sociální inteligence.

Superstar od mateřinky
Podívejme se na utváření vedoucí role ve vrstevnické skupině z vývojového hlediska. V kolektivu školní třídy se vytvářejí neformální vztahy, které jsou s přibývajícím věkem dětí stále více strukturované a stále méně závislé na postojích dospělých. Zatímco v předškolním věku a na počátku školní docházky paní učitelka (muži se této věkové skupině věnují profesionálně tak vzácně!) má velké možnosti ovlivňovat postoje dětí vůči sobě navzájem, na druhém stupni již funguje skupinová dynamika většinou zcela spontánně a často je šéfem třídy ten, kdo dokáže své názory prosazovat i vůči dospělé autoritě.

Již v mateřské škole můžeme sledovat, že jsou jednotlivé děti svými vrstevníky rozdílně akceptovány. Nejoblíbenější děti jsou ty, které mají nadprůměrnou sociální inteligenci, které mají dobré komunikační dovednosti, umějí ostatní přesvědčit a prosadit se bez použití agrese.

Na všech věkových úrovních děti oceňují toho (nebo tu), který dokáže vymýšlet společné činnosti, jež zaujmou ostatní. Můžeme tedy již v předškolním věku pozorovat děti, které organizují hru ostatním, rozdávají role, dokážou měnit a vytvářet „pravidla hry“. Větší přirozenou autoritou je však i při rozhodování dětských sporů stále dospělý. Děti v tomto věku ještě neodsuzují „žalování“. Šéfem třídy MŠ je tedy bezesporu paní učitelka, což je z pohledu učitele dětí staršího věku jistě záviděníhodná pozice.

Uznávaný jedničkář
Vstup do školy znamená v životě dítěte velký zlom. Mění se jeho sociální role, mění se struktura činností (nad hrovými aktivitami převažují činnosti učební), denní režim. Začíná se formovat třídní kolektiv. Z malé formální skupiny, která vznikne sestavením seznamu dětí zařazených do 1. B, začíná vznikat postupně skupina neformální, kde se všichni členové znají a vytvářejí vzájemné vztahy.

Při vstupu do školy se projevují velké rozdíly v oblasti sociálních dovedností mezi dětmi, které chodily do mateřské školy, a mezi dětmi, které přicházejí do školy z rodiny. Ve zvláště velké nevýhodě jsou jedináčci, o které v předškolním věku pečovala babička.

Zvláště chlapci, kteří byli obklopeni až do šesti let hyperprotektivní péčí celé rodiny (především však její ženskou částí) a nenaučili se prosazovat své zájmy a názory ve skupině vrstevníků, budou pravděpodobně stát na okraji kolektivu.

V prvních letech školní docházky jsou vrstevnické vztahy ještě málo strukturované. V rámci třídy se vytvářejí malé skupinky. Chlapci a dívky se přátelí nejčastěji se spolužákem stejného pohlaví (Mach a Šebestová jsou spíše výjimkou). Tyto skupinky jsou navzájem určitým způsobem propojené, vznikají malé referenční (vztažné) skupiny, formující se podle zájmů nebo třeba podle bydliště (např. chlapci, kteří bydlí ve stejném paneláku a scházejí se mimo školu na hřišti k míčovým hrám).

Jak vypovídají výsledky sociometrických testů, mají v tomto vývojovém období ještě „navrch“ ty skupinové normy, které jsou podporovány dospělými. Často pracuji se vztahy v přirozených třídních kolektivech, a tak vím z vlastní zkušenosti, že dětem vadí, že někteří spolužáci vyrušují při vyučování, „zlobí paní učitelku“.

Naopak vysoce ceněné jsou výsledky v učení. V sociometrických technikách se často vyskytují ve zdůvodnění sympatií taková sdělení jako „je chytrá, dobře se učí.“

Ten, který nás spojí
Mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem se vzájemné vztahy ve třídě strukturují a do určité míry i stabilizují. Je to také období, kdy dospělá autorita (rodičů a učitelů) ustupuje do pozadí a zvyšuje se vliv vrstevnické skupiny. Často vzniká rozpor mezi požadavky, které na dospívajícího klade skupina vrstevníků, a požadavky dospělých autorit. Být „in“ často znamená být nejen jinak oblečen, než se líbí rodičům nebo učitelům, ale mít i jinou barvu vlasů či mít propíchnutou nějakou část těla.

A to nemluvím o zásadním odklonu od většiny „ dospělých“ norem, hodnot, názorů a postojů. Dospívání jako složitý intrapsychický proces se ve skupinové dynamice třídního kolektivu manifestuje vznikem, vývojem a zánikem podskupin, které mají často charakter referenční skupiny s velkým vlivem na prožívání a chování každého z jejích členů.

Množí se konflikty mezi jednotlivci, ale i menšími skupinkami uvnitř třídy. Vyhraňuje se i vnímání třídy jako celku navenek, často manifestované např. rivalitou mezi paralelními třídami. Třída vždy představuje souhrn určitých individualit a na konkrétní osobnostní konstelaci většiny jednotlivců záleží i její celkové sociální klima.

Ve většině třídních kolektivů se vytváří okolo několika vůdčích typů podskupinky, které mohou vzájemně soupeřit nebo spolupracovat (častěji obojí, v závislosti na okolnostech). Středem takových skupin jsou většinou výrazné osobnosti s dobrými komunikačními dovednostmi, většinou dominantní a temperamentní, které dokážou vést ostatní, být přirozenou autoritou jak v ovlivňování činností referenční skupiny, tak při řešení případných konfliktů mezi jejími členy.

I v tomto věku mají velkou váhu schopnosti. Cení se však více přirozená inteligence než školní prospěch. Ke slovu se dostávají specifické schopnosti, jako je např. sportovní nadání, hra na atraktivní hudební nástroj, schopnost orientovat se ve virtuálním světě reprezentovaném počítačovou a internetovou realitou ap.

Mezi Adidas a Nike
Bohužel však stále více získává respekt i ten, kdo reprezentuje vlastnictví materiálních hodnot. Nosí značkové oblečení, má špičkové audiovybavení, nejdražší mobilní telefon, počítač s připojením na internet.

Vzpomínám si dobře na své pocity, kdy na výběrovém gymnáziu, které navštěvují děti „prominentů“, vyjádřilo několik žáků v anketě „Co by se mělo v naší třídě změnit, abychom se cítili lépe?“ nezávisle na sobě, že by měla Bára chodit lépe oblečená, to znamená chodit ve „značkových“ šatech jako ostatní.

Bára přitom byla oblečená do velmi slušivých, ručně batikovaných a osobně ušitých šatů, kterými mne upoutala více než „uniformovaní“ spolužáci, kteří se lišili jen tím, že část zastupovala značku Nike a část značku Adidas. Líbila se mi i její reakce, kdy vyjádřila, že sice její rodina nemá na značkové oblečení peníze, že však by ho nenosila, ani kdyby to bylo naopak, protože se jí jakákoliv stádnost protiví.

Bohužel však musíme vzít na vědomí, že i takovéto rozdíly ovlivňují sociální status žáka, zvláště pak patří-li mezi jeden z extrémů (dítě s výrazným materiálním zabezpečením nebo dítě z rodiny, kde jsou oba rodiče nezaměstnaní).

V sociometrických šetřeních často zjišťuji, že nejoblíbenější ve třídě je prosociálně orientovaná dívka, kterou ostatní vysoce hodnotí právě pro schopnost spolupracovat, pomáhat ostatním.

Již několik let pracuji ve třídách, kde jsou narušené vrstevnické vztahy nebo kde se vyskytuje šikana. Využívám zde program založený na skutečnosti, že ten, kdo má ve třídě největší „moc“ v negativním slova smyslu, nebývá oblíbený mezi ostatními a neimponuje jim tak, jak očekává. Ten, kdo se za „šéfa“ třídy považuje, se pak prostřednictvím psychologických technik, ve kterých si spolužáci mohou vyměnit informace o tom, jaké typy chování jim vadí, dozví, že autoritou ve třídě je někdo jiný, a právě pro opačné způsoby chování, než produkuje on. V naprosté většině případů má tento „skrytý vrstevnický program“ velký efekt ve změně chování vlivem působení názoru vrstevnické skupiny.

Ještě jeden efekt se často vyskytuje při sociometrickém šetření. Učitel má často tendenci projektovat svůj dobrý vztah k prospěchově či jinak vynikajícímu žákovi, a nadhodnocovat tak nevědomky jeho oblíbenost mezi spolužáky. Většinou sociometrickou hvězdou třídy bývá žák s dobrým prospěchem (především však s přirozenou inteligencí).

Tichý introvert, intelektově převyšující zbytek třídy, však nebude jejím šéfem. V některých třídách se dokonce „šprt“, „génius“, „Einstein“ může stát objektem útoků ze strany spolužáků.

Závěrem bych se s vámi ráda podělila o praktický a rychlý způsob, jak se během minuty bezpečně dozvědět, kdo je šéfem třídy (nebo častěji: kdo jsou šéfové třídy). Požádejte děti, aby se zamyslely nad tím, kdo je v jejich třídě nejoblíbenější, koho si myslí, že by celá třída chtěla jako svého zástupce (třeba předsedu třídy). Zdůrazněte jim, že nejde o to, kdo je jejich nejlepší kamarád nebo kamarádka, ale kdo je nejoblíbenější v celé třídě. Mají se po třídě rozhlédnout a beze slova si uvědomit, kterým směrem od jejich lavice dotyčný či dotyčná sedí.
Nyní děti zavřou oči (tím vyloučíte vzájemné ovlivňování) a mají beze slova ukázat tím směrem. Nyní oči opět otevřou a společně s vámi vidí několik ohnisek, v jejichž středu jsou „šéfové třídy“.

Vyšlo v časopise Moderní vyučování.

Nora Martincová