Před nedávnem jsem zde publikoval úvahu k rozsáhlé a emotivní americké diskuzi o vhodnosti počítačů pro děti. A netrvalo to tak dlouho a už se i v Anglii rozhořel podobný ohníček k pálení čarodějnic. Terčem nové kampaně jsou tentokrát školní weby.
Před nedávnem jsem zde publikoval úvahu k rozsáhlé a emotivní americké diskuzi o vhodnosti počítačů pro děti. A netrvalo to tak dlouho a už se i v Anglii rozhořel podobný ohníček k pálení čarodějnic. Terčem nové kampaně jsou tentokrát školní weby.
Matka žáka nejmenované školy, paní Allenová, zahájila rozsáhlou mediální kampaň proti uveřejňování fotografií na školních webových stránkách, či spíše proti školním webům vůbec a v důsledku proti jakýmkoli stránkám, na kterých samy děti představují své zájmy, koníčky a přání. Podle Allenové na webové stránky škol chodí jen: žáci školy, jejich rodiče a pedofilové.V rozpoutané kampani se rozpovídal i psycholog Martin Shrewsbury: “Je to opravdu vážný problém,” říká. “Mnoho pedofilů, kteří prošli mou praxí, uspokojuje své fantasie právě na školních stránkách.” Jiné návštěvníky autorka kampaně nepřipouští. Mně je z takového tvrzení trochu smutno a rozhodně bych tak ultimativní nebyl. V názorech paní Allenové a jejích sympatizantů je možná jakési rozumné jádro, ale závěry nemají daleko k pověstnému honu na čarodějnice.
Paní Allenová se také netají hlubokou obavou, že právě školní stránky na internetu jsou ideálním místem pro “kolážisty”, kteří si zde velmi snadno opatří dětské fotografie a počítačovou fotomontáží z nich vyrábí dětskou pornografii. Je zřejmé, že internet tyto hrátky skutečně usnadnil. To by pak ale nesměly existovat ani jakékoli jiné weby s fotkami dětí. A navíc, stejně tak není problém použít jakoukoli fotografii z časopisu, oskenovat ji a vložením do pornografického obrázku dosáhnout stejného „efektu“. Zakážeme proto dětské časopisy?
“Internet je velmi mladé medium,” pokračuje paní Allenová “a já jen upozorňuji na možnosti před tím, než se něco stane. Jakmile budou fotografie venku, už se nedá dělat nic.”
Jeden z ředitelů škol, které paní Allenová oslovila, nelenil a obrátil se na vládní agenturu BECTA, do jejíž kompetence počítače a internet ve školství spadají, s požadavkem, aby zveřejnila seznam pokynů, které by měly být při návrhu školských stránek respektovány. BECTA se přiklonila na jejich stranu a představila tři základní pravidla, co by neměly školní webové stránky obsahovat:
- Žádné osobní maily, adresy, telefony
- V žádném případě osobní údaje o dětech či dospělých
- V žádném případě fotografie jednotlivců, přípustné jsou pouze skupinové fotografie s obecným popiskem
Většina škol se jala tyto pokyny respektovat, ale co se školami, které dávají příležitost dětem, které tvoří vlastní stránky, prezentují vlastní koníčky a zájmy? Tady se žádné rady už neobjevily.
BECTA se zato vyjádřila k on-line kamerám na dětských hřištích, které se stávají módou a není to tak dlouho, co z web kamery v jedné školce byla naměkko i naše televize. Mnohé anglické školy využívají na svých stránkách on-line sledování školních hřišť. “Když se připojíte na naše stránky, uvidíte nás, jak si hrajeme,” stojí na titulcích. Občas jsou dokonce uvedeny časy, kdy děti jdou do školy, ven, kdy jim škola končí a podobně. Ani zde se asi nedá pochybovat o tom, že při určité shodě okolností může tento přístup kdosi zneužít. Mluvčí BECTA k problému uvedla, že “tyto přenosy by měla sledovat pověřená osoba z vládních nebo nevládních institucí”. V podstatě tedy podpořila myšlenku na zvýšení dozoru na síti.
Co mne však zaujalo, je přístup anglických mateřských školek. Ty se totiž postavily do první linie obrany internetu ve školách. “Když bychom se na všechno dívaly z tohoto konce, tak bychom všechny přednosti internetu úplně zatlačily do pozadí,” říká se na webu jedné anglické mateřské školky. (Úmyslně jsme napsal „y“. Předpokládám, že i v anglických školkách pracují převážně ženy. S internetem).
Z celé kampaně na mne vane duch školního temna a epochy, kdy čarodějnice skutečně končily na hranicích. “Škola je od toho, aby učila podle standardů a ne od toho, aby uveřejňovala fotografie pro svůj marketing. Škola se nemá co prosazovat tímto způsobem ….”, pokládá na stůl svůj „trumf“ paní Allenové. A z rovnováhy ji nevyvedou ani smířliví kritici s upozorněním, že i na internetu přece platí stejná pravidla pro publikování jako kdekoli jinde. Pokud rodiče nedají souhlas s uveřejněním fotografie, pak by snímky samozřejmě být zveřejněny neměly. Pokud ano, je to jejich věc. Paní Allenová má na to ráznou odpověď: “Rodiče ani neví, co internet vlastně je. Nechápou jeho globální souvislost. Zahrnuli školní web do svého interního světa a nic dalšího neberou v úvahu.”
Mně nezbývá než dodat, že bych byl rád, kdyby u nás první část poslední věty platila. Zbývající hysterie se nám doufám vyhne.
Zdroj: BBC
0 komentářů:
Okomentovat