Blíží se vysvědčení a přes veškerou snahu rodičů jsou výsledky mnoha dětí pod jejich skutečnými možnostmi. Kde je zakopán pes? Školáci se navzájem liší ve způsobu osvojování nových vědomostí a právě nalezení nevhodnější strategie učení sehrává velmi podstatnou roli při překonávání současných, ale i budoucích obtíží. Většina výukových obtíží žáků se vyvíjí od počátku do pololetí školního roku naprosto nevinně. S drobnými problémy se při osvojování nového učiva setkává vlastně většina žáků, u některých školáků ale nepomáhá ani zvýšené úsilí učitelů. Převážná část jejich spolužáků již dané učivo bezpečně zvládla a vzdálenost mezi nimi a neúspěšným školákem se čím dál, tím více zvětšuje.
Z drobných obtíží pozvolna vyrůstá problém každodenního školního neúspěchu, špatných známek a mnohde i domácího láteření rodičů, které se většinou naprosto míjí účinkem a naopak vytvoří dusnou atmosféru, která školní neúspěchy školáka ještě více zkomplikuje. Na školní scénu vstoupí strach ze stále se opakujících chyb a špatných známek. Kdysi poklidná domácí atmosféra velmi rychle zhoustne a z pohledu školáka připomíná spíše kasárenské klima zpestřené o pravidelnou lustraci žákovské knížky a školníchsešitů. Rodiče neúspěšných školáků by ovšem měli v tomto období počátečních problémů zachovat nejen klid a nešetřit projevy uznání a solidarity se svým dítětem, ale především začít hledat souvislosti mezi jeho školním výkonem a dalšími vlivy, které se významně podílejí na školní úspěšnosti v základní škole.
Školáci se totiž navzájem liší nejen úrovní svých schopností, studijních návyků a intenzitou zájmu o jednotlivé školní předměty, ale oni se významných způsobem liší i ve způsobu individuálního učení či osvojování nových vědomostí a poznatků. Právě nalezení nevhodnější strategie učení pro každého žáka sehrává velmi podstatnou roli při překonávání jeho současných, ale i budoucích obtíží. Psychologové sice této kategorii individuálního osvojování nových poznatků říkají poněkud tajemně - kognitivní styl učení, ale podstata toto problému má i své neméně významné pedagogické pozadí. Snahy psychologů a pedagogů jsou totiž v podstatě stejné - nalézt vhodnou a efektivní strategii vyučování, která by výukově neúspěšným žákům umožňovala pochopit obtížnější části školního učiva. Většina konzultací, které se odehrávají mezi učiteli, psychologem a rodiči se dříve či později ustálí na otázkách věnovaných způsobu individuálního přístupu k dítěti při vyučování, při domácí přípravě a při řešení jeho každodenních drobných problémů souvisejících se zvládáním nového či starého a doposud nezvládnutého učiva. Předmětem nemalé pozornosti rodičů a učitelů je sice stejně tak otázka, zda školní neúspěchy některých žáků nejsou způsobeny jejich nezájmem o určitý předmět. Problematika výkonové motivace, která má nesporně v procesu učení stejně významnou roli, však nemůže soupeřit se stěžejním problémem, jakým je nalezení nevhodnějšího stylu výuky u neúspěšných školáků. Koneckonců, který žák by měl zájem o učení, které mu dlouhodobě nejde a zažívá při něm převážně neúspěch, že?
Záhady kognitivního stylu učení
V průběhu vyučování, stejně jako při mimoškolní přípravě, je stěžejním didaktickým problémem právě volba nejvhodnějšího způsobu osvojování školního učiva, který by měl odpovídat nejen schopnostem dítěte, ale i typu vnímání, který mu nejlépe vyhovuje. Právě tato oblast je však doposud největší slabinou pedagogické stejně jako psychologické diagnostiky. Obecně známá kognitivní typologie učení rozlišuje žáky na čtyři základní skupiny podle způsobu osvojování nových poznatků:
Méně častý sluchový typ reprezentují například žáci, kteří se učí tím, že co slyší, musí si ještě přeříkat a probrat v rozhovoru s učitelem, spolužáky nebo s rodiči. Většina školáků, kteří si nejvíce pamatují podle toho, co vidí, je zařazována do skupiny se zrakově dominantním typem učením. Takoví žáci se velmi dobře učí nejen opisem základních částí učiva do sešitů, ale dělají si na druhém stupni základní školy vlastní poznámky. Většina domácích písemných úkolů ve své podstatě rozvíjí zrakově dominantní typ učení. Přehledně napsané a utříděné učivo má pro tyto žáky stejný význam jako mapy, grafy, schémata a obrázky ve školních učebnicích. Část školáků, kteří se nejlépe učí na konkrétních věcech, si musí předmět výuky vzít do rukou, ohmatat si ho, zkusit si, jak funguje. Ty je pak možné zařadit do skupiny s hmatový typem učení. Zbytek žáků pak patří do poslední skupiny, která je charakterizována dominantně pojmovým typem učení. Takový žák si pamatuje věci spíše podle jejich souvislostí s jinými věcmi a částmi školního učiva. Řada předchozích pedagogických výzkumů nejen prokázala, že v období mladšího školního věku je nejvíce žáků se zrakovým typem učení, ale že kognitivní styl učení žáků prochází mnoha vývojovými změnami.
Paměť je vybíravá slečna
Mezi rodiči velmi často přetrvává názor, že úspěšné učení je podmíněno především dobrou schopností pamětního učení. “On se stále nemůže naučit malou násobilku a vyjmenovaná slova, co máme dělat?”, říkají velmi často rodiče. Ve snaze zlomit tento zapeklitý problém se uchylují k ještě většímu důrazu na mechanické zapamatování vyjmenovaných slov po P nebo ke každodennímu odříkávání násobků čísla osm. Tento způsob učení však většinou vede k pouhému reprodukování obsahu učiva bez dostatečného porozumění. Školák umí násobilku jako když bičem mrská, ale ocitne-li se před slovní úlohou, kde může uplatnit své znalosti učiva, velmi často selhává. Rodiče si potom kladou dobře známou otázku: “Jak je to možné, když ještě večer si všechno tak dobře pamatoval?”
Paměť je ovšem slečna velmi vybíravá. Mechanické zapamatování obsahu školního učiva vede nejen k získávání pasivních vědomostí, ale velmi často i k přetěžování dlouhodobé paměti školáků. Hitem posledních několika let jsou zejména aktivně osvojené vědomosti, které jsou školáci schopni používat v mnoha nejrůznějších situacích. Pasivně osvojené vědomosti bývají většinou spojovány s rigiditou myšlení, zatímco synonymem aktivně užívaných poznatků je tvořivost a myšlenková plasticita.
Aktivní vědomosti mohou ovšem výukově neúspěšní školáci získat nejen systematickým opakováním, které je matkou moudrosti, ale i především řešením mnoha drobných problémů v herních situacích, které mají velmi těsný vztah s probíraným učivem. Mnoha rodiči je velmi podceňována technika volného rozhovoru o obsahu nového učiva stejně jako i členění učební látky na malé úseky, které si žák osvojuje daleko snadněji. Schopnost žáka volně reprodukovat a s porozuměním vykládat naučené školní téma ovšem velmi často koresponduje nejen s tajuplně znějícím kognitivním stylem učení a schopností jeho kritického myšlení, ale předpokládá i dobrou úroveň slovní zásoby a komunikační schopnosti, které jsou vedle vědomostí stejně významnou alfou a omegou školních úspěchů.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat