Když žák pravidelně druhému bere svačinu, je to šikana? Když partička holek jedné oběti kreslí do sešitu obrázky a vzkazy, je to jenom legrace? Ona hranice, kde končí legrace a začíná šikana, je nesmírně tenká. Obecně převládá tendence považovat za šikanu situaci, kdy padají facky a kopance. I ony zdánlivě neškodné malůvky v sešitě a snědená svačina však už šikanováním jsou.
Když žák pravidelně druhému bere svačinu, je to šikana? Když partička holek jedné „oběti“ kreslí do sešitu obrázky a vzkazy, je to jenom legrace? Ona hranice, kde končí legrace a začíná šikana, je nesmírně tenká. Obecně převládá tendence považovat za šikanu situaci, kdy padají facky a kopance. I ony zdánlivě neškodné malůvky v sešitě a snědená svačina však už šikanováním jsou. Podle současných výzkumů (uvádí je ve své knize Skrytý svět šikanování na školách Michal Kolář) je šikanou postiženo zhruba tři sta tisíc dětí. Celý problém přitom naráží na přímo fatální nedostatek informovanosti ze strany učitelů. Ti jsou totiž, pokud se na jejich škole, v jejich třídě, provalí případ šikanování, většinou naprosto bezradní. Přitom (samozřejmě na výjimky) není pochyb o tom, že učitelé vůli čelit šikaně nepostrádají. Chybí však to, co se třeba v případě protidrogové osvěty dnes už považuje za samozřejmé – zásadní metodická příprava pedagogů, jak v případě objevení šikany mezi žáky postupovat.
Jak již bylo naznačeno na začátku, mnohdy panuje obecná neshoda při posuzování, co šikana je a co není. Tedy: šikanou se rozumí fyzické i psychické týrání, přičemž fyzické a psychické zdraví bývá dlouhodobě a v některých případech i trvale poškozeno. Zdaleka ojedinělé nejsou ani případy, kdy je ohrožen i život obětí.
Pochopitelně existují i případy, kdy spolužák vezme spolužákovi svačinu a o šikaně nemůže být ani řeči. Rozhodující je to, jak onu „legraci“ prožívá postižený. (Mnozí z nás by si možná vzpomněli na příhody, které se nám na základní či střední škole stávaly. Některé z nich bychom zhodnotili jako neškodné banality, u jiných bychom i s časovým odstupem třeba trnuli hrůzou).
Jaké jsou děti, které šikanují? Michal Kovář ve své knize popisuje tři typy agresorů: první z nich je brutální, primitivní jedinec, jemuž dělá radost zastrašovat druhé. Další typ je slušný, úzkostný, někdy má sadistické tendence v sexuálním smyslu. Oběti si „všímá“ zpravidla na místě, kde by jej ostatní neviděli. Třetím typem agresora je pak žák s dobrým prospěchem a vynikajícím sociálním chováním. Má přízeň učitelů, je zábavný. Jako vhodné téma pro rozesmívání spolužáků mu slouží právě „žertování“ s obětí.
Je rozhodně omylem myslet si, že šikany jsou schopní pouze agresivní děti s nízkým IQ. Jde o obyčejné holky a kluky, kteří mají pouze zvýšenou potřebu na sebe upozorňovat. Svou roli však hraje například také psychologie davu, vliv médií (zobrazování násilných scén a tendence napodobovat hrdiny, které násilí páchají), a samozřejmě celkový vliv společnosti, která poněkud opomíjí hodnoty vzájemného soucitu a respektování a důraz klade spíše na schopnost prorazit, být nejlepší ze všech.
První linií, která by měla šikaně na školách čelit, jsou samozřejmě učitelé. Právě ti by si měli všímat, co se mezi žáky děje, jaké vztahy mezi nimi panují. Měli by umět dobře komunikovat, nenásilným způsobem proniknout do jejich soukromých světů, které mnohdy nesou ošklivé trauma. K tomu, aby s tímto nanejvýš citlivým problémem zacházeli s patřičnou kombinací porozumění, taktu i razance, by se však zásadním způsobem musela zvýšit jejich úroveň informovanosti.
0 komentářů:
Okomentovat