Uběhlo už hezkých pár let od doby, kdy nad gymnaziální výukou předmětů polytechn. zaměření zahřmělo a veškeré obory skončily v propadlišti komunistických dějin.
Až dodnes si pamatuji všechny ty výtky, které tyto předměty doprovázely. Většina z nich byla oprávněných, neboť podobné předměty opravdu nemohlo splnit to, co si kladly do vínku – vychovat hotového technika, zemědělce či informatika…
Leč s vodou či spíše omáčkou se vylilo i miminko, které by v odpovídající peřince mělo jistě co do činění říci už tehdy. A teď najednou v novém hávu, už ne v plenkách, ale v „plenkových“ kalhotkách se myšlenka na aplikované – navzájem propojené přírodovědné předměty vrací znovu.
Aplikovaná biologie – přírodní vědy- aplikovaná chemie či obdobně poslední jsou dobou pojmy, které se velmi často vrací. Proč vyučovat chemii, biologii či další předměty odděleně, když jevy v přírodě také úzce souvisí? Srdce mi zaplesalo, když jsem si včera v novinách přečetl názor (no spíše vizi) pana ministra o vývoji výuky přírodovědných předmětů. Leč pak se pak mé pocity zase vrátily do normálu. Je to prý výhled na deset a více let. Škoda, přeškoda, protože právě v tomto okamžiku a právě teď je ona chvíle, kdy nadešel čas něco změnit. Vytvoření nově koncipovaného odborného bloku nevyžaduje žádné hodinové dotace, konec konců ani peníze. Na některých školách by se však měl podobný koncept důkladně ověřit, jinak opět budeme dávat miminko do omáčky, abychom ho opět po nějaké době s velkou slávou vylili.
Mezipředmětové vztahy jsou tím, co dělá školu školou. Pokud budeme neustále vnímat naše předměty odděleně, pak se nám lehko může stát, že pokulhávání za světem sic nebude v oblasti vědomostní, leč jak danou skutečnost použít, nám zůstane na dlouhou dobu utajeno. Nejde ale jen o to napsat učebnice a připravit nové pomůcky, jde především o to vštipovat učitelům (těm na školách i těm v univerzitních posluchárnách), že škola je v jednotě poznání, že už dávno pryč jsou ty doby, kdy dobře vypracovaný jazykový rozbor byl znakem dobrého žáka. Dávno už jsou pryč ty doby, kdy memorování poučky (ale..ale… občas asi vidím moc do budoucnosti) a definice pojmu stačila k úspěšnému studiu. O to více vstupuje do popředí role učitele jako organizátora výuky. Kantor dnešní doby stojí před úkolem, který až dosud jeho pradědečkové v této profesi ne vždy znali.
Souhrn nových vědomostí, informační zdroje a především zvídavost dětí ho ženou k tomu, že ani jedna hodina by už neměla být jako ta druhá. Realita však stále za teorii pokulhává.
Nadějí snad zůstává, že rychlost života i společnosti se i v této oblasti zvyšuje, a tak se třeba i tohoto v brzké době nadějeme.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat