Nevysvětluji, chci přimět děti, aby objevovaly, říká učitelka matematiky

Učitelkou matematiky se Anna Antonová stala, protože jí tento předmět vždycky šel, ale záhy přišla na to, proč z něj má tolik dětí strach. Začala učit jinak: žákům už neříká, jak řešit slovní úlohu, ale nechává je, ať na to přijdou sami. Její hodiny jsou teď zábavnější a děti se neučí nic zpaměti. Věří, že v tomto duchu se mění celé školství. Rozhovor přináší iDNES.

Anna Antonová (zs-stross.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Když jsem chodila na základní školu já, byla matematika strašákem. Mění se to? 

Myslím, že se to mění, a to především díky některým kolegům. Důležité je pracovat s žáky individuálně, ne každý má potenciál stát se excelentním matematikem, ale proč by takové dítě nemohlo mít předmět rádo. Učitel by měl děti podporovat, budovat v nich sebevědomí.

Co si pamatuji já, museli jsme počítat všichni stejným tempem, a kdo látku nepochopil, ujel mu vlak, který těžko doháněl. 

Vím, učila jsem se matematiku ve škole stejně a dneska vidím, že to nebylo úplně přínosné. Já se snažím v hodinách nevysvětlovat, ale přimět děti, aby objevovaly. Tahle badatelská forma výuky spočívá v tom, že zadám problém k řešení, ale dětem nepodsouvám, jak postupovat.

Co může být tím problémem? 

Může to být klasická slovní úloha. Například: „Zařizuješ byt, spočítej si, kolik potřebuješ koberce nebo barvy na vymalování stěn.“ Ale už jim neříkám: „Koberec je obdélník a ke spočítání jeho množství potřebuješ tento vzoreček.“ Nechám je, ať si k tomu dojdou samy. Někdo použije vzoreček, někdo si plochu vykachlíkuje, někdo rozdělí na čtverce. Nic z toho není špatně, každý může zkoušet různé cesty, důležité je, že se nebojí na ně vydat a posléze třeba vyhodnotit, proč nedosáhl takového cíle, jak se očekávalo. Zadání úloh a jejich náročnost se přizpůsobuje individuálním schopnostem a dovednostem dětí, aby se nestávalo právě to, o čem jste mluvila – aby celá třída nepostupovala tempem, kterému stačí jen několik dětí.

Co se stalo, že jste o výuce začala přemýšlet jinak? 

Především jsem viděla výsledky své vlastní dcery, která na prvním stupni základní školy dostala paní učitelku, která už tenkrát měla jiné metody – takové, které dneska používám i já. To je myslím nejzásadnější pro každého rodiče. Když vidíte, že je dítě ve škole spokojené a daří se mu, přestanete se bát, jestli něco není špatně. Než jsem to však pochopila, bála jsem se hodně a přidala jsem se na stranu rodičů, mezi nimiž vznikaly nepokoje, a dokonce sepsali petici proti stylu výuky, který sami neznali a měli z něj strach.


Celý rozhovor naleznete zde