Je léto roku 1989. Vidíme dvě skotačící holky, dvě velké kamarádky, šťastné a bezstarostné. Jen malý mráček tu je: Sophie druhý den ráno odjíždí s maminkou na výlet do Maďarska, zatímco Fany zůstává doma a do konce prázdnin se s ní neuvidí. Aspoň jí bude zatím hlídat psa Sputnika… Někdy to vypadá, že soukromý život a velké dějiny spolu nesouvisejí, ale tohle vždy platí jen dočasně. Fany čeká, ale Sophie nikde, a školní rok už přece začal. A pak se dozví, že nápadně naložený trabant jí kamarádku neodvezl jen na pár dní, ale do emigrace. Recenzi filmu Fany a pes napsala pro magazín Rodiče vítáni Jitka Polanská.
Stovky, tisíce takových trabantů jely do Maďarska přes české kopečky, jak hezky ilustruje jedna ze scén filmu. „Proč odjely?“ ptá se rozhořčeně Fany maminky, které má za zlé, že jí nic neřekla, i když o plánu věděla, nebo spíš něco tušila. Nejdřív spíš nechápe, co ji od kamarádky oddělilo („kvůli nějakým banánům by určitě neodjely!“), ale postupně, v jakémsi iniciačním procesu, který je zároveň napínavým dobrodružstvím, jí to začíná docházet. Ve své snaze Sophii znovu vidět a předat jí psa totiž narazí na každém kroku. Ale má odvahu a taky nového kamaráda…
Krásně animovaný a na dnešní dobu nezvykle pomalý film, který se líbí dětem a dojímá rodiče. Třeba pro silné kolektivní scény, kdy se zástupy lidí pomalu sunou jedním směrem a volají po svobodě, a je v tom souznění a jednota. Tohle jsme zažili.
Celý text naleznete zde
.png)
0 komentářů:
Okomentovat