„Jmenuji se Petr Pečenka a rozhodl jsem se vyslyšet vyzvání kolegů, abych kandidoval na VIII. sjezdu ČMOS pracovníků školství na pozici předsedy odborového svazu,“ píše Petr Pečenka v Týdeníku Školství. A dodává: „Odborová organizace by se měla stát hlasem učitelů, který lze slyšet nejen na úrovni ministerstva. Odbory nesmí vyklízet pozici ve veřejných diskuzích a přenechávat ji spolkům a asociacím s mnohem menší podporou učitelstva, či dokonce „podnikatelům“ v regionálním vzdělávání.“
Šestnáct let, po které vedl svaz současný tandem, nebylo rozhodně ztracených. Několikrát se podařilo dosáhnout dílčích úspěchů, jako například zvýšení platových tarifů, pozitivní změny ve školské legislativě a ukotvení školských odborů jako respektovaného sociálního partnera. Nemělo to však u školské veřejnosti dostatečnou odezvu: zvyšování úrovně platů není posuzováno jako úspěch odborů, ale jako samozřejmý běh politických dějin. Pokud se podaří při připomínkových řízeních zabránit změnám jdoucím proti pracovníkům ve školství, spíše se objeví komentáře poukazující na to, co se odborům nepodařilo prosadit a v čem jako zástupce hájící dobré pracovní podmínky pracovníků ve školství neuspěly.
Opakovaně se projevuje skutečnost, že i přes proklamace o včasném a kompletním informování členské základny se tak děje buď opožděně, nebo nedostatečně či z větší části nejasně. Mnohdy jsou veřejná stanoviska odborového svazu i v rozporu s názory členské základny, bohužel však při tvorbě jedněch a analýze druhých chybí vzájemná propojenost vedení svazu a členů na úrovni základních organizací. Nedokážeme-li najít oporu v členské základně, jak ji máme hledat u ostatních?
Celý text naleznete v Týdeníku Školství
0 komentářů:
Okomentovat