„Pravidelně se v posledních letech setkávám se studenty a absolventy i velmi prestižních gymnázií, jejichž schopnost psát se blíží nule. Zvládnou pravopis, velká písmena, asi by uměli pojmenovat druhy vedlejších vět a jakž takž ovládají interpunkci, ale vystavět srozumitelnou větu, která by se nezapletla sama do sebe, natož vybudovat strukturu složitějšího textu, například seminární či bakalářské práce, je úkol nad jejich síly,“ píše Tomáš Feřtek pro Respekt.
 |
| Tomáš Feřtek (eduin.cz) |
Proto navrhuji postupný přechod na anglosaský systém psaní argumentačních esejů. To neznamená, že se nebude učit nic jiného. Strategie, jak přivést žáky na základní škole k psaní, mají mnohem víc podob. A jestli nějaký gymnaziální učitel cítí puzení učit své studenty psát třeba tak absurdní útvar, jako je líčení (lyrický popis), ať to klidně dělá dál. Ale u maturity zkoušejme schopnost napsat argumentační esej. Protože na něm si opravdu každý maturant může natrénovat dovednosti, které bude během dalšího života potřebovat. Na rozdíl od schopnosti napsat povídku, která předstírá, že je reportáží.
Mělo by to hned několik výhod. Pokud by učitelé měli za úkol žáky naučit fakticky jen tento útvar, zvýšila by se šance zopakovat ho tolikrát, aby maturanti esej s jistotou ovládali. Argumentační esej má jasná pravidla a strukturu, nutí vás přehledně argumentovat, rozvrhnout si myšlenky. Což jsou všechno věci, které dnešním absolventům zásadně chybějí. Dá se psát (a jinde se opravdu píše) ve všech předmětech. V zeměpisu píšete esej na téma geografické příčiny ekonomického zaostávání v Africe, ale stejně tak můžete psát na učilišti v předmětu technologie argumentační esej o oprávněnosti zákazu dieselů v evropských městech. Jedním z možných pozitivních důsledků by mohlo být, že by základy psaní a psané argumentace ovládali i všichni pedagogové. Protože dnes je pěstování těchto dovedností obvykle jen na učitelích češtiny. I proto jsou výsledky tak rozpačité.
Obvyklý odborný protiargument zní, že je to nesmysl, protože slabí žáci – v tomto případě jsou míněni hlavně maturanti z učilišť a nástaveb - by něco takového nezvládli. Myslím, že to tak není. Argumentační esej je velmi flexibilní struktura. Můžete dodržet pravidla, a přitom vystačit s velmi jednoduchými myšlenkami a jazykem.
Celý text naleznete zde
21 komentářů:
Feřtekův text pokládám za zásadní návrh východiska z neutěšeného stavu, v němž se výuka psaní na našich školách nachází už nejméně od dob mého mládí. Za návrh, který opravdu může něco užitečného přinést. Na rozdíl od naivních představ, že úroveň výuky psaní může pomoci zvednout třeba hrozba maturitní písemky „z úředního dopisu“. Ať už se bude hodnotit na školách, nebo v centru. Za klíčovou pokládám především tuto Feřtekovu argumentaci.
Na středních školách, včetně většiny gymnázií a lyceí, se píše minimálně. Fakticky jen v hodinách češtiny. Počítá se ale s tím, že v závěru středoškolského studia budou maturanti ovládat přinejmenším deset slohových útvarů: úvahu, vypravování, líčení, popis, zprávu, článek, referát či formální dopis, v maturitní nabídce může být i reportáž nebo fejeton…
To znamená, že u každého z nich musí učitelka studentkám a studentům vysvětlit, jaké jsou zákonitosti toho útvaru, jaké mají využívat jazykové prostředky, napsat ho s nimi, ideálně vícekrát – a pokaždé jim ve zpětné vazbě vysvětlit, co udělali a neudělali dobře. To je při množství další látky a úkolů nereálné. Učitelé navíc sami většinu těch útvarů znají jen z učebnice, až na pár výjimek píší velmi málo. Něco dobře napsat, to je především věc tréninku. A na ten není čas. Navíc když honíte deset zajíců najednou…
T. Feřtek, když ještě působil v Reflexu, dokonce s několika kolegy oživoval reportáž, tehdy téměř zaniklý publicistický útvar. Ví tedy, o čem píše, když vysvětluje, že naučit se psát reportáž je velmi obtížné. A taky ví, že nemá smysl ověřovat, zda to žáci umějí, na stručném zadání obsahujícím doušku, že „funkce výchozího textu je inspirativní“. Protože z toho se možná pozná míra naplněnosti hodnoticích kritérií 1A až 3B, ale nikoli kvalita reportáže.
Soustředí-li se výuka psaní na argumentační úvahu či esej, výrazně se zmenší počet zajíců, které honí. Zmenšením se zas tolik nestane: kdo se naučí písemně argumentovat, naučí se – až to bude potřebovat – napsat popis pracovního postupu, úřední dopis nebo „překlad z budoucího času do minulého či naopak“ levou zadní. To, co se naučí psaním argumentačních esejů, se mu však bude rozhodně hodit nejen ve škole. Každý, kdo občas písemně argumentuje, dobře ví, jak to pomáhá tříbit myšlení.
Navíc se taková výuka přirozeným způsobem spojí s výukou dalších předmětů. Díky tomu bude toto pojetí také mnohem spravedlivější třeba vůči budoucím strojařům, zdravotním sestrám nebo maturantům v potravinářských oborech. Budou totiž moci psát o tom, co studují.
Výuka mě zajímá mnohem víc než (domněle) spravedlivá certifikace jejích výsledků. I tak si ale dokážu představit, že se do hodnocení maturitních argumentačních esejů ve škole zapojí učitelé ostatních předmětů. Není totiž podle mě v silách češtinářů posoudit věcnou správnost argumentace v rozmanitých odborných problematikách, jichž se argumentační eseje maturantů budou týkat. A protože Cermat zcela jistě nebude školit centrální hodnotitele s jinými aprobacemi (třeba informatiky), bude rovněž definitivně jasné, proč hodnocení písemných prací patří do škol.
Aby dítě bylo schopno něco sepsat musí mít slovní zásobu a znát nějaká fakta. Aby mělo slovní zásobu a znalo fakta, musí číst nebo aspoň komunikovat. Musíme začít od začátku, ne zprostředka.
Problém v komunikaci mají i v anglosaském školství. Dnešní elektronická doba slovní zásobě a bohatosti jazyka nepřeje. Komunikace je jednostranná a omezená. A začíná to už v dětství v rodinách.
Vždycky jsem měl dojem, že poměrně umím psát. Na sś a později na vš při psaní diplomky mě v tom utvrzovali. Nyní vidím, že zdaleka nejsem sám a že mnozí píšou lépe a snadněji než já. Je spousta kvalitních blogů, obdivuji úroveň komentářů ke knihám na Databázi knih (není vůbec samozřejmé, že nadšený čtenář severských detektivek, dokáže svůj čtenářský zážitek srozumitelně a jasně vyjádřit), v každém městečku a skoro v každé rodině se najde pamětník, který napíše čtivé a zajímavé vzpomínky. A to se to psaní ve škole učilo a učí špatně!
I tak si ale dokážu představit, že se do hodnocení maturitních argumentačních esejů ve škole zapojí učitelé ostatních předmětů. Není totiž podle mě v silách češtinářů posoudit věcnou správnost argumentace v rozmanitých odborných problematikách, jichž se argumentační eseje maturantů budou týkat...
Také klepmíři a dojičky, horníci a asfaltéři - ti všichni se s Botlíkem zaslouží o novou vzdělanost naší doby! Jen dál! Jen dál!
"Pokud by učitelé měli za úkol žáky naučit fakticky jen tento útvar..."
Tudy na to! Další slohová výuka by mohla jít do kopru. A proč by se matematika neobešla třeba bez geometrie? Tohle by normální učitel nevymyslel, na to musí být expert.
-
"Vina ale není na žákovské straně."
To samozřejmě nikdy. Jen nevím, co si počne ta nemalá část středoškoláků, která se úvahy bojí jako čert kříže. Když už tedy pomineme nešťastníky píšící stylem Mělo byto hnet hodně víhod...
Průměrná délka každého z posledních čtyř komentářů je pouhých 75 slov. A kolik skvostných rádobyargumentů se do nich vešlo! Je vidět, že výuka písemné argumentace by přišla vhod nejen dnešním žákům, ale byla zanedbávána už mnohem dříve.
Tím ostatně můj komentář začínal…
Feřtek a Botlík: Nebudeme se učit chodit a bruslit - budeme se učit rovnou krasobruslit! Bravo, takovou hloupost už jsem dlouho nečetl! Škoda pro ni písmen, natož slov a vět. :)))
Pane Botlíku, potěšte nás, prosím, ještě nějakou litánií. Těch vašich posledních dva a půl řádku se mi zdá nějak málo. :)))
Pane Týři, jen urážíte, neargumentujete... Zkuste diskutovat věcně. Děkuji!
Argumentační eseje může dobře psát jen ten, kdo zná význam slov, ovládá pravopis a stylistiku. Podobně jako krasobruslit může jen ten, kdo umí chodit a bruslit. Botlíkova demagogie s počtem slov v komentářích je trapná. Proto jsem na ni s úsměvem reagoval, jak jsem reagoval. Pokud v tom pan Komárek nevidí argumentaci a vidí v tom "urážky", je to jeho problém.
Tisková zpráva: Společné vzdělávání je v Česku extrémně krátké a prohlubuje nerovnosti
Odborný konzultant by si mohl zamést před vlastním prahem. A zamyslet se, jestli ty vedlejší věty (v tomto případě teda dvě hlavní) přece jen k něčemu dobrému nejsou...
Argumentační eseje může dobře psát jen ten, kdo zná význam slov, ovládá pravopis a stylistiku.
Zdůrazníme-li slovo "dobře" (psát), pak je to možná pravda. Nijak to ale nebrání tomu, aby se žáci učili psát argumentační eseje, ANIŽ by znali význam všech slov, bezchybně ovládali pravopis a celou stylistiku. Dokonce právě naopak: významy slov, pravopis a stylistiku se mají učit při tom, tedy tím, že budou psát. Výuka významů slov, pravopisu a stylistiky tím dostane rozumný kontext a začne žákům konečně dávat smysl. Protože budou vidět, jak jim jejich pokrok pomáhá k jednoznačnějšímu, srozumitelnějšímu a věcně správnějšímu vyjádření toho, co vyjádřit chtějí.
Děkuji vám za podnět, pane tyrjir.
Malý doplněk: https://www.ascestinaru.cz/psat-a-ucit-se-psat/
Řekl bych, že lidé, kteří to tu čtou, ale sem nepíšou, se asi diví, jaktože v diskusi o pisatelství žáků není nic o tom, že rozhodující doba pro to, zda bude celá populace zvládat písemné vyjadřování, je od první do páté, maximálně šesté třídy. Tehdy se dá na celý život vybudovat důvěra vůči písemnému vyjadřování myšlenek a pocitů, přání a postojů atd. Ale ovšem je tehdy snadné pokazit v dítěti ochotu i dovednost. Nejen u dětí, které doma nikdy neviděly, že by psaní mělo nějaký smysl.
Obávám se, že o prvostupňovém psaní (podobně jako o čtení) se prostě u nás i mezi učiteli ví velmi málo - ne o tom, co a jak vyučovat, ale o skutečných procesech psaní: co se děje v mysli dítěte, když u něj vzniká potřeba nebo záměr něco napsat, co se v něm děje, když si má uvědomit, že psaní má i adresáta, a jaký vlastně má psaní smysl. Zdá se mi, že se u nás víc a radši diskutuje o tom, co má škola a učitel dětem nastražit, aby je donutila se učit. Ale aby jim to učení šlo, musíme víc vědět o tom, s čím žák zápolí, co ho těší, kudy si hledá cestičku, jak psaní zvládnout, co mu schází a co má k dispozici atd., a teprve pak nás budou napadat dobré „nástrahy“, které mu mohou pomoci, aby mu psané vyjadřování šlo. Uvidíme, podobně jako ti učitelé, kteří už i u nás učí děti opravdu psát, že tou pomocí vůbec nejsou nástrahy, kontroly, předpisy, útvary nebo termíny.
Vídám, asi podobně jako většina zdejších čtenářů, kolik lidí i vzdělaných zápolí s psaným vyjádřením a říká "No jo,já vím, co myslím, ale nedovedu to formulovat." Vídám, jak obtížně hledají výstižné pojmenování, a nakonec se spokojují s povšechným, které pak druzí pochopí jinak. Právě to, že děti a pak ani mnozí dospělí nemají slovní zásobu s odstíněnými významy a že se jim slova neskládají do vět s jasným významem, nás má vést k hledání účinnějších cest v pojetí a provádění výuky. Obávám se, že ani argumentační esej škole a dětem/žákům nepomůže v tom, čemu je neumí naučit ani škola dosavadní: vytvořit se v prvních letech vstřícný vztah ku psaní, když jim nedopřála častý pocit uspokojení z psaného vyjádření a když neznají, jak zapsat si myšlenku pomáhá k lepšímu myšlení i učení. Možná však že argumentační psaní je jednou z účinných cest - pro některé žáky, a jiní by zas uvítali jiné cesty: Kolik lidí už četlo o tom, že pro děti je snadnější naučit se psát "odborné" pojednání o nějakém svém zájmu, kterému i ve svém nízkém věku rozumějí a na co jsou "odborníci"? A kolika dětem by pomohlo ku psaní, kdyby se učily "psát jako někdo" - třeba jako J. Dvořák v Rostlinopise. Vynalézt se dá mnoho cest učení, jenom nesmějí narazit na zeď přijímaček ani plesnivých učebnic.
Díky, pane kolego.
Jakožto laik v oblasti výuky literatury i slohu si dovolím vrátit debatu na přízemní úroveň, protože v této výši se v současnosti nachází i "maturitní laťka".
Naučit se formulovat své myšlenky přesně a pomocí různě odstíněných výrazů jsem se rozhodně nenaučil ve škole a pochybuji, že by základní škola vůbec měla této úrovni vyjadřování učit.
Tomu se lze naučit jediným způsobem. Četbou. A přemýšlením o tom, co jsem přečetl.
K tomu musí mít člověk dispozice a chuť.
Ono to totiž není tak, jak se asi mnozí experti domnívají, tedy že každé dítě touží po zvládnutí jemných nuancí jazyka a jen neschopní učitelé v něm tuto touhu zadusí.
Dokonce ani není pravda, že za jejich nezájem může špatná výuka a špatní učitelé, kteří jen neumí v žácích tento zájem vyvolat a podnítit.
Realita je mnohem prostší. Většina lidí si ráda přečte dobrou detektivku, ale vůbec netouží naučit se, jak ji napsat. Mne detektivky nikdy nebavily, stejně jako mně bylo úplně šumafuk, kdy má nejbližší zápas Sparta a s jakým skóre vyhrál poslední vítěz Wimbledonu. A můj nezájem o sport by nezměnil ani sebelepší učitel tělesné výchovy. Naprosto stejně by nepochodil kdokoliv, kdo by mne chtěl zapálit třeba pro studium zeměpisu.
Domnívám se tedy, že kupříkladu argumentační eseje o významu literatury pro život člověka, či úvahy o tom, kolik významových odstínů lze vyjádřit mezi "mám rád" a "nemám nerad" si většina žáků ráda odpustí a přenechá je místním krasoduchům a mistrům pera.
Učit analyzovat a vytvářet texty na této úrovni lze možná gymnazisty. A i tam spíše jen jedince se zájmem o literaturu a to v nějakém dobrovolném semináři. Ostatní to budou považovat za nudu a zbytečnou ztrátu času, i kdyby se učitel rozkrájel.
To, co naopak má být požadováno na základní maturitní úrovni po všech maturantech, je zvládnutí "řemesla", "rutiny".
Od žáka strojní průmyslovky očekávám, že bude schopen navrhnout strojní zařízení zadaných parametrů a vypracovat k němu výkresovou dokumentaci v CADu. Očekávám, že bude schopen napsat zprávu ze služební cesty a ke zmiňovanému zařízení návod k obsluze a to bez gramatických chyb.
Pokud dokáže víc, fajn, je to bonus. Ale neměl by dokázat méně.
Já nejsem učitelem češtiny, takže se laicky zeptám:
A to se těch "anglosaských" argumentačních esejů dříve psalo více?
Protože starší generace zdaleka takové problémy s vyjadřováním nemá.
Jinak souhlasím s komentářem kolegy PR, 17. dubna 2019 23:02.
Od žáka strojní průmyslovky očekávám, že bude schopen navrhnout strojní zařízení zadaných parametrů a vypracovat k němu výkresovou dokumentaci v CADu. Očekávám, že bude schopen napsat zprávu ze služební cesty a ke zmiňovanému zařízení návod k obsluze a to bez gramatických chyb.
A které téma letošní maturitní slohovky se tomu blíží?
A které téma letošní maturitní slohovky se tomu blíží?
:-)
Reálně?
Nejsem češtinář, ale z vnějšího pohledu žádné.
Snad zadání č. 4. Charitativní projekt k tomu má nejblíž. (ZPRACOVÁNÍ: úřední dopis, který reaguje na výchozí text a obsahuje žádost o podporu charitativního projektu.)
Být to například reklamace špatné dodávky náhradních dílů, nebylo by co řešit.
A potřebné prvky by se asi daly najít i v několika dalších zadáních.
Proto také vytrvale bojuji za dvouúrovňovou maturitu.
Okomentovat