Pokusy i zvláštní přístup. Školy pro handicapované děti fungují už 150 let.

Základy dnešního speciálního školství, o kterém se nedávno tak bouřlivě diskutovalo v souvislostí s inkluzí, byly položeny mnohem dříve. Takzvaným Hasnerovým školským zákonem z roku 1869. Tehdejší školský zákon nařídil, aby zemské sněmy v tehdejším RakouskuUhersku zakládaly (a také financovaly) školy pro tělesně a mentálně postižené děti a výchovné ústavy pro „mravně zpustlou mládež“. Letos od vyhlášení tohoto v mnoha ohledech revolučního zákona uplyne 150 let. Reportáž přináší MF DNES.

V té době zřizované školy měly z dnešního pohledu k ideálu hodně daleko. Psychologie dětského vývoje byla v plenkách, metody, jak vzdělávat nevidomé, neslyšící nebo mentálně postižené děti, si školy vytvářely za provozu. Ještě za první republiky, kdy zažilo pomocné školství obrovský rozmach, byli učitelé na pomocných školách samouci – přednášky ze speciální pedagogiky se do jejich vzdělávání dostaly až po druhé světové válce.

Když pak na konci května 1929 začal platit zákon o pomocných školách, zabýval se například i počty dětí ve třídě nebo platy učitelů. „Do té doby se učitelé mohli s městy hádat, že nemohou mít 50 postižených dětí ve třídě, ale nemuselo jim to být nic platné,“ říká historička Magdaléna Šustová z Národního pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze. Tehdy totiž zákon nově nařídil, že v pomocných třídách nemůže být víc než 20 dětí. V běžných školách v té době bývalo ve třídě od 50 do 80 žáků.

Dětí ve speciálním školství až do 80. let neustále přibývalo. V roce 1960 jich bylo zhruba 31 tisíc, v roce 1970 přes 45 tisíc a v roce 1981 navštěvovalo tehdy zvláštní a pomocné školy už téměř 60 tisíc dětí.


Celý text naleznete v MF DNES