"Škola, školství, oblíbený terč: je špatné, málo učitelů mnohdy nízké úrovně, jsou špatně placeni, přetěžováni atd. A na tuto "špatnou školu" se valí velké nároky, má dnes děti vychovávat, rodiče na to nemají čas. "Táta parťák", rodič, bloger, který vystupuje pod touto přezdívkou, dává videorozhovory, ale neprozradí své jméno, odmítl, aby jeho syn psal domácí úkoly. Prosadil si to s právníkem u vedení školy. Kritizuje "celý systém" jako naprosto špatný, nesvobodný, především pro děti, ale i pro rodiče a učitele," píše Martin Fendrych pro Aktuálně.cz.
 |
| Martin Fendrych (repro ČT) |
Má slušnou sledovanost, jeho postoje mnoho lidí obdivuje a podporuje, ale nejde jen o něj, ve školách se kantoři často setkávají s názorem rodičů, že domácí úkoly nemají dávat, škola má látku naučit v hodinách a konec.
Žáci by zrušení úkolů přivítali. Ale nevadilo by ani učitelům; musejí je opravovat, když mají ve třídě řekněme 25 dětí (někde samozřejmě více), musejí přečíst a posoudit obvykle denně xkrát 25 úkolů (učí ve více třídách), je to velké penzum práce. S radostí se jí zbaví?
Ti lepší ne, jde jim o to, aby děti něco naučili, a vědí, že při množství látky, kterou musejí odučit, nelze vše procvičit. Jasné je to u jazyků, v matematice atd. Úkol není buzerace, ale snaha, aby si dítě látku osvojilo...
Může se šestileté dítě, když jde do první třídy, rozhodnout, jestli se chce učit a co se chce učit? Přijde mi to naivní. Máte-li doma Einsteina, pak asi ano. Ale plno dětí neví ani v osmnácti, co chtějí dál dělat, natožpak v šesti, sedmi letech.
A pak je tu ještě otázka, kdy a kde se tedy dítě naučí pracovat? Pokud učení nesmí být "práce", pokud se do něj nesmí dítě nutit, pokud dnes už děti ve škole prakticky nesmí nic dělat (pomáhat, něco přinést, zamést třídu atd.) Doma po nich rodiče také často nic nechtějí. Až pak takový "nový člověk", nesmírně svobodný, přijde do zaměstnání, jak se zachová, až dostane úkol? Zkolabuje? Nebo budeme národem samých ředitelů (jako už jsme národem nesmírného množství vysokoškoláků)?
Celý text naleznete zde
Citovaný rozhovor s "Tátou parťákem" naleznete zde
4 komentářů:
" Prosadil si to s právníkem u vedení školy."
A příště si s právníkem prosadí vyznamenání. Kam směřuje současná společnost?
Sláva, rozumný člověk.
Otec měl názor, že úkoly nejsou povinné. Líbilo by se mu, kdyby si v této věci syn mohl rozhodovat sám. Osmiletý syn řekl: „Tak jo“. Tomu se říká vzájemná dohoda.
Mnohem více než pravidelné domácí povinnosti dítě zatíží, pokud se cítí z kolektivu nějakým způsobem vyčleněno. Je dokonce možné, že se syn snaží uspokojit výstředního otce i paní učitelku, proto dělá úkoly „napůl“.
Zajímalo by mě, proč otec nedal syna do nějaké alternativní školy, kde úkoly často povinné nejsou. Proč využívá státní systém a nepřiplatí si raději pár tisíc za „lepší“ školu? Protože je zdarma? A čím se vlastně živí, když tak kritizuje „systém“? Je zaměstnaný? Nevadí i jemu práce?
Proč dával/dává děti do státní školky, kterou taktéž kritizuje? Školka pro čtyřleté není povinná. A rovněž je možné volit z alternativ.
A co na to máma parťáková? O jejím názoru se nezmiňuje. Vlastně se o ní vůbec nezmiňuje. Vždy je slyšet jen „já“, nikdy „my“. Je to vůbec člověk schopný dospělého vztahu? Respektu, zodpovědnosti?
Táta parťák na mě působí jako adolescent, který se hledá – touží po svobodě, možnosti vlastní volby, vyhraňuje se proti většinové společnosti. Necítí se dobře ve své kůži (citace). A píše si o tom deníček (= blog).
Zřejmě opravdu hledá sám sebe. Což můžeme u dospělého člověka označit za určitý stav neurózy. Každopádně „systém“ by mu – dalo by se říci jako jakási náhradní rodičovská autorita – neměl jít ve výstřednostech na ruku.
A úzkostlivě chrání svoji identitu. Proč? Stal se věcí veřejnou a šíří svůj názor ve veřejném prostoru. Netřeba se proto skrývat. Ve zbytku souhlasím s Brandtnerovou.
Okomentovat