Jiří Přibáň: Prorok ani demagog nemají místo za katedrou

„Pokus oficiálně státní mocí kodifikovat a vyprávět dějiny dnes působí anachronicky, jak ukazuje i příklad kontroverzního ÚSTR. Původně si ho chtěla vybudovat pravice jako nástroj své vlastní legitimizace v době, kdy končila transformace postkomunistické společnosti, a když se změnily politické poměry, levice již nechtěla ústav zrušit, ale jmenovala do něj politicky spřízněné duše. Já jsem vždy vystupoval proti samotné myšlence na vytvoření takového ústavu, protože co je to za společnost, která musí svou kolektivní paměť zavřít do nějakého státem zřízeného ústavu?!,“ říká právní filosof Jiří Přibáň v rozhovoru s Karlem Hvížďalou pro Aktuálně.cz. Hlavním tématem rozhovoru jsou různé tváře totality a poučení z jejího zkoumání.

Jiří Přibáň (repro ČT)

Přibáň v rozhovoru mimo jiné říká:

Na rozdíl od takového Polska nebo Slovenska jsme v České republice již na počátku 90. let zavedli lustrace, provedli nejrozsáhlejší fyzické restituce v postkomunistickém bloku, rehabilitovali a odškodnili politické vězně, otevřeli jsme archivy Státní bezpečnosti atp., takže vytvoření ÚSTR pravicovou vládou v roce 2007 nikdo nemohl brát jinak než jako snahu vnutit veřejnosti jeden závazný výklad minulosti.

Dvacet let po demokratické revoluci a v době, kdy jsme se mohli opřít o fungující a nezávislé akademické instituce, jako například Ústav pro soudobé dějiny, a kdy tady vycházely nesmírně podnětné a originální studie nové generace historiků, jako například Jiřího Suka, Michala Kopečka nebo Pavla Koláře, jsme tak byli svědky pokusu o zneužití akademické historie k politické legitimizaci. Když se změnila politická situace, levice ji využila k protitlaku a ÚSTR posunula směrem ke kulturologickým a sociálním studiím, čímž se sice zkoumání dějin otevřelo i pro jiné disciplíny, ale současně se potvrdila politická povaha a nijak nezvýšila společenská legitimita nebo akademická prestiž této instituce.

ÚSTR si tak teprve budou muset přivlastnit historici bez ohledu na to, jestli jejich pojetí dějin má konzervativní, liberální, nebo socialistický politický kontext. Aby však získal legitimitu mezi historiky, bude ho třeba nejprve vyrvat z politického sevření postkomunistické doby...

Všimněte si, že tady vůbec nejde o vypovídací schopnost a přesnost pojmu totalita, ale hlavně o potřebu vyvolat morální kontroverzi. Takový přístup se však ani zdaleka netýká jen lidí okolo ÚSTR a skrývá se za ním intelektuální lenost nebo neschopnost, která složité otázky dějin redukuje na problém morální viny a odpovědnosti. Když pojem totalita nelze zpochybnit jako kategorii historických nebo politologických věd, jednoduše se označí za morální výmluvu. Při takových výrocích kolegů, kteří se považují za součást akademické komunity, se mi vždy vybaví slavná věta sociologa Maxe Webera: "Prorok ani demagog nemají místo za katedrou."...

Myslím, že lidé se především musí zbavit ideologických schémat a zadání politických aparátů, aby v dnešní době ještě mohli říct něco smysluplného o původu a dějinách totalitarismu včetně jeho proměn. To neznamená vyhýbat se etickým otázkám ve jménu nehodnotící historické vědy, ale jasné oddělení předmětu studia od politických a morálních důsledků informací, které historik, filozof, teoretik práva nebo politolog získá. Tím tématem se ale ve své době v minulém století již zabývali mnozí filozofové od Arendtové až po Poppera, sociologové od Arona až po Horkheimera nebo právníci od Neumanna až po Schmitta. Stěží lze očekávat, že by dnes někdo přišel s nějakým převratným zjištěním či interpretací totalitarismu. V tomto smyslu si myslím, že to téma je vyčerpané a například ony dějiny každodennosti v nacistických, fašistických nebo komunistických společnostech slouží spíš jako jeho etnografické doplňky.

Celý rozhovor naleznete zde