Ředitelka ZUŠ Eva Znojemská: Pro rozvoj dětí má "matka příroda" lepší plány než škola

„Všichni žijeme pod silným tlakem dosahovat co nejlepších výsledků v kolejích závazných a vymahatelných požadavků ze stran našich zřizovatelů. Není ale chybou školství obecně, že je kladen přílišný důraz na standardizované postupy, tabulky, testy a dotazníky? Že se omezují ve vzdělávání počty hodin výtvarné, hudební či dramatické výuky, které by právě mohly rozvíjet u dětí inspiraci, obrazotvornost, představivost a kreativitu?,“ píše v novém vydání časopisu Řízení školy ředitelka brněnské ZUŠ Eva Znojemská. A souhlasně připomíná také text psychologa Václava Mertina „Nesdílím pražádnou radost z toho, že na ZUŠ bude moci dítě dostat pětku“.

Eva Znojemská (rizeniskoly.cz)

Skutečně je potřebné žáky škatulkovat, abychom je mohli při hodnocení srovnávat? Ale srovnávat s kým, když každý z nás je neopakovatelný lidský tvor? Všichni víme, že i mezi dětmi stejného věku jsou neskutečně velké rozdíly. Může být naše hodnocení objektivní? Vyhláška o ZUŠ například stanovuje, že do přípravného studia jsou přijímáni uchazeči, kteří prokáží předpoklady ke vzdělávání. Co je to ale ten předpoklad ke vzdělávání? Je to jen ona „školní zralost“, která obvykle bývá popisována jako schopnost soustředit se, mít rozvinutou motoriku, zrak, sluch, řečovou schopnost? Neměli bychom obzvláště v tomto věku u dětí citlivěji zkoumat míru jejich dispozic pro zvolené vzdělávání?

Známka neposuzuje myšlení, samostatnost, vyjadřovací schopnosti, manuální zručnost, drobnou motoriku, schopnost spolupráce v kolektivu nebo schopnost podřídit se celku. Známka nevykazuje ani příčinu žákových neúspěchů, jeho rodinných problémů a neposkytuje mu pomoc v podobě návrhu na řešení situace, která by byla schopná rozvíjet jeho schopnost vytrvalosti, pečlivosti, píle a osobního zaujetí. V kolektivní výuce se neprojeví ve známce schopnost žáka podílet se na vzájemné kooperaci, na slušné komunikaci se svými spolužáky, na zodpovědnosti za odvedenou práci.

Zatímco všechno kolem nás se mění raketovou rychlostí, některé školy a učitelé jsou do značné míry zatíženi vlastními zvyklostmi z minulosti. Proto si kladu otázku, zda kvalitní hodnocení na ZUŠ vůbec umíme? K lepší „diagnostice“ jsme totiž nebyli na konzervatořích a vysokých školách odborně připravováni. Co je ale také podstatné, zda vůbec zákonní zástupci slovní hodnocení chtějí a zda ony známky nejsou pro ně jednoduchým řešením. Já osobně „nesdílím pražádnou radost z toho, že by mé dítě mohlo na ZUŠ dostat pětku“.


Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Řízení školy