Daniel Münich, ekonom, který se dlouhodobě zabývá oblastmi vzdělávání a vědy, uvažuje v Hospodářských novinách o hlavních problémech českého školství.
 |
| Daniel Münich (FOTO: youtube.com) |
V relaci k ostatním vysokoškolsky vzdělaným zaměstnancům jsou platy českých učitelů dlouhodobě z nejnižších v rámci téměř tří desítek zemí EU. Nenechme se zmást občasným voláním sláva, když se zrovna ministru či ministryni školství nečekaně podaří z ministra financí vymáčknout nějakou miliardu na platy učitelů navíc. Navýšení učitelských platů v posledních letech sotva drží krok s růstem mezd ve zbytku ekonomiky....
Vzdělávací politiku od úrovně státu až dolů na úroveň jednotlivých škol u nás stále více komplikují odlišné a často až nesmiřitelné názory na roli školy a vhodné přístupy ke vzdělávání. Když vynecháme lhostejnou většinu, skončíme u dvou hlavních skupin. Ta konzervativní od školy očekává zhruba to, co si pamatují z vlastního mládí. Tedy jednotu obsahu a přístupu, důraz na řád a pořádek, přísnost v připouštění k dalšímu vzdělání už v raném věku, přednost přenosu znalostí před pěstováním dovedností a tvůrčího myšlení. Druhá skupina, nazývejme ji modernistickou, méně bazíruje na řádu a poslušnosti a klade větší důraz na pěstování kritického myšlení.
Celý text naleznete zde
7 komentářů:
Rozepsal jsem se poněkud obsáhleji: Největší problém českého školství podle Daniela Münicha
Je to zajímavé čtení, včetně citací prof. Sýkory, zřejmě bývalého děkana pražské pedagogické fakulty.
"Školní hodnocení patří k důležitým prostředkům komunistické výchovy, a proto je rozpracování teoretických i praktických otázek školního hodnocení součástí plnění těch úkolů, které před školu i pedagogickou teorii postavil XIV sjezd KSČ a červencové zasedání ÚV KŠČ (1973)."
Píše Dr. Miloslav Sýkora. Takto se ovšem v té době psávalo, či dokonce muselo psát, když to mělo vyjít. I když tohle je pěkný humus Pedag_1987_5_03_Rozvijejici-vyucovani_541_553.pdf, ale jina Jak píše CC25 zajímavé čtení ;-).
Ale není to přece jen trochu zastaralé.
Toť. Pytlici to říkají pořád. Zrušme klasifikci a povinné docházení do školy. Nic dobrého z toho nevzchází. Pořád ještě se najdou bloudi, jak učitelé, tak žáci, kteří toho dbají, a mají s tím jen problémy. Nechť si každý do školy přijde, kdy uzná za vhodné, a věnuje se tam tomu, co uzná za vhodné. Ztotožněme už jednou legislativu s realitou.
Inu, i O. Šteffl kdysi cosi blekotal např. u státnic v rámci zkoušky z marxleninismu aj. Jako všichni v té době, bez ohledu na to, co si o tom mysleli. Záleží ovšem na tom, k čemu jsme se doblekotali dnes.
Jedno reseni bych mela.Skoly od urciteho poctu zaku by mely reditele, ktery by mel na starosti pouze vzdelavaci proces.A vedle nej by byl manazer nebo ekonomicky reditel( vmyslete si nazev jaky chcete) a ten by dela ty veci, co se ve skole taky musi rsit, jen to naprosto nesouvisi se vzdelavanim- hygienicke predpisy, rekonstrukce, ekonomiku.....Ti dva by se snad dohodli na celkovem vedeni. Jen holt na to zase nejsou ty prachy.
Dobře, tak s profesorem Sýkorou jsme se vypořádali po Štefflovsku. A co ten článek z roku 2011? Seženu vám více článků z poslední doby, z nichž vyplývá, že externí hodnocení má pozitivní vliv na motivaci. Není pravda, že by kognitivní vědy prokázaly, že externí hodnocení nefunguje. Jenom existují články, které to tvrdí. Zrovna v tomto ale nepanuje shoda. Jsou na to různé názory. Fakt je ten, že v drtivé většině vyspělého světa nějaká forma hodnocení funguje. Důležitost a význam zpětné vazby nezpochybňuje snad nikdo. Ale zpětná vazba bez informace o tom, jak je na tom srovnatelná populace, je příjemci k ničemu. Když napíšu žákovi do slovního hodnocení, že umí krásně slabikovat, pozná jednotlivá písmena, ale je slabší ve sčítání, tak je to nějaká informace. Tatáž informace ale znamená úplně něco jiného pro šestiletého prvňáčka a něco jiného pro jednadvacetiletého vysokoškoláka. Bez srovnání s normou, je informace sama o sobě k ničemu a studentovi dává téměř nulovou zpětnou vazbu. Celé okecávání tohoto problému je o ničem. Nejde o nic víc, než o snahu před žákem zatajit to srovnání s normou. Zřejmě z nějakých dobře myšlených pohnutek. Buď k lidem přistupujeme jako k osobnostem, které jsou za sebe odpovědné, pak nemáme právo před nimi něco zatajovat, nebo jako k nesvéprávným blbečkům, před nimiž budeme tajit co komise uzná za vhodné, aby to na ně nemělo nějaký sociálními inženýry určený nežádoucí vliv. Vůbec ta představa, že před někým schováváme pravdu z jakýchsi "dobrých" pohnutek, je hloupá a nesmyslná.
Okomentovat