Roman Král: K čemu je škola dobrá?

úterý 29. března 2016 ·

Těžká otázka. Snad se shodneme na tom, že by měla předat některé základní znalosti (první problém: které?) Že by si měl žák osvojit určité dovednosti (hezky řečeno, ale jak k tomu učitel přispívá?). A také by si zde, ve škole, měl formovat jisté postoje (od koho?). To vše by ho mělo lépe vybavit do života, pak škola může dávat smysl.


A co se ve škole skutečně děje? Vezměme to postupně: Informací je mnoho, škola jimi přetéká a času není nazbyt. Tlak na frontální výuku je velký ze všech stran. Rodiče, přivyklí na výkon, střední školy a jejich přijímací testy, zbytnělé vzdělávací programy, různé nápady MŠMT a dalších institucí, idealistů a zájmových skupin na zařazení toho či onoho do výuky a koneckonců sami učitelé, odkojení svými školami a konzervativními fakultami, zanořují se do svých brázd vyjetých postupů hlouběji a hlouběji. Právě oni tak ztrácí náhled na svou práci a připravují se o možnost smysluplněji a radostněji využívat svůj skutečný potenciál.

Tlak na znalosti předávané ve škole je ovšem pomýlený. Opravdu k tomu potřebuji učitele, aby mi vše odrecitoval? Jak je možné, že ještě dnes na některých pedagogických fakultách předčítají přednášející učitelé svá skripta? K čemu tak asi budoucí učitele naučí? Proč školy všech stupňů stále pěstují takovou závislost na učitelích? Informace lze nalézt kdekoli, k tomu učitele ani školu nepotřebuji. Co potřebuji, je, aby mne někdo zapálil, získal pro věc. Aby mne někdo motivoval, ukázal mi souvislosti, efekt z mé práce, radost z objevování. Aby mne povzbudil, naučil zvládnout neúspěch, dal mi něco prožít a nabídl radost ze sdílené cesty, na které se naučím rozdělit o úspěch.

To už se ale dostáváme k dovednostem a postojům. Dovednosti, tedy kompetence nezískám bez toho, abych si něco nevyzkoušel. Pak ale potřebuji, aby mi dal učitel prostor, povzbudil mne, řekl mi, že se nic neděje, když to napoprvé nezvládnu, ukázal mi to, poradil a dopřál mi třeba i mé vlastní pojetí. Jak moc se toto ve většinové škole děje?

Ovlivnit žákovské postoje a názory nelze nijak vynutit. Sebelepší učebnice, sebelépe vybavená třída a ani to nejdelší ukazovátko to nezařídí. Ale osobnostně vyrovnaný učitel, jehož slova se kryjí s jeho jednáním, může způsobit v alchymii žákovy duše skutečné kouzlo a být právě tím rozhodujícím impulsem, který zahojí skrytou bolest nebo slabinu a vyšle jej radostně do života.

Měli bychom se proto hned zkraje domluvit, k čemu může být učitel žákovi užitečný. Tato formulace asi mnohé učitele pobouří, ale trvám si na svém: Jsme tu pro ně, ne oni pro nás. Užitek vidím především v maximálním rozvoji žákova osobního potenciálu. To je také podstatou dnes už téměř nenáviděné inkluze. Tedy ne integrace žáků s různým omezením, ale zahrnutí kohokoli (tedy i toho „normálního“ žáka) do společného proudu vzdělávání, a to do té míry, do které je to pro něj (a světe div se: i pro jeho okolí) ještě výhodné (a k tomu máme odborné poradny, aby rozhodly). Přestaňme rozlišovat na nás normální a ty integrované. Vezměme to tak, že každý žák je integrovaný, každý má „svůj problém“ a „svou potřebu“, jen jí přijít na kloub, a to by mělo být pro nás tou profesní hádankou, které bychom měli být stále a vášnivě na stopě. Uleví se nám.

Obvyklý přístup většinové školy, v které učitel systematicky „usměrňuje“ přirozeně rozmanitý potenciál každého dítěte do jednotného proudu, je přesně opačným procesem. Jednotný čas, jednotný postup, jednotný zdroj, jednotné hodnocení. Kdo bude úspěšnější? Vládne soutěž, výkon, dobře se to měří, vše je jasné a průkazné. Není o čem se vybavovat. Ale jaký to má smysl? Co nás to skutečně naučí? A kde je v tom žák a jeho přirozené možnosti? Jak je rozvíjíme? Jak rozvíjíme, v čem je silný? Kolik jsme mu dali prostoru?

Naučíme ho takto nerozpoznávat vlastní možnosti. Neporozumět si, nesetkat se. Nedůvěřovat si. Být závislý na ostatních. Až patologicky toužit po uznání, protože si ho sám neumím dopřát. Bát se chyby, neúspěchu, selhání. To vede k přijetí závadných strategií – lži, podvodu. K chaosu hodnot, k relativizaci a ke společenským krizím. Kde se vzala naše tolerance ke korupčnímu jednání? Proč má náš postoj k uprchlické otázce tolik xenofobních rysů? Proč jsme tak často při svém jednání motivování strachem?

Škola je dnes důležitější, než kdykoli předtím. Tato věta zdá se bude platit v jakékoli době, není to nic světoborného. My učitelé ale žijeme a učíme právě teď, a proto bychom měli vnímat její apel. První věcí, kterou můžu udělat, je jasně oddělit, co chci (v co věřím) a co můžu. Můžu málo – je tolik věci, které mi stojí v cestě (různá nařízení, nedostatek peněz a času, nechápající rodiče…), ale rozhoduje, čemu věřím a co skutečně chci pro věc udělat (pokud si v cestě nestojím sám anebo – co hůř – pokud mi nepřekáží samotný žák, který mi přeci tu mou práci tolik kazí).

Abychom my učitelé při našich spravedlivých požadavcích a nárocích nevylili z vaničky i dítě, je zdravé rozlišovat podstatu jevu a jeho možné důsledky: Například Je inkluze principálně správná? vs. Obávám se jejího spuštění? Nebo: Potřebují uprchlíci naši pomoc? vs. Obávám se jejich neřízeného přílivu? Toto jsou vždy dvě různé otázky a neměli bychom je směšovat. Může nám pomoci například kritické myšlení. Vyjasníme-li si první otázku, ta druhá pak bude vypadat jasněji. Je na mně, zda pohodlným odmítnutím zavánějící otázku Zda věc v sobě přijmu? nahradím konstruktivním Jak by se to mělo podle mne udělat, aby to bylo správně?

My učitelé máme v popisu práce být otevření, hledat a učit se, i když to asi v žádné pracovní náplni nenajdeme. Chybujme a znovu se poučme, ale nezjednodušujme si to. Nezraňujme sebe ani své žáky a pokoušejme se dělat školu takovou, aby se druhou půlku života naši žáci nemuseli pracně odnaučovat to, co se v ní naučili.

To je alespoň má zkušenost.

Převzato z autorova blogu na EDUin.cz.

Roman Král je učitel a ředitel základní školy, táta čtyř dětí.

3 komentářů:

Nico Pytlik řekl(a)...
29. března 2016 1:22  

Obvyklý přístup většinové školy

A tak jsme se dozvěděli, jak to autor, tedy je-li sám učitel, dělá dobře. Supééér!
Jinak ale tisícerá omletina...

Anonymni z 21:30 řekl(a)...
29. března 2016 6:41  

To je PR článek na SCIO školu...

mirek vaněk řekl(a)...
29. března 2016 7:34  

Že by tohle byla příčina zoufalého stavu znalostí dětí ze ZŠ? Doporučuji panu řediteli jít si zaučit na učiliště. Možná zjistí, že to není tak jednoduché.



Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.