Dalibor Špok: Inkluze je nové pomazánkové máslo. Bohužel

úterý 15. března 2016 ·

Podobně se takto naposledy diskutovalo o Temelínu, pomazánkovém másle a rychlostních limitech na dálnici. Nikdo tomu nerozumí, ale každého to zajímá a o to silnější má názor.



Na jednu stranu nám vadí, že EU zakázala pojmenovat směs smetany a škrobu jako "máslo", ale když koupíme "sýr" a zjistíme, že se jedná o sojovou náhražku, nadáváme, proč s tím EU něco neudělá. Podobně tleskáme pěkné představě "socializace" lehce retardovaných dětí do většinové společnosti, ale na facebooku nesnášíme uprchlíky, nadáváme na Romy a utahujeme si z každého kolegy, který je něčím "zvláštní".

Každý si za spory typu Temelín a stopadesátka na D1 "představuje" nějaký výsledek. Levnou elektřinu, rychle se projet autem, být brzy v cíli. Líbivost takové "představy" však neznamená, že zvolená cesta je dobrá, ekonomicky výhodná, bezpečná nebo zdravá. Protože představy klamou. I komunismus maloval vizi světa, proti které toho nešlo moc namítnout...

Pro problematiku inkluze platí vše výše uvedené dvojnásob.

INKLUZE NESMÍ BÝT JEN ÚLEVA NAŠEHO SVĚDOMÍ

Snad nejlépe to řekl právník rodičů postižených dětí, kteří žádají po Ústavním soudu zrušení zákona o inkluzi: „Vize, aby se děti sbližovaly, měly se rády, respektovaly i ostatní děti s jakýmikoli handicapy je v pořádku. Nicméně rodiče se obávají, že u dětí s lehkým mentálním postižením povede k opačnému efektu, tedy spíše k jejich vyčlenění z kolektivu ostatních dětí.“

Diskuze k inkluzi je bohužel ideologizovaná a vyhraněná. Neplatí zde jednoduché pravdy. Koneckonců řešení hledají psychologové a pedagogové na celém světě. Rozhodně víme, že na jedné straně "hurá inkluze" po vzoru rovnostářských teorií "kolektiv už si nějak poradí" a na druhé straně izolování postižených dětí nejsou správnou volbou. Samozřejmě, nebavíme se teď o inkluzi tělesně postižených či senzoricky handicapovaných dětí - proti její prospěšnosti snad není výraznějšího argumentu. Hovořím o inkluzi dětí s mentálním postižením nebo dětí silně autistických. A nehovořím o dětech ze sociálně nebo etnicky znevýhodněného prostředí, jejichž aktuální snížený intelektový výkon je důsledkem zanedbané výchovné péče. U těchto je třeba postupovat jinak a inkluze je určitě žádoucí. Dále hovořím o postižených dětech, kterým je věnovaná plná výchovná péče a jejich deficit tak není projevem jejího nedostatku.

Aniž bych se v tuto chvíli přikláněl k jedné či druhé názorové straně vypjaté diskuze, domnívám se, že v jejím popředí by vždycky mělo stát - samotné dítě a jeho prospěch. Pravdu mají především ti, kteří volají po dlouhodobém dialogu a opatrném zkoušení, nikoli po neotestovaném řešení zákonem seshora, který padne na nepřipravené pedagogy a školy. Proto mě výše uvedená iniciativa rodičů nepřekvapuje a v tuto chvíli na základě toho, jak málo jsme na plošnější inkluzi připraveni, jí rozumím.

Inkluze není jen zařazení mentálně postiženého do běžné třídy s tím, že mu dáme asistentku a vysvětlíme ostatním dětem, jak se k němu mají chovat. Inkluze se primárně musí opírat o jednoznačný důkaz, že z takovéhoto zařazení benefitují jak "běžné" děti, tak postižený žák. Důvod pro zavedení inkluze není ten "že ve Švědsku to tak mají" nebo "že to po nás chce EU", ale může jím být pouze naše přesvědčení a evidence, že se jedná o zásah do života dětí, který jim prospěje a který dokážeme s prostředky, které máme k dispozici, zdárně realizovat. Musíme být nejen přesvědčení, že inkluze funguje a jaký typ inkluze je nejvhodnější, ale musíme si být také jisti, že učitelé i školy jsou na ni připraveni - materiálně, metodikou, vzděláním, postoji. Obtížnost změny čtyř uvedených atributů přitom vzrůstá přesně s tímto vyjmenovaným pořadím...

Debatujeme o krásné vizi, se kterou snad každý musí souhlasit. Jenže teoretická stránka není to nejdůležitější. Zeptejme se ředitelů škol, jak jsou na taková opatření připraveni. Jaké jsou jejich kompetence, možnosti školení, odborné pomoci, konzultací. A hlavně - jak jsou na takovou změnu připraveni rodiče žáků a společnost obecně?

JAK ZAVÉST INKLUZI V NÁRODĚ EXKLUZIVNÍCH?

Ve Švédsku možná inkluze funguje, ale ve Švédsku také fungují jiné hodnoty a jiný postoj k minoritám. Ve Švédsku požádalo jen loni o azyl 160 tisíc imigrantů. U nás to bylo méně než procento tohoto množství. Ale že by byla česká protiuprchlická zášť na jednom procentu té švédské, o tom si dovolím pochybovat. Totéž platí o postojích k Romům, o nenávisti chudých k bohatým, o přehlížení chudých bohatými.

V takové atmosféře vyrůstají děti, jež následně - indoktrinované uvedenými názory ve vlastních rodinách i všude okolo - mají přijít do školy a mávnutím kouzelného proutku si začít vážit někoho slabšího; někoho, kdo se silně odlišuje, kdo nikdy nebude stejný jako oni. Jak zaujmout postoj ke znevýhodněnému, slabému, minoritnímu spolužáku, který je takřka ve všem pro děti důležitém předem poražený, inferiorní...ve společnosti, která slabost, minoritnost, znevýhodněnost bagatelizuje, nesnáší, zakrývá si před nimi oči, bojí se jich?

Nelze vyjmout a od vlivu okolí izolovat příslušníka nemálo rasistické, nenávistné a sobecké společnosti - dnešního žáka základní školy - a obvinit jej z toho, že ke svému znevýhodněnému spolužáku nemá perfektní vztah. Nemá a neočekávajeme, že si z domova (ze zpráv, ze společnosti) nese hodnoty, které tomu pomáhají. Jak si představují vizionáři inkluze, že se to změní? Že paní učitelka promítne instruktážní video? Propagátoři inkluze hovoří o tom, že se bude s takovými dětskými skupinami "pracovat". Ale kdo bude pracovat? Jak bude pracovat? Odkud to bude umět? Kdo ho bude platit a jak dlouho? Co když příští rok nedostane grant?

Nechtějme provádět dlouhodobou sociální změnu na těch nejbezbrannějších, kteří její dlouhodobostí a našimi zpočátku jistě neúspěšnými experimenty budou trpět - a to okamžitě. Kde máme vědecky solidně ověřenou záruku, že znevýhodněným žákům bude tato "práce" prospívat více, než by jim prospěla péče, kterou bychom jim poskytli (třeba částečně) odděleně, pokud bychom reformovali speciální typ tříd/škol, které nyní navštěvují nebo se snažili zavést jiné formy inkluze? Kolik studií bylo provedeno?

Nejsem proti myšlence inkluze, ale chci být dvakrát opatrný právě proto, že jejím předmětem jsou ti, kteří se bránit nedokáží a kteří to v případě jejího (byť individuálního) neúspěchu schytají naplno.

A propos, milí čtenáři - kolik vašich kamarádů je výrazně autistických nebo lehce mentálně postižených? Proč nezačneme s dospělými? Na pracovištích, ve společnosti obecně. Jsou méně bezbranní než děti. Pojďme dát dětem příklad takto. Jak už to tak bývá - děti se přidají. Ale to se moc nechce, viďte? Raději to hodíme - na učitele.

INKLUZE NADANÝCH DĚTÍ JE STEJNĚ PROBLEMATICKÁ

Koncept inkluze zahrnuje i opačné spektrum výrazně nadaných žáků. Ta není primárním účelem této úvahy a některé zajímavé názory (z nichž s většinou naprosto souhlasím) může čtenář konzultovat zde.

V případě nadaných žáků musíme být také individuální. Někomu prostředí běžné třídy vyhovuje. Někomu ale právě naopak. Důsledky necitlivé snahy po plošném "integrování" výrazně nadaných žáků do třídy s průměrnými jsou stejně závažné jako u necitlivé inkluze lehce retardovaných: následkem může být nuda, vyloučení z kolektivu, ztráta motivace, nerozvíjení talentů, poruchy chování a šikana. V teorii samozřejmě zní poučky o "individuálním přístupu" k nadanému žákovi v běžné třídě krásně, ale každý učitel vám sdělí, nakolik jsou naplnitelné.

Představte si, že byste se svými současnými znalostmi zasedli do třetí třídy a hodinu museli cvičit psaní, druhou hodinu procvičovat 4 x 7, 6 x 2. A zítra zase. Nenastaly by u vás brzy "poruchy" chování, nepozornost, demotivace? Jak byste si rozuměli se svými spolužáky, pro které je 4 x 7 podstatný objev ve fungování světa? Přesně tak se cítí výrazně nadaný žák.

Nemyslím si, že by výrazně nadané děti bylo obecně potřeba "socializovat" zařazením do běžných tříd. K takové socializaci dochází vždy a spontánně - během kroužků, volnočasových aktivit, sousedského fotbalu, mimoškolních kamarádství. To, co si takové nadané dítě odnáší ze "separované" třídy pro nadané, je zážitek, že ho škola baví a že v ní dělá něco, co je zajímavé, s lidmi, ke kterým má blízko. Což je dost dobrá zkušenost, která mu velmi poslouží, přenese-li ji do dalšího života. Věřte mi, že normální děti absencí svých superchytrých spolužáků příliš netrpí - stejně jako jí obvykle netrpíte vy, pokud zrovna nejste ta výjimka, která má podobného výjimečně inteligentního člověka mezi svými kamarády (a i pak je otázkou, zda tím spíše trpíte, nebo netrpíte...)

SEPAROVÁNÍ NENÍ MORÁLNÍ SELHÁNÍ

Absolutně nechceme slyšet o "separování", ale přitom je to něco, co každodenně děláme. Rybáři se separují k ostatním rybářům, intelektuálové netráví čas ve fotbalových rowdies putykách a naopak. To považujeme za pochopitelné. Hledáme smysl svého života s lidmi intelektově, hodnotově a zájmově podobnými. Ale najedou se domníváme, že u dětí platí vše naopak. To je to naše "běž si hrát tady s Jiříčkem", aniž chápeme, že i dítě má zájem vybrat si, kdo mu bude sympatický, blízký a s kým si bude hrát. Děti si - stejně jako dospělí - rozumí nejvíce tehdy, pokud jsou na tom intelektově podobně, pokud mají podobné zájmy a podobné motivace.

Jistě, musíme se učit (a učit své děti) hodnotám: Uznávání odlišností, hodnotám tolerance, respektu k rozdílnému. Ale nejsem si jist, zda tyto hodnoty opravdu nejlépe naučíme tím, že rozpustíme rybářský kroužek, intelektuály pošleme povinně na fotbal a slávisty na debatu o Heideggerově fenomenologii. Podobné pokusy zde ostatně historicky poměrně nedávno proběhly. Skončily tím, že všichni byli průměrní a jeden se bál druhého nebo ho nesnášel. Inkluze po bolševicku.

Nejsem si jist, zda pro to, aby si děti vážily znevýhodněných lidí, s nimi musí trávit školní docházku. Podporuji hladové a nemocné v Africe a nikdy jsem žádného osobně nepotkal. Hodnoty se tvoří jinde než v metodikách ministerských plánovačů a nuceném výběru ty budeš sedět s oním.

Tvoří se tím, co člověk zažije v rodině a tím, co je mu předáno ve škole. Nikoli proklamacemi, ale příklady. Nejsem si jist, zda v případě znevýhodněných žáků je běžná škola dobře připravena... na dobré příklady. A především si nejsem jist, kolik z toho všeho budou získávat znevýhodněné děti. A zda platí ta dokonenočna opakovaná proklamace zastánců inkluze, že v prostředí běžných dětí se mentálně znevýhodněné dítě intelektově nejrychleji zlepší. Pokud ano, pravděpodobně se jedná o dítě, kterému nebylo takové prostředí dříve poskytnuto doma - a je to tedy dítě ze sociálně/výchovně znevýhodněné rodiny. A o těchto v této úvaze nepojednávám.

Dokážu si však na základě své psychologické zkušenosti představit, co se může stát se sebevědomím, pocitem bezpečí a pocitem sounáležitosti "začleněného" dítěte. Asi totéž, co se stane s pocitem sounáležitosti a sebevědomí špičkového fotbalisty, kterého zařadíte mezi špičkové programátory, ať jim pomůže s algoritmem. Po určité době se začne cítit neužitečný, zbytečný, vyloučený. Jaké "taktiky" na tuto zcela běžně očekávatelnou situaci, která se koneckonců dnes a denně odehrává mezi mnohem podobnějšími dětmi než mezi intelektově normálním a retardovaným nebo autistickým, mají mít školy připraveny a především - jak konkrétně budou tyto taktiky realizovány v realitě českého školství - to by mě prostě zajímalo dříve, než někam zákonem postižené děti odlifrujeme (resp. dneska takovou volbu pro rodiče zdobrovolníme, zítra jiné alternativy ztížíme a pozítří už si o to budou muset požádat a komise rozhodne....)

Zastánci inkluze tvrdí: škola (život) přece není jen o intelektovém výkonu. Určitě ne, ale 90% explicitních (školou, rodiči) i implicitních (samo sebou, spolužáky) hodnocení je v současném školství s intelektem spojeno. Na základě tohoto hodnocení vzniká sebehodnocení žáků a často i jejich statusová pozice ve třídě. Nevím, kolika běžným žákům se dnes ve škole od učitele dostává útěšného: "Marku, ty sice nejsi chytrý, máš trojky a čtyřky, ale to nevadí, máme radost, že jsi pilný, slušně se chováš k autoritám a nepereš se." Pokud toho škola není schopná k běžným žákům, těžko si představit, jak do ní - v realitě roku 2016 - zasadit žáky, kteří na základě intelektového výkonu prostě skvěle hodnoceni jen tak nebudou. Až to bude škola umět s "běžnými" žáky, pak budu mít důvěru, že to bude umět s těmi mentálně znevýhodněnými.

INKLUZE NESMÍ BÝT ZÁLEŽITOSTÍ AKTIVISTŮ

Ve svém sociálním okruhu (intelektuálů, psychologů) občas zažívám pocit, že kdo dnes nabádá k opatrnosti v oblasti inkluze, na toho se píská jako na někoho, kdo z okna nevyvěsí tibetskou vlajku. Jednoznačný názor je zde jaksi utvořen - kdo je proti inkluzi, je proti znevýhodněným dětem a určitě i trhá mouchám křidélka.

Jak si potom vysvětlit, že výše citovanou žalobu k Ústavnímu soudu podali právě rodiče znevýhodněných dětí? Jejich neinformovaností? Předpokládám, že nikdo jiný než oni nemá více opravdových (nikoli teoretických) zkušeností se setkáním znevýhodněných dětí s "normálními" dětmi a s riziky, která taková setkání nesou. Dnes, v realitě České republiky roku 2016.

Aktivisté jednají... inu jako aktivisté. Své přesvědčení příliš nerelativizují. Neptají se po přiměřenosti. A tak to asi aktivisté dělat mají. Ale právě proto nesmí být inkluze záležitostí aktivistů.

Vzpomínám, jak jsem se kdysi účastnil mnohých konferencí, na kterých se mimo jiné řešila problematika výrazně nadaných děti. Vždycky mě pobavilo, když mě některý blízký kolega upozornil na to, že právě řečnící pedagožka či psycholožka, která plamenně zastávala "integrovaný" přístup (tedy byla proti speciálním třídám pro nadané), umístila své děti nebo vnuky do specializovaných lyceí a soukromých škol. Nestalo se to jednou. Odbornice uměly dokonale oddělit vzletnou teorii od šedé praxe každodenního školního života.

BUĎME OPATRNÍ V ZÁJMU TĚCH, KTERÝCH SE INKLUZE TÝKÁ

Mělo by se nám jednat především o dobro dětí. Ne o náš úlevný pocit, kolik jsme toho udělali pro sociální spravedlnost a jak jsme se snažili. A skutečné dobro (=dobro v reálném světě) je někdy kategorií neidealistickou, plnou kompromisů a méně než ideálních řešení. Věřím, že každé dítě nám poděkuje spíše za aktuální dobro, které prožívá, než za to ještě lepší, které by prožívat mohlo, kdyby vše fungovalo tak, jak si ministerští metodici a teoretici dobrých reforem představovali.

I v problematice inkluze tak platí vlastně totéž, co v psychologii (životě) obecně: Buďme opatrní, zkoušejme nejprve v malém, testujme své teorie a odvažujme se je realizovat teprve tehdy, když si budeme jisti nejen jejich prospěchem pro ty, kterým mají pomoci, ale také naší schopností je prakticky dobře provést v každodenní realitě a stávajících ekonomických, výukových i společenských podmínkách.

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu na Aktuálně.cz.

Autor je psycholog a publicista. Poskytuje psychologické poradenství a vede kurzy v oblasti osobní i profesní změny, psychických problémů a seberealizace (www.daliborspok.cz). Je zakladatelem webu o kariérním poradenství EtLabora. Zabývá se problematikou nadaných dospělých. Sleduje a komentuje společenské a politické dění. Zajímá jej věda, kulturní historie a vzdělávání. Postřehy sdílí také na stránkách Psycholog bloguje, na Facebooku a Twitteru.

26 komentářů:

Simona CARCY řekl(a)...
15. března 2016 7:52  

Skvěle napsáno, jen aby v Karmelitské zbyly kompetence pro porozumění psanému textu...

Ferda44 řekl(a)...
15. března 2016 9:28  

Skvělý a výstižný popis stavu a výstižná argumentace o nerozumnosti konání školského MISTÉRIA.
Zejména text kapitoly "INKLUZE NESMÍ BÝT ZÁLEŽITOSTÍ AKTIVISTŮ" by měl být povinným čtením (a předmětem zkoušky z porozumění) blouznivců typu Laurenčíková, Valachová, Zapletalová, Štech a mnoha dalších.

tyrjir řekl(a)...
15. března 2016 9:46  

Proč se věci ve školství neověřují před jejich plošnou aplikací? Co je tohle za prapodivnou otázku?! Na co by pak grantožrouti mohli ve velkém čerpat EU dotace?! Čerpat se přece musí! J.Týř

Tajný Učitel řekl(a)...
15. března 2016 10:01  

Počkat, není to "expert"? Učil vůbec někdy? Já zapomněl. Jeho názor se shoduje s naším.

Simona CARCY řekl(a)...
15. března 2016 10:12  

Tajnej, vy nechcete nic nechat náhodě a musíte furt ujišťovat o svém světonázoru, pokud by snad někdo nedejbože pochyboval. Nebojte - o vás už nepochybuje nikdo.

krtek řekl(a)...
15. března 2016 10:20  

Světe, div se. Autor je psycholog a psychoterapeut. Pro Tajného - není to expert, neučil, ale věnuje se profesně problematice nadaných dětí, psychozam, atd.

poste.restante řekl(a)...
15. března 2016 10:49  

Experti jsou lidé, kteří zkoumají realitu, příčinné souvislosti mezi jevy, popisují je a případně na základě tohoto výzkumu vytvářejí teorie, nebo hypotézy někdy umožňující realitu měnit. Experti se jim říká proto, že jsou v tom lepší, nežli ostatní.

"Experti" nezkoumají nic. Vycházejí ze svých hypotéz, či spíše "náboženství" a na jejich základě chtějí měnit realitu, aniž by znali příčinné souvislosti. Pokud se jim nějaký jev nelíbí, odmítnou ho. V důsledku jejich teorie selhávají při praktické realizaci, z čehož "experti obviňují nikoliv sebe, ale realitu a její prvky, především pak lidi, kteří nefungují podle jejich představ.

Stručněji:
Experti popisují svět, jaký je.
"Experti" popisují svět takový, jaký by jej chtěli vidět.

Například "experti" v pařížské Akademii věd prohlásili: "Z nebe nemohou padat kameny a proto nepadají."

Nepomohlo ani to, když jim Ernst Chladni nechal přivézt ze Sibiře sedmimetrákový meteorit a rozborem prokázal, že na Zemi se taková hornina nevyskytuje.
Ernst Chladni byl expert.

poste.restante řekl(a)...
15. března 2016 10:52  

vypadlo mi z prvního odstavce "... teorie, nebo hypotézy umožňující realitu pochopit a někdy i měnit."

Nico Pytlik řekl(a)...
15. března 2016 15:28  

Inkluze je nové pomazánkové máslo.

Někdo jej má na hlavě, někdo v hlavě, někdo někde úplně jinde.
Expetů je všude dost. Podstatné je, mají-li prestiž odborníků na vzdělání nebo odborných konzultantů. Kovaných eduínem a řádně zakalených bojem s nedůvtipným učitelským plebsem.

Ondřej Šteffl řekl(a)...
15. března 2016 18:10  

Tohle se mi zdá právě pro školství základní:

"Mělo by se nám jednat především o dobro dětí. Ne o náš úlevný pocit, kolik jsme toho udělali pro..." (doplň si)... "a jak jsme se snažili. A skutečné dobro (=dobro v reálném světě) je někdy kategorií neidealistickou, plnou kompromisů a méně než ideálních řešení. Věřím, že každé dítě nám poděkuje spíše za aktuální dobro, které prožívá, než za to ještě lepší, které by prožívat mohlo, kdyby vše fungovalo tak, jak si ministerští metodici a teoretici dobrých reforem představovali.

I v problematice ...(doplň si) ... tak platí vlastně totéž, co v psychologii (životě) obecně: Buďme opatrní, zkoušejme nejprve v malém, testujme své teorie a odvažujme se je realizovat teprve tehdy, když si budeme jisti nejen jejich prospěchem pro ty, kterým mají pomoci, ale také naší schopností je prakticky dobře provést v každodenní realitě a stávajících ekonomických, výukových i společenských podmínkách.

No a schválně, co všechno bychom si tam mohli doplnit? Pár námětů mám ;-)

Nico Pytlik řekl(a)...
15. března 2016 18:40  

Mělo by se nám jednat především o dobro dětí.

Tak už jen říci, o jaké že dobro dětí se tu jedná.
Dobro právě teď, dobro pro dobrý pocit rodičů, dobro pro prospěch dětí někdy potom, či dobro i pro prospěch společnosti pro dvacáté první století. Nebo ještě nějaká další dobra? A z nich některé dobra především, nebo harmonicky vyvážená paleta dober...

Jirka řekl(a)...
15. března 2016 19:59  

Děkuji všem za recenze (i Tajnému). Vidím, že nebude ztráta času si článek přečíst.

Pavel Kraus řekl(a)...
15. března 2016 23:05  

Je pěkné si občas přečíst chytře napsaný článek. Jen by autor občas mohl místo "Nejsem si jist, že..." použít "Jsem si jist, že ne..." Zvlášť když to tak myslí :-)

Vl.Václavík řekl(a)...
15. března 2016 23:11  

Krom peněz jsou i další věci, jejichž nedostatek bude zamýšlenou inkluzi nabourávat až znemožňovat. Vztah školy (vyučujících) k žákům má u nás mnoho slabin - mnohé učitelky a mnozí učitelé to s nimi prostě neumí.
Cituji z textu: Až to bude škola umět s "běžnými" žáky, pak budu mít důvěru, že to bude umět s těmi mentálně znevýhodněnými.

Oldřich Botlík řekl(a)...
16. března 2016 13:51  

ad Vl. Václavík:

Vztah školy (vyučujících) k žákům má u nás mnoho slabin – mnohé učitelky a mnozí učitelé to s nimi prostě neumí.

Pokusím se být určitější. Představíme-li si škálu IQ dětí v jedné třídě běžné základní školy, může se dnes pohybovat (řekněme) od 70 do 130. Navíc se dnes už rozlišuje asi osm různých typů inteligence (nevím to přesně a nechce se mi to teď hledat, protože to není důležité v kontextu toho, co chci vyjádřit). To znamená, že můžeme (teoreticky) každému dítěti přiřadit osm čísel – jeho souřadnic na škálách odpovídajících příslušným typům inteligence (a jedna souřadnice bude odpovídat IQ, které známe). Je velmi nepravděpodobné, že by se všechny děti na těch škálách „sešly“ poblíž jednoho bodu. Vysoké IQ například vůbec neznamená vysokou sociální inteligenci – řada dětí s LMP se vyznačuje značnou schopností empatie.

Pokud škola (učitel) pracují se všemi dětmi zhruba stejně (například při převaze frontální výuky nebo při vysokém tempu „probírání“ látky, často pak jen formálního), je zaděláno na problém: taková výuka sice může některým dětem vyhovovat, ale téměř jistě jiným naopak škodí nebo jim přinejlepším neprospívá zdaleka tak, jak by mohla.

Když do takové školy přijde dítě s LMP, pak záleží na tom, jaké úrovni je výuka přizpůsobena: může být nastavena na děti s podobnými mentálními schopnostmi (pak není důvod se obávat nějakého negativního dopadu na dítě s LMP ani na tyto jeho spolužáky), anebo může být nastavena na výrazně vyšší úroveň. Pak ovšem taková výuka nebude prospívat nejen dítěti s LMP, ale nejspíš i celé řadě dalších dětí ve třídě.

Zmiňuji to proto, že „akce inkluze“ ve skutečnosti upozorňuje na problém, který se týká řádově vyššího počtu žáků, než kolik je těch, kteří by mohli případně přejít ze škol praktických. Ten problém je jasný: dokud nebude výuka ve školách dostatečně individualizovaná a školy nebudou vnitřně diferencované, budou výchova a vzdělávání neefektivní u mnohem většího počtu žáků, než o jakém se dnes v souvislosti s inkluzí mluví.

A naopak, při individualizované výuce ve vnitřně diferencované škole nemohou jeden či dva žáci s LMP představovat žádný problém: prostě ještě někdo přibude těsně pod dosavadní dolní hranicí jedné škály. Stejné hranici se blíží jiní žáci z druhé strany, škola s tím počítá a umí s tím pracovat.

Jirka řekl(a)...
16. března 2016 15:11  

při individualizované výuce ve vnitřně diferencované škole nemohou jeden či dva žáci s LMP představovat žádný problém

Pane Botlíku, pro vás už Českou školu více individualizovat nelze. Diskuze jsou moc frontální, takže trpíte i přes průměrnou inteligenci. Problém dětí s LMP bude zbytečná výuka angličtiny od třetí třídy, fyziky, chemie, dějepisu, přírodopisu atd. v rozsahu RVP ZV. Budou jim chybět hodiny dílen, pozemků, vaření atd. Budou jim chybět speciální pedagogové. Budou jim chybět rovnocenní kamarádi. Budou jim chybět malé kolektivy. Pro vás to možná není žádný problém, ale vy jste jen teoretik, viďte.

poste.restante řekl(a)...
16. března 2016 16:09  

V hrubě podfinancovaném školství mluvit o "individualizované výuce ve vnitřně diferencované škole" je přibližně stejné sci-fi, jako že budeme učit žáky nahráváním "programů" rovnou do mozku jako v Matrixu.

Pokud chceme mít školství jako ve Finsku, musíme dávat do školství tolik peněz jako ve Finsku a prvních 10 let násobně více.

Oldřich Botlík řekl(a)...
16. března 2016 16:31  

ad Jirka:
Jsem rád, že se mnou souhlasíte. Ano, výuka angličtiny od třetí třídy, fyziky, chemie, dějepisu, přírodopisu atd. v rozsahu RVP ZV představuje – ve své současné podobě – nepřekonatelný problém pro desetitisíce dětí na „normálních“ základních školách. Chybějí jim hodiny dílen, pozemků, vaření. Občas jim chybějí i speciální pedagogové, kteří by se jim včas (a dočasně) věnovali, když se tyto děti začínají „ztrácet“.

A ano, chybí jim individuální přístup v malých kolektivech kamarádů – někdy "rovnocenných", jindy odlišných.

Byl by opravdu kumšt vymyslet to hůř, než je to dnes. (Výjimkám všechna čest!) Za Marie Terezie (a možná ještě za Husáka) to tolik nevadilo: svět se vyvíjel pomalu a i ve vyspělých zemích bylo dostatek pracovních příležitostí pro ty, kteří se v takové škole zbytečně "ztratí". Jenomže dnes ten svět vypadá tak, že vyspělá společnost bude ty zbytečně "ztracené" děti od 19 let živit. Skoro všechny. A proto s tím musí velmi rychle začít něco dělat.

ad poste.restante:
Ano, máte pravdu. Jenomže i kdyby ten finanční zázrak nastal, pořád ještě zbývá problém mentality lidí, jejich postojů. Finská národní kultura (a obecně národní kultury severských zemí) se od české národní kultury diametrálně liší. Ten vtip, že u nás nemůžeme mít finské školství, protože tu máme málo Finů, je hluboká pravda.

Pokud vás to zajímá blíže, existuje European Social Survey, mezinárodní srovnávací šetření prováděné v mnoha evropských zemích každé 2 roky. Má svoje stránky, v záložce Data and Documentation je položka Online Analysis, kde si můžete porovnávat všechny zúčastněné země.

Až tam budete, vyberete si vlevo ročník a rozkliknete Variable Description. Národní kultury jsou reprezentovány v části Human Values. Tuto část připravoval Shalom H. Schwartz, autor dnes zřejmě nejuznávanější teorie hodnot.

Jana Karvaiová řekl(a)...
16. března 2016 17:37  

........Byl by opravdu kumšt vymyslet to hůř, než je to dnes..........
No to si teda pište, pane Botlíku, že to jde hůř! Právě v platnost vstupující úžasná vyhláška o inkluzivním školství bude toho dokladem.

Mohla bych vás o něco požádat? Víte, já např. uznávám, že o maturitách vím houby. A tak se prostě takových diskusí skoro nezúčastňuji (snad na opravdu drobné výjimky). Zato vy, jak tak koukám, jste znalec všeho. Klobouk dolů. Mohl byste, prosím také hovořit spíš jen o tom, čemu fakt rozumíte?

Oldřich Botlík řekl(a)...
16. března 2016 18:15  

Mohl bych vás taky o něco požádat, paní Karvaiová?

Víte, ono je velmi obtížné diskutovat s lidmi, kteří reagují vždycky jen na poslední příspěvek a ještě si z něho vyberou jednu větu nebo její část.

Kdybyste si přečetla i ten můj předchozí příspěvek (13:51), zjistila byste, že vysvětluji, proč "v platnost vstupující úžasná vyhláška o inkluzivním školství" není ve skutečnosti "žádný kumšt navíc".

Na školách, které už výuku individualizují, se nejspíš nikomu (ani inkludovaným, ani původním žákům) nic hrozného nestane. A na těch ostatních to bude zhruba stejný průšvih jako předtím, tj. bez inkludovaných žáků. Nebo možná o něco větší, ale nikoli kvůli nějakému novému "kumštu". Systémová příčina toho průšvihu zůstane v podstatě stejná. A věřte mi prosím, že o něm vím opravdu dost, protože ho už více než 20 let měřím v mnoha předmětech a na základních školách v celé republice. Dokonce i u žáků s LMP, byť ne tak dlouho.

Individualizaci přitom chápu velmi široce: ve výuce matematiky na prvním stupni je jistou formou individualizace například metoda profesora Hejného.

Jana Karvaiová řekl(a)...
16. března 2016 19:02  

Mohl byste , mi prosím, poslat ten metr? Abych si změřila vlastní práci. Tedy ,zda jsem zatím vše dostatečně individualizovala. Děkuji předem.

tyrjir řekl(a)...
16. března 2016 19:03  

Základní průšvih současného českého školství je myslím v tom, že to české školství

- je na jedné straně mimořádně špatně rozpočtově financované a organizované,
- na druhé straně je tu spousta lačných radilů zvenčí, kteří ho chtějí zvenčí tzv. napravit tak, že si sami chtějí na ten školský rozpočet a na dotace sáhnout a ekonomicky i mocensky je využít pro svůj prospěch. Z toho plynou nechutné útoky na zubožené školy a jejich učitele.

To je ale myslím dost bezvýchodný stav, který vede k úpadku školství, a žádné okecávání ho nespraví. Ať dá stát 6 % z HDP na vzdělávání a současně zvětší nároky na učitele. K tomu patří i kontrola výsledků výuky ve všech předmětech. Ne jen v několika vybraných předmětech! Za těchto podmínek by se školy daly postupně dohromady naprosto přirozeným způsobem. Neschopní učitelé i ředitelé by museli odejít a na jejich místa by přišli schopní. Takhle to před léty udělali v tom okecávaném Finsku! U nás se k tomu ale přád nemáme! MŠMT dává průchod ostouzení učitelů, potřebný rozpočet pro školství neumí nebo nechce zajistit a dotace čerpá neúčelně a neefektivně - ve skutečnosti na učitele tedy myslím vlastně kašle! Proč? Myslím, že proto, že při tomhle jednoduchém, účinném a vlastně jediném možném způsobu nápravy školství by si ti rozpočto a grantožrouti moc nezobli (když by ty peníze šly opravdu účelně a efektivně za žáky a učiteli). V souhrnu je to myslím celkem jasný druh korupce, který se nazývá klientelismus vedoucí k postupné devastaci veřejného školství.

J.Týř

PS: Jednotné přijímačky a jednotné státní maturity pro všechny typy SŠ jsou samozřejmě v podstatě nesmysl (hrubý a neúčinný postup kontroly a prostředek sociálního inženýrství), kterým se jen zdánlivě kompenzují (suplují) výše popsané nedostatky v řádném organizování a kontrole výsledků u všech školních výukových předmětů. Kdyby ZŠ a SŠ řádně fungovaly, mohly všechny zkoušky být vhodně diferencované a mohly plnit svůj skutečný (žádoucí) zpětnovazební a kvalifikační účel.

Vl.Václavík řekl(a)...
16. března 2016 21:53  

Ad tyrjir (19:03)
Na druhé straně je tu spousta lačných radilů zvenčí, kteří ho chtějí zvenčí tzv. napravit tak, že si sami chtějí na ten školský rozpočet a na dotace sáhnout a ekonomicky i mocensky je využít pro svůj prospěch. Z toho plynou nechutné útoky na zubožené školy a jejich učitele.
Zubožené školy? To snad ne.
Je škoda, že se učitelé nedovedou těm "radilům zvenčí" vzepřít. O vnitřní reformě školy se hovořilo už před více než 20 lety. To by však bylo potřeba vymezit představy, jaká by měla být dobrá škola. Jak by se dnešní škola měla vyrovnat s tzv. hierarchicko-autoritativním a obsahově direktivním přístupem, který ji žene do slepé uličky.

tyrjir řekl(a)...
17. března 2016 2:58  

Když si vzpomenu, kolik schopných, obětavých a zanícených učitelů jsem viděl za posledních cca 25 let ze školy se smutkem v duši odejít jen proto, že jako učitelé by si nemohli založit rodinu a pečovat o ní, je mi líto, že stát dodnes na učitele v podstatě kašle. Když si uvědomím, kolik lidí na tomto stavu bez rozumu a citů pro veřejný zájem parazituje, říkám si,že se s tím musí něco udělat. Být dobrým učitelem je dnes bohužel spíš velmi drahý adrenalinový sport než důstojné povolání...

http://www.ceskaskola.cz/2016/03/radim-juchelka-uciteluv-business-case.html#comment-395733391804227840

Jsou nebo nejsou školy zubožené a stále ještě zubožované odcházením schopných, obětavých a zanícených a přitom mizerně placených učitelů, což mj. vedlo v rozporu s proklamovanými genderovými principy k až tak hrubé feminizaci škol, že nyní je v ZŠ je jen 15 % mužů a v SŠ to není o mnoho lepší? Mají nebo nemají děti právo být vzdělávány a vychovávány i mužským vzorem?Nepramení šikana ve školách i z jejich hrubé feminizace ?

Český stát školství hrubě podfinancovává a MŠMT ho podivně koncipuje a řídí. Tak, že veřejné školy se postupně mění z organizací převážně vzdělávacích v organizace se zdůrazněnou u sociální a sociálně inženýrskou funkcí. Nespokojenost rodičů s tímto stavem vede k posilování postavení soukromých škol a nevládních organizací na trhu vzdělávání a zdá se velmi pravděpodobné, že tento proces bude pokračovat...
Soukromé školy a zejména další nevládní organizace (soukromý vzdělávací sektor) vedou s veřejnými školami dost agresivní konkurenční boj ve vzdělávacím trhu. Tento boj se projevuje často i hrubými ataky na veřejné školství a učitele veřejných škol...
Český stát a MŠMT, jím řízené organizace a zřizovatelé škol v boji soukromého sektoru s veřejným školstvím nestojí jednoznačně na straně veřejných škol a některé prvky v jejich jednání naznačují, že privatizaci počátečního vzdělávání fakticky přímo i nepřímo podporují. Svědčí o tom například podfinancovanost českého školství vedoucí k nezájmu o učitelství mezi absolventy PedF a odchodům zkušených učitelů z veřejných škol a také podivný způsob využívání EU dotací na systémové vzdělávací projekty, které vykazují znaky neoliberálního přístupu ke školství...


http://www.ceskaskola.cz/2016/03/aktuality-cst-linkovani-skolnich-sesitu.html#comment-1014695139232257146

Jsou nebo nejsou školy zubožené a stále ještě zubožované rozpočtovým podfinancováním, podivnými koncepcemi, neúčelným a neefektivním využíváním EU dotací ze strany MŠMT a nechutnými ataky rozpočto a grantožroutských prosazovatelů permanentní pedagogické revoluce, která mnohdy pofinancovaným školám víc škodí než prospívá?

Pane Václavíku, nechápete-li nebo nechcete-li to chápat, je to myslím věc vašeho vědomí a svědomí. Nemohu za to, že nevidíte nebo nechcete vidět, že základ problému veřejného školství v Česku je v klientelismu projevujícím se v rozpočtovém podfinancování školství a v rozpočto a grantožroutsví projevujícím se dost účelným a efektivním využíváním EU dotací. Otázku proč tyto zásadní systémové důvody jako prosazovatel tzv. "angažovaného" učení, který myslím měl při svém angažmá příležitosti něco změnit k lepšímu tak, aby tomu druzí rozuměli, nechápete nebo nechcete chápat, si myslím zodpovíte nejen vy sám.

J.Týř

Josef Soukal řekl(a)...
17. března 2016 10:28  

"Na školách, které už výuku individualizují, se nejspíš nikomu (ani inkludovaným, ani původním žákům) nic hrozného nestane."
Jen se více či méně - v závislosti na takových faktorech, jako je míra postižení dítěte či počet žáků ve třídě - situace zhorší. Pro toho, kdo s dětmi nepracuje, skutečně nic hrozného.
Je zásadním omylem představovat si, že výuka ve škole má být ve všech ohledech individualizovaná, tj. bez fází, kdy se děti opravdu vzdělávají společně (nepřesným označením frontálně). Týká se to i tak subjektivizovaných záležitostí, jako je např. vnímání uměleckého díla. Pokud dítě není schopno s ostatními estetického prožitku, mění se všechny řeči o inkluzi v bohapusté tlachy.

Nico Pytlik řekl(a)...
17. března 2016 13:25  

Na školách, které už výuku individualizují...

Líbí se mi představa individualizovaného fotbalového tréninku nebo individualizovaná zkouška orchestru.



Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.