Když rakouský filozof, literární kritik, esejista a vysokoškolský pedagog Konrad Paul Liessmann vydal v roce 2006 svou Teorii nevzdělanosti, rozčeřil vody evropského vysokého školství pilně realizujícího Boloňský proces jasně znějícím kritickým hlasem, jenž poukazoval na některé důsledky tohoto „reformačního“ procesu: masifikaci vzdělání, v jejímž důsledku akademická pracoviště produkují otitulované polovzdělance a nevzdělance, tržní systém definující studenta jako klienta a univerzity reformované a řízené jako podniky, z nichž mizí to nejcennější — opravdové vzdělávání. Do stejných vod míří i svou novinkou Hodina duchů. Že jde v mnoha aspektech o neradostné čtení, není třeba zdůrazňovat.
Základní myšlenka, kolem níž je text polemiky rozprostřen, se objevuje již v Teorii nevzdělanosti — je jí utilitární přístup soudobé společnosti k fenoménu vzdělání, snaha učinit je pouhým nástrojem trhu, nástrojem, který je posuzován především podle ekonomických kritérií. To se projevuje v dnes všudypřítomném volání po tom, aby škola sloužila k uspokojování potřeb plynoucích z naší každodennosti, aby připravila člověka hlavně na bezproblémové začlenění do společnosti konzumu. Tedy již ne „Škola — základ života“, ale „Život — základ školy“. Ignoruje se přitom fakt, že podstatnou funkcí učení je přebírání cizí zkušenosti, povýtce zkušeností dřívějších generací (mimo jiné proto, abychom zbytečně neopakovali jejich chyby), a že pokud by byla životní empirie tím nejlepším způsobem, jak dosíci vzdělání, škola by pravděpodobně nikdy nevznikla.
Nejpodstatnějším důsledkem tohoto přístupu je pak dle Liessmanna „nepřátelství vůči duchu a vědě“ a také narušení raison d’être školy, protože ta přestává být „místem volného času a učení, jež je tendenčně osvobozeno od požadavků a nutnosti života“. Obrána o tuto funkci, nucena věnovat se jen tomu, co člověk bezprostředně potřebuje, co je upotřebitelné v každodenní rutině, pak dominantně produkuje omezené polovzdělance až nevzdělance. Ze všech typů škol se tak vytrácí významný moment po staletí formující evropské vzdělávání — „hlad po poznání, vůle k světu, koncentrace na jednu věc, zvědavost na všechno možné a nejen na to, co lze dnes nebo zítra využít“. Není proto divu, že škola je dnes mnoha rodiči a bohužel i politiky chápána jako „sociálně pedagogické zařízení k opatrování dětí a mládeže, protože se neví, co by se jinak s nimi mělo dělat“.
Vzdělávací apokalypsa, její proroci a spasitelé
V celkem jedenácti kapitolách své polemiky Liessmann traktuje jednotlivé fenomény, které se na neutěšeném stavu a perspektivách evropské vzdělanosti podílejí. V první řadě je to již zmíněná Boloňská reforma a fetiš PISA testů, které (de)formují vzdělávání v zemích OECD. Zvyšování akademických kvót vede jednak k částečné deakademizaci univerzit a udělování titulů těm, kteří nebudou moci být za akademiky považováni, jednak (směrem „dolů“) k požadavkům maturit pro všechny a studijních míst pro každého. Nutným důsledkem je pak devalvace formy i obsahu vzdělání, která umožňuje vytvářet pocit soustavného ohrožení jeho kvality a obhajovat nutnost takřka permanentních reforem. Školy se mění v laboratoře, v nichž probíhají experimenty, o jejichž opravdových důsledcích se nepřemýšlí (například celoplošná inkluze), a celá oblast vzdělávání se stává bojištěm ideologií, „jež všechny přirozeně chtějí to nejlepší, ale z naprosto odlišných perspektiv“.Tento stav je ideální líhní pro takzvané experty na vzdělání, kteří se jimi stávají ne pro své odborné kvality, vzdělání, výzkumnou práci, ale spíše sebeprohlášením a jeho potvrzením médii. Tito proroci vzdělávací apokalypsy, hlasatelé permanentní revoluce a namnoze pseudospasitelé sekulárního náboženství vzdělání ovlivňují celospolečenský vzdělávací diskurs měrou dříve nevídanou. Vědí například, že současná podoba školy (a jako její součást pochopitelně i učitelé) ničí talent dětí a jejich zvídavost a že nedokáže žáky připravit na výzvy budoucnosti, ale které výzvy to mají být, netuší. Jsou přesvědčeni o své pravdě a užitečnosti, aniž by si uvědomovali, že jejich chaotické úsilí vede až příliš často opačným směrem, než by chtěli.
Kompetence a konzum
Dalším negativním faktorem je systém kompetencí, který vytěsnil systém znalostí fakt na úrovni základních a středních škol (ve Švýcarsku by jich měl žák základní školy nově ovládnout čtyři tisíce!) a který vede k rušení jasně vymezené oborovosti na školách vysokých. Vágnost definovaných kompetencí a tvorba oborových svazků destruují vzdělanost jako takovou a vedou ke zglajchšaltování vzdělání, jehož projevem je stav (v Rakousku i v České republice uzákoněný), kdy i na druhém stupni základní školy může formálně vzdělaný učitel vyučovat jakýkoli předmět či svazek oborů, ne pouze ten, který vystudoval. Jak kvalitní takové „zkompetentňování“ musí být, je nasnadě.Kritice (byť nepřímé) je podroben koncept pedocentrické pedagogiky, která sice dítě staví na nedotknutelný piedestal, chápajíc jej jako malého dospělého, obdařeného talentem, rozvojovým potenciálem, ale v podstatě mu brání v opravdovém dozrávání, takže se lze na akademických pracovištích stále častěji setkat s narcistními nevyzrálými osobnostmi, ovládajícími pouze umění sebeprezentace, se studenty postiženými „neotenií“, v jejímž důsledku je leckde doprovázejí na přednášky prvního semestru jejich rodiče. Tato infantilizace je příznačným rysem celé podoby konzumního kapitalismu, jenž prochází procesem ne nepodobným freudovské regresi libida do orální fáze. Sebekázeň a cvičení (dříve nutná součást procesu vzdělávání), stejně jako odsouvání uspokojování potřeb na příhodnou chvíli (jeden ze znaků psychické dospělosti) jsou nahrazeny prézentními hesly: máš právo, dopřej si, užívej, a to hned teď.
Úběžníkem těchto faktorů je stav, kdy studenti vybavení všemi možnými kompetencemi nejsou de facto funkčně gramotní, nedokážou racionálně využít tak obrovský zdroj informací, jako je síť www, mají problémy s pochopením složitějších textů, s vyjádřením komplikovanějších myšlenek, a tudíž i s myšlením samotným. Univerzity přicházejí o pravou akademickou svobodu, svobodu bádání, preferována je ekonomická stránka jejich provozu, aplikovaný výzkum na úkor výzkumu základního, uchazečům o studium jsou místo klasického vzdělávání nabízeny „klientské balíčky“. Krásný nový svět nevzdělanosti bují jako rakovina.
Kudy ven?
Protože Liessmannovi jde primárně o polemiku s převažujícím vzdělávacím diskursem, jsou jeho kritické soudy leckdy cíleně vyhrocené. I čtenář, který s jeho úhlem pohledu konvenuje, je tak často nucen ke konfrontaci postojů a hledání i jiných řešení nastíněných problémů. Kritickému duchu se v první řadě nabízí otázka, proč Liessmann nezmiňuje fakt, že i když roste počet „vzdělaných nevzdělanců“, počet opravdu vzdělaných lidí v populaci neklesá, neboť Gaussova křivka rozložení inteligence stále platí. Stejně tak se lze ptát, zdali je v současnosti ještě obhajitelný a funkční koncept Humboldtova univerzitního modelu (určeného přibližně pro jedno procento populace), který je Liessmannovi sympatický; proč viní ze „zabíjení zvídavosti“ systém kompetencí, když totéž spolehlivě dokáže i systém vědomostní, nebo proč neřeší bohužel až příliš častou situaci, kdy učitel není inspirující osobností. Odpovědi zkrátka musí hledat čtenář sám, což patří k pozitivům publikace, stejně jako fakt, že na rozdíl od Teorie nevzdělanosti nezůstává Liessmann v Hodině duchů jen u kritiky, ale v závěru každé kapitoly nabízí možné řešení předestřeného problému.Autor je pedagog a literární kritik.
Konrad Paul Liessmann: Hodina duchů. Praxe nevzdělanosti. Polemický spis, přeložil Milan Váňa, Academia, Praha 2015
Psáno pro časopis HOST
21 komentářů:
Pane Stanzele,
jako ekonom Vás ujišťuji, že problémem přístupu ke vzdělání, který je v knihách profesora Leissmanna tak pregnantně popsán, není problémem ekonomické teorie, nýbrž jejího nepochopení ze strany právě těch polovzdělanců, o nichž se zmiňujete.
Základní problém nevzdělanců a polovzdělanců v ekonomii - a bohužel jsou všude, včetně vysokých politických míst - je nepochopení podstaty směny a základního tržního principu. Je, pravda, dokázáno, že trh je za jistých velmi obecných podmínek Pareto efektivní, což je extrémně silná vlastnost, kterou se ohánějí všichni alespoň trochu vzdělaní zastánci klasické ekonomické školy, a kterou lze obtížně neuznat, nicméně vzdělání se do těchto obecných podmínek nevejde. Základní podmínkou trhu je totiž dobrovolná směna statků, či služeb, která závisí výhradně na jediném parametru a tím je cena. Cena musí být jediným vyčišťujícím faktorem trhu. Jenže vzdělání má tu velikou nevýhodu (kterou všelijací ti polovzdělaní ultraliberálové stále ne a ne pochopit), že totiž jeho směna není nezávislá na vlastnostech poptávajícího. A to ten tržní princip, resp. jeho Pareto efektivitu, ničí. Cena najednou není jediným vyčišťujícím faktorem trhu. Nelze zajít do samoobsluhy a koupit si tam deset deka salámu, čtyři rohlíky, a vzdělání v oboru kvantové termodynamiky. A ti intelektuální deprivanti, zblblí reklamou, marketingem a všelijakými těmi poblouzněnými Šabatovými, Laurenčíkovými-Šimáčkovými a Dienstbiery, kteří do nich hustí, že v nějaké slavně přijaté úmluvě je napsáno, že právo mají všichni, pak tuto základní podstatu nechápou. A Konrád Leissmann tyto deprivanty a jejich produkty zcela výstižně popisuje a za to mu patří veliký dík.
"...proč Liessmann nezmiňuje fakt, že i když roste počet „vzdělaných nevzdělanců“, počet opravdu vzdělaných lidí v populaci neklesá, neboť Gaussova křivka rozložení inteligence stále platí."
Prosím vysvětlete co má Gaussova křivka rozložení inteligence společného s počtem opravdu vzdělaných lidí a co je to opravdu vzdělaný člověk.
Jiný pohled na novou knihu K. P. Liessmanna nabízí docent Radim Šíp, jeho text je k dispozici zde:
http://www.ped.muni.cz/didacticaviva/data_pdf/diskuse/liessmann-rs.pdf
Ćetl jsem článek R. Šípa jen zběžně, ale autor je zásadně vedle v otázce inkluze. Byly tam i další otazníčky.
Musíte si, kolego Tajný, knížku přečíst. Liessmann je stoupencem exkluzivního vysokoškolského vzdělání, takže jeho kritéria na opravdového vzdělance splňuje tak 5 % populace (nemohu než odhadovat). Rozvrstvení inteligence v populaci je víceméně konstantní, takže tato úzká intelektuální elita tu byla, je a pravděpodobně bude, bez ohledu na rostoucí počet otitulovaných ne(do)vzdělanců. Není tedy pravda, že "hloupneme", jen se ke vzdělání (střednímu s maturitou a vysokoškolskému) dostávají masy a s nimi samozřejmě i průměr a podprůměr. Že to vede ke vzdělávací inflaci, je více než jasné. Jestliže dříve titul z kvalitní VŠ dával šanci na solidní a dobře placenou práci, dnes neznamená skoro nic. Koneckonců i proto přestávají některé firmy hledět na to, zda, případně odkud VŠ vzdělání máte: http://byznys.ihned.cz/c1-65141710-univerzitni-diplom-je-cenny-papir-klesajici-hodnoty-zamestnavatele-prestava-zajimat
Pane Doležele, děkuji za nasvícení z ekonomického úhlu, který mi věru není vlastní (jsa absolventem pouze dvou měsíců "výuky" soudružské politické ekonomie).
Že to vede ke vzdělávací inflaci, je více než jasné. Jestliže dříve titul z kvalitní VŠ dával šanci na solidní a dobře placenou práci, dnes neznamená skoro nic.
Podle mého to vede k titulové inflaci nikoliv ke vzdělávací inflaci. A to je důležitý rozdíl. A právě tato záměna je příčinou řady nedorozumění a sporů.
Ale chápu, že se inflace majitelům starých titulů nelíbí, stejně jako se majitelům zlata nelíbí, když jeho cena klesá. Z hlediska celé společnosti je ale inflace titulů zcela marginální problém, jen to trochu firmám komplikuje výběr zaměstnanců. Ale jak vidno celkem rychle se s tím vyrovnávají, jak ostatně sám píšete: Koneckonců i proto přestávají některé firmy hledět na to, zda, případně odkud VŠ vzdělání máte.
Jiný pohled na novou knihu K. P. Liessmanna nabízí docent Radim Šíp, jeho text je k dispozici
Docent Šíp zmíněným textem nabízí pohled především sám na sebe. Což nakonec děláme všichni.
Pytlik nebo Šíp,
kdo je na tom líp?
Děkuji za vysvětlení. Lze se domnívat že dle Gaussovy křivky se jedná spíše o intelektovou než intelektuální elitu. Opravdová vzdělanost a procentuálně vyjádřená míra intelektu nemusí korelovat, respektive může, definujeme-li opravdového vzdělance pouze body IQ a vysokoškolským vzděláním. To je ovšem otázka definic. Co si myslíte o tomto výňatku z textu p. Šípa
Přílišný důraz na expertnost systémově vede ke konzervativismu. Konzervativismus v tak dynamických dobách, jakou je od svého počátku období moderny, vede k neúspěchu, ke zklamání a následné ideologizaci odborné debaty. Ideologizace vede k opačnému extrému – k neracionálnímu aktivismu a prakticismu. Styl myšlení, který Liessmann reprezentuje, ve svých důsledcích spoluutváří to, co sám kritizuje.
Takovéto a podobné traktáty označovala jedna moje paní profesorka jako " ondulování větru".
Přílišný důraz na expertnost systémově vede ke konzervativismu." Bez kontextového ukotvení (neznám je) je tento výrok s prominutím poněkud hloupý. Nechal by se pan docent operovat v případě Crohnovy choroby břišním nebo cévním chirugem? Odpověď je myslím nasnadě. Obzvlášť u nás je opravdových expertů zapotřebí jako soli a o školsví to platí dvojnásob.
Konzervativismus v tak dynamických dobách, jakou je od svého počátku období moderny, vede k neúspěchu, ke zklamání a následné ideologizaci odborné debaty. Ideologizace vede k opačnému extrému – k neracionálnímu aktivismu a prakticismu. Považuji za naprosto nepodložené tvrzení. Navíc ideologizaci školské debaty a neracionální aktivismus vidíme dnes po mém soudu hlavně na straně liberálů. Jejich v podstatě iracionální přesvědčení, že vše moderní je dobré (velmi zjednodušeně řečeno), je analogické komunistické víře v komunistický stát jako nejvyšší vývojové stádium společnosti. S důkazy si hlavu nelámou. Na ideologizaci debaty navíc musejí být dva - nelze tvrdit, že ideologizují jen konzervativci. Celá teze mi připadá hodně přitažená za vlasy - sofistika, jejímž cílem je naznačit, že měl Liessmann raději mlčet. Použil bych ostřejší variantu výroku paní profesorky z příspěvku CatCatherine25 - jde o akademické leštění prdu.
Jaký je rozdíl mezi titulovou inflací a vzdělávací inflací? Myslím, že žádný, s počtem otitulovaných se snižuje záruka, že je nositel titulu skutečně vzdělán. I proto myslím firmy uvolňují požadavky na vzdělání.
Dovolím si zdvořile nesouhlasit, akademická debata v ne-pejorativním smyslu slova není ondulováním ani leštěním, ale snahou o dopátrání se pravdy. Nelze prezentovat akademický text, a posléze debatu o něm shodit jako příliš akademickou.
Výše zmíněný výňatek lze chápat jako vymezení pólů v soudobém vzdělávacím diskurzu. Na jedné straně je liberální či neo-liberální pól, který sebou přináší negativa hurá inovátorského orání fungujícího systému za každou cenu. Na druhé straně může existovat přílišný důraz na expertnost, který vede k zúženému vnímání problematiky a tendenci k tradicionalistickému pohledu na vzdělávání, jelikož "expertnost" je v tradici ze své podstaty ukotvena.
Pane Tajný,
s Vaším dešifrováním Vámi prezentovaného odstavce textu lze bez problémů souhlasit.
Přečetla jsem si onen elaborát celý a musím konstatovat, že i v akademických debatách platí určitá pravidla, z nichž jedno je, že řešený problém je lepší objasňovat než zamlžovat a že projevem vědecké erudice není říkat prosté věci složitě, ale spíše naopak složité věci umět prezentovat srozumitelným způsobem. U kantorů je to možná nemoc z povolání.
Jaký je rozdíl mezi titulovou inflací a vzdělávací inflací? Myslím, že žádný, s počtem otitulovaných se snižuje záruka, že je nositel titulu skutečně vzdělán. I proto myslím firmy uvolňují požadavky na vzdělání.
Promiňte, že reaguji ač přímo neosloven. Myslím, že toto je zásadní věc k diskuzi. Lze výše zmíněné tvrzení přirovnat k situaci kdy hodnota, dejme tomu pramene, klesá tím více, čím více lidí se z něj napije?
"Podle mého to vede k titulové inflaci nikoliv ke vzdělávací inflaci. A to je důležitý rozdíl. A právě tato záměna je příčinou řady nedorozumění a sporů."
Pane Šteffle, nevím, zda je tato záměna příčinou nějakých nedorozumění, nicméně se obávám, že vaše víra absolutně neodpovídá skutečnosti.
Dochází jednoznačně k obojímu. Dochází k inflaci titulů a tím ke ztrátě jedné z významných pozitivních externalit, které za normálních okolností má produkovat vzdělávací systém (nejen veřejný), ale nejen to. Následkem tohoto neblahého trendu dochází k něčemu mnohem a mnohem nebezpečnějšímu a to ke skutečné, masivní a široké erozi autorit. Výše vidíte, jak dnes vypadá diskuse o odbornosti. Dnes každý žáček mateřské školy má názor a tento názor je pomalu zákonem vydáván za stejně "cenný", jako názor dospělého, byť by to byl názor na obecnou teorii relativity a ten dospělý byl profesorem teoretické fyziky. Ve volbách hlas každého pitomce má stejnou váhu, jako hlas člověka vzdělaného. Budiž řečeno, že papír snese všechno, takže do zákona si můžete napsat, že všichni mají IQ 250 a že voda teče do kopce. Jaký smysl má ale takové počínání, to mi stále uniká.
Inflací titulů, dochází také ke ztrátě chápání vzdělání jako vysoké životní hodnoty. Jinými slovy, inflace titulů vede druhotně i k inflaci vzdělání. Ztrácí se motivace se učit, protože odbornost je zpochybňována a klade se důraz na "kompetence", na flexibilnost, schopnost produkovat názor, apod. Dostáváme se do stavu, kdy budeme mít profesury z úklidu podlahových ploch a z fotbalu a to zatraceně není dobře. Těm lidem pak schází zpětná vazba. Mají pocit, že jsou elitou národa a že jsou vzdělaní, ale není to pravda. A děti získávají pocit (resp. je do nich vtloukáno), že to nevadí, že neumějí aplikovat přímou úměrnost, protože stačí, když porozumí textu a umí své porozumění odprezentovat. Ty děti ani nezjistí, v čem spočívá krása vědy a poznání, protože je před nimi doslova schovávána, aby se náhodou nezjistilo, že některé jsou slepé.
Profesor Liessmann zaslouží veliké poděkování a podporu, protože to, co dělá, je obrovská pomoc v boji proti všem intelektuálním deprivantům. Pokud jde o vás, vnímám vás jako člověka vzdělaného, sečtělého, schopného, nicméně, bohužel, také člověka, který je v tomto ohledu ve střetu zájmů. Byť by se do něj dostal aplikací svého světonázoru. S tímto světonázorem ale zásadně nesouhlasím. Domnívám se, že vaše uvažování je příliš zploštělé a vaše závěry stojí na mraku předpokladů, které nelze falzifikovat. Proto vás nepovažuji za vědce, ale spíše za věrozvěsta, či apoštola utopické víry spočívající v přesvědčení, že někde existuje nějaký posvátný Pramen vědění, z kterého má býti dopřáno plnými doušky hltat každému. Jenže, pane Šteffle, mám-li to vyjádřiti slovy vaší víry - žádný Pramen neexistuje. Existuje pouze pramínek v každém z nás a ten je třeba velmi pečlivě opečovávat a rozšiřovat, aby nevyhasl. A každý ho máme jinak vydatný.
Právě jsem si přečetl článek o škole Labyrinth (přetištěno na EDUinu):
Podle Mandelíčkové jejich školu vyhledávají „informovaní rodiče“. Nepochybně ale také ti majetní. Školné je osm tisíc korun měsíčně, což je osmdesát tisíc korun za rok. „Máme sociální stipendia. V každé třídě bude integrovaný minimálně jeden žák ze sociálně slabého prostředí. Chceme, aby prostředí třídy co nejvíce odpovídalo běžné spádové škole,“ tvrdí ředitel Břetislav Svozil. Navíc uvádí, že školné zahrnuje i odpolední program a další výdaje, které se běžně platí zvlášť, například divadelní představení."
Ano, informovaní a majetní. A pak se hodí každá stupidita, která to odůvodní nebo zastře. Třeba "Chceme, aby prostředí třídy co nejvíce odpovídalo běžné spádové škole“.
ad Anthony Tun, 4. února 2016 8:43
Pane Tune,
pominul bych s dovolením výrok, který citujete, a zkusil trochu precizovat pojmy.
Inflace titulů podle mého znamená, že například titul Ing. dnes může získat člověk, který by ho – kvůli svým (nedostatečným) schopnostem – nemohl získat řekněme v roce 1925. Anebo v roce 1965 či v roce 1995 – ať si každý dosadí takový rok, jaký se mu hodí. Jde tedy o snížení nároků spojených se získáním určitého certifikátu o dosaženém vzdělání. Není myslím pochyb o tom, že inflace titulů probíhá trvale.
Inflace vzdělání není podle mého názoru dobře definovatelný pojem. Asi však má smysl se ptát (a už jsem to zde udělal několikrát – marně) na to, jak se podle názoru diskutujících mění v čase průměrná úroveň vzdělanosti -- ovšem NEMĚŘENÁ formálními certifikáty. Je tedy dnes v Česku například vyšší než v roce 1925 (1965, případně v roce 1995)? Je stejná? Nebo je nižší?
Aby se dalo odpovědět, je ovšem třeba vyjasnit, co si budeme pod vzdělaností jednoho každého člověka představovat (abychom pak mohli, alespoň v představách, „spočítat“ průměr za všechny). Představa o tom, co je vzdělanost, ovšem míří k samému jádru věci. A je samozřejmě netriviální. Já si dokonce myslím, že existují nejméně dva „tábory“ lidí, jejichž názory na vzdělanost jsou neslučitelné. Zhruba podobně, jako jsou neslučitelné například názory levice a pravice na daně.
S tím pramenem, který navrhujete jako příklad, je jedna zásadní potíž. Je jeho kapacita omezená, nebo neomezená? Jinak řečeno, žádná společnost dnes asi nemá dostatek prostředků na to, aby umožnila bezplatné vysokoškolské studium každému, kdo o ně projeví zájem. Zde je asi kapacita pramene omezená, a proto má smysl mezi uchazeči vybírat. Ovšem moderní technologie umožňují na druhé straně zpřístupnit – přinejmenším v některých oborech nebo v některých etapách studia – poznatky získávané během vysokoškolského studia každému, kdo o to projeví zájem. Takové vody je tedy zase dostatek pro všechny.
Myslím si ovšem, že u některých diskutujících je „inflace vzdělání“ jen zástupným problémem. Oni mají strach z toho, že je (jako učitele) budou žáci a studenti víceméně ignorovat, pokud nad nimi (tj. nad žáky a studenty) nebude viset Damoklův meč závěrečných či přijímacích zkoušek. Už je dokonce ignorují, zvláště ty učitele, kteří se nijak neobtěžují tím, aby u svých žáků a studentů probouzeli zájem o svůj předmět či obor. Zneklidním je tedy ještě trochu víc: naděje, že se do škol vrátí staré časy, po nichž tito lidé touží, jsou marné. Zaplať pánbů!
Myslím si, že u některých diskutujících je téma diskuse jen zástupným problémem. Mají strach z toho, že jiní diskutující, učitelstvo a veškerý lid vůbec nedokážou - přes všechny tak neúnavně prezentované úspěchy a moudra - docenit velikost jejich nositelů (a to ani kdyby se profesní životopisy dotyčných vydávaly v červené vazbě jako povinná školní četba). Dokonce tuší, že jejich plky jsou stále méně zajímavé a ostatní je stále více ignorují. Zneklidním je tedy ještě trochu víc: Naděje, že se tito lidé dočkají toho, po čem touží, jsou marné. Zcela zaslouženě.
Už je dokonce ignorují, zvláště ty učitele, kteří se nijak neobtěžují tím, aby u svých žáků a studentů probouzeli zájem o svůj předmět či obor.
Strávil jsem dobrých šest minut úpornou snahou tuhle perlu nějak zašpendlit.
To se nedá, prostě. Nadchází čas vrátit titul zdejšího pytlika.
Jen mi v mysli ulpěl možný týnejdžrův koment: "Bodám na to. Hele, polovina listopadu, a ještě se tomu pakovi nepodřilo vzbudit u mne zájem o studijní obor. Fakt pruda. Kde já už mohl bejt..."
Kolego Pytliku,
titul nevracejte, lépe to opravdu "externalizovat" nešlo.
Okomentovat