Jaké jsou tři největší problémy českého regionálního školství
- Nedůvěra veřejnosti ke škole,
- malá sebedůvěra pedagogů,
- Nedůvěra pedagogů k žákům a jejich rodičům.
Novoroční anketa České školy: odpovídá Jana Straková
čtvrtek 7. ledna 2016
·
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Nejčtenější články
Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ
Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.
Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.
Tento server dodržuje právní předpisy
ISSN 1213-6018
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.
ISSN 1213-6018
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
28 komentářů:
"Myšlenka inkluzivního vzdělávání zůstane nepochopena, ale bude apriori zdiskreditována jako romantický nesmysl, situace zůstane úplně stejná, jako byla dosud, a všichni budou mít pocit, že tento úkol již máme naštěstí za sebou a nemusíme se mu tedy již věnovat."
Dost mne u paní kolegyně Strakové šokuje naopak její nepochopení situace. Společnému vzdělávání a inkluzi se většina rodičů, ale i školy, proboha, nebrání.
Šokující je spíše nepřipravenost celého projektu. Nejen inkluzivní vyhlášky, ale i přípravy učitelů, naprostý chaos ve financování projektu, na který jsou jedině peníze z Bruselu, ale nikoli ve státním rozpočtu, ani v rozpočtu jednotlivých krajů.
Paní Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání při Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy subjektivisticky podsouvá veřejnosti nedůvěru ke škole a pedagogům nedůvěru v sebe, k žákům a rodičům. Přitom, tuším, chce inkluzi zvládat pozitivisticko kolektivivistickou spoluprací těch, kterým ty záporné vlastnosti jako závažné faktory tím podsouváním i přisuzuje.
Objektivní nedostatky v koncepci, financování a organizování tzv. (ne)společného vzdělávání na straně MŠMT, jím řízených organizací, některých poradců paní ministryně a na straně nevládních organizací, které do kompetencí MŠMT intervenují, zřejmě nepovažuje za podstatné, když o nich nemluví. Jen fenomenologicky popisuje, jak se ty objektivně existující nedostatky na straně postižených subjektů v regionech navenek projevují. Jejich existencí a příčinami se nezabývá.
Vidím v tom určitou účelovost a neschopnost nebo neochotu paní Strakové uvědomit si a respektovat fakt, že pozitivisticko kolektivivistické spolupráce nelze dosáhnout podsouváním negativních vlastností těm, se kterými má být spolupracováno a kteří jsou zasaženi výše zmíněnými objektivními faktory.
Kdyby takhle jednal učitel se svými žáky, začali by na něj myslím žáci dělat přinejmenším dlouhý nos. Myslím, že svými odpověďmi si ten dlouhý nos paní Straková sama nasadila.
J. Týř
Asi to úplně nevypovídá o důvěře, ale podle CVVM 09/2015 přibližně 2/3 veřejnosti hodnotí úroveň vzdělávání v našich školách pozitivně, asi pětina lidí se nevyjádřila, zbytek hodnotí negativně - vše s poměrně významnými odchylkami podle typů škol. Trochu to zvulgarizuji, ale kdyby se při americkém způsobu myšlení ukázalo, že většina občanů je s něčím spokojená, asi by všichni smekli, zatleskali a nikdo by se tím dál nezabýval.
tyrjir řekl(a)... 7. ledna 2016 16:55
pedagogům nedůvěru v sebe Zde data, jen příklad:
Umíte pomoci žákům v tom, aby si cenili učení? 39 % 81 %
Umíte motivovat žáky, kteří jeví malý zájem o učení? 30 % 70 %
první číslo podíl odpovědí ano za ČR, druhé číslo za celé mezinárodní šetření TALIS (více viz Analyticka-zprava-z-mezinarodniho-setreni-TALIS-2013_final.pdf). Zejména si tedy čeští učitelé nemyslí, že umí motivovat žáky, kteří jeví malý zájem o učení. To vysvětluje i některé příspěvky zde na ČŠ.
Paní Straková ten výzkum myslím zpracovávala, jakož i řadu dalších. Myslím, že má své tvrzení podložena daty.
Jaký je hlavní problém Českých státních drah? Nevrlí, neochotní a nevýkonní průvodčí?
Dejme tomu, že je to tak. PROČ je to tak?
Mám-li jiné stejně nebo lépe kvalifikované a ochotné, mohu je vyměnit.
Nemám-li je, musím s těmi stávajícími slušně zacházet a snažit se ten stav zlepšovat.
Průvodčí mohou být nevrlí, neochotní a nevýkonní i proto, že jsou mizerně placení a nemají dobré pracovní podmínky. Pak často působí motivace typu "Mohu pracovat jen tak dobře,jak dobře jsem placen ..." atd. Fackováním mizerně placených průvodčích se Dráhy nezlepší. Boxery (ani ty neziskovkové) bych na ně nenajímal. Provětral bych ty Dráhy od pražců po Generální ředitelství.
Tenhle pohled myslím (nejen) paní Strakové chybí.
J. Týř
Jedním z hlavních problémů regionálního školství je myslím kvalita správy a servisu pro regionální školství že strany MŠMT. Takzvaní "výzkumníci" a "odborníci" to nevidí nebo nechtějí vidět, Osočují učitele a paktují se proti nim například při tvorbě čerpačsky nebo lobbysticky samoúčelně koncipovaných reforem, které jsou mnohdy k ničemu a práci ve školách spíš jen komplikují.
J. Týř
Odpovědět na otázku "Umíte motivovat ..." ano mi zavání samochválou. I Ježíš musel zažít více neúspěchů než úspěchů a ten uměl konat zázraky!
Přesně tak, kolego krtku. Jestli byly respondenty lidé, kteří vštěpují svým žákům teze o tom, jak jsme všichni skvělí, jak můžeme být všichni úspěšní, mladí a krásní, pak se nelze divit jejich vysokému sebehodnocení.
"Průběh přípravy společného vzdělání" je přímo otřesný.
Je leden 2016, tedy 7 měsíců před zahájením „inkluze“ (včetně 2 měsíců prázdnin) a nikdo nic neví o financování projektu, neprobíhají žádná školení nejen ředitelů a učitelů, ale i pracovníků krajských úřadů. Příprava učitelů a asistentů pedagoga na „inkluzi“ je na mrtvém bodě.
Jedinou viditelnou a významnou aktivitou je vydání katalogů a metodik pro AP, o kterých se už ani nemluví. „Inkluzivní“ vyhláška nesporně vejde v platnost na jaře nebo dokonce v letních měsících, i když měla být zpracována okamžitě po vydání novely školského zákona. Pouze paní ministryně podniká „spanilé“ jízdy po krajích a s učiteli a řediteli diskutuje a přesvědčuje nevěřící. Na svých misijních cestách ovšem v podstatě ale nemá nic jiného, čím by účastníky přesvědčila. Občas ministerstvo vydá pastýřský list v podobě Informačního bulletinu, který je plný optimismu a nezlomné víry několika evangelistů…...
Kdyby tímto způsobem pracoval kterýkoli ředitel školy, nepřežil by ani jeden školní rok.
Myslím, že by nebylo od věci, kdyby paní Straková a někteří další pracovníci PedF UK a někteří členové poradního týmu paní ministryně požádali o stáž k získání lepší orientace v problematice vzdělávání nejen v Česku na Brněnské Masarykově univerzitě.
J. Týř
Viz
http://www.ceskaskola.cz/2016/01/novorocni-anketa-ceske-skoly-odpovida_8.html
Hlavní problémy školství:
1) Nedůvěra učitelů k úředníkům, ministerstvu a nadřízeným institucím, které je zneužívají a dehonestují už řadu let.
2) Nedůvěra učitelů k výsledkům oficiálních výzkumů, které jsou v přímém rozporu s jejich každodenní zkušeností.
Ad Ondřej Šteffl:
Umíte pomoci žákům v tom, aby si cenili učení? 39 % 81 %
Umíte motivovat žáky, kteří jeví malý zájem o učení? 30 % 70 %
první číslo podíl odpovědí ano za ČR, druhé číslo za celé mezinárodní šetření TALIS (více viz Analyticka-zprava-z-mezinarodniho-setreni-TALIS-2013_final.pdf). Zejména si tedy čeští učitelé nemyslí, že umí motivovat žáky, kteří jeví malý zájem o učení.
Agentura pro uvádění příběhů na pravou míru se, ač nerada, musí ohradit. To je dost zkreslená interpretace dat. Učitelé neodpovídali ano/ne, ale nezvládám/zvládám do určité míry/zvládám do značné míry/zvládám do velké míry.
Asi máš na mysli Graf 41 z této zprávy. Učitelé v ČR ve velké většině uvedli, že při výuce zvládají pomoci žákům uvědomit si, jakou má učení hodnotu, do určité míry (60,2 %) i motivovat žáky, kteří motivovat žáky, kteří nemají zájem o školní práci, do určité míry (66,4 %). Podíl odpovědí "vůbec ne" je v prvním případě 0,8 %, ve druhém případě 3,6 %. Tudíž tebou uváděná čísla by měla být:
Umíte pomoci žákům v tom, aby si cenili učení? 99 % 100 %
Umíte motivovat žáky, kteří jeví malý zájem o učení? 96 % 99 %
Je pravda, že v mezinárodním průměru většina učitelů uvedla odpověď "do značné míry". Můžeme se ptát, jak si kteří učitelé vykládají pojem "do určité míry" a "do značné míry", rozhodně ale vést dělicí čáru mezi těmito dvěma pojmy není korektní.
Paní Straková ten výzkum myslím zpracovávala, jakož i řadu dalších.
Ale kdepak, nezpracovávala. Můžu to potvrdit, protože jsem ho zpracovával s ostatními já (viz např. Analytická zpráva ze stejného šetření).
Umíte pomoci žákům v tom, aby si cenili učení?
Musím se zeptat svojí lékařky, mojí žákyně, dokáže-li mi pomoci v tom, abych si cenil zdraví.
Á. Teď na to koukám, chybka. Lépe tedy
"pomoci v tom, abych si cenil uzdravování."
Samo to zdraví je paralelou ke vzdělání. Nejspíš.
Agentura pro uvádění příběhů na pravou míru ovšem asi neví všechno. Moje data jsou převzata z výroční zprávy ČŠI, které byla prezentována i zde (http://www.ceskaskola.cz/2015/12/vyrocni-zprava-ceske-skolni-inspekce-za.html), takže to není moje statistika ale jde vlastně o oficiální interpretaci dat:
Tabulka č. 24 Subjektivně vnímaná vlastní zdatnost učitelů – podíl učitelů v % (součet
odpovědí „do značné míry“ a do „velké míry“)
Výrok -------- ČR -------- Průměr TALIS
Umíte dodat žákům důvěru v to, že mohou ve škole dosahovat dobrých
výsledků? -------- 51 -------- 86
Umíte pomoci žákům v tom, aby si cenili učení? -------- 39 -------- 81
Umíte motivovat žáky, kteří jeví malý zájem o učení? -------- 30 -------- 70
Rozdíl mezi ČR a jinými zeměmi je více než zřetelný.
Můžeme se ptát, jak si kteří učitelé vykládají pojem "do určité míry" a "do značné míry", .
Ano, to se ptát můžeme, ale to se můžeme ptát na cokoliv i kteréhokoliv mezinárodního šetření. A taky je možné, že rozdíly jsou ještě větší protože čeští učitelé si to vykládají volněji, že? Rozdíl 30 a 70 lze opravdu těžko vysvětlit jako nějakou specifičnost českého výkladu.
rozhodně ale vést dělicí čáru mezi těmito dvěma pojmy není korektní. inu, zda to je korektní, to si vyřiď s ČŠI ;-)
Pravda původně jsem to trochu to zkrátil, aby to někdo vůbec četl. (Zprávu ČŠI čte očividně málokdo, přitom je zajímavá.)
No co se týká kolegyně Strakové, asi tedy nezpracovávala oficiální zprávu TALIS, ale s daty očividně pracuje jinde. A že zpracovávala řadu dalších výzkumů, o tom snad není pochyb. Jakož i to, že své závěry nestaví na pocitech a dojmech, ale na datech.
EduOutníci neprávem očerňují školy. Kritizují průvodní jevy a důsledky školské mizérie, ale jejími příčinami (chaotičnost koncepcí, mizerné financování a organizování z pohledu možností pro reálný chod škol) se příliš nezabývají. Kšeft je kšeft.
J. Týř
tyrjir řekl(a)...9. ledna 2016 19:14
Kritizují průvodní jevy a důsledky školské mizérie, ale jejími příčinami (chaotičnost koncepcí, mizerné financování a organizování z pohledu možností pro reálný chod škol) se příliš nezabývají.
Inu, co jsou příčiny a průvodní jevy, na tom nepanuje shoda. V tak složitém systém, jako je školství či dokonce vzdělávání je to často věcí pohledu. A ten EduInu je jiný než ten Váš, ale to neznamená, že je chybný. A hledání pravdy různost názorů patří.
Jinak věcem jako "chaotičnost koncepcí, mizerné financování a organizování" se myslím EduIn věnuje dost důsledně.
Kšeft je kšeft.
To mě upřímně mate. Jaký kšeft máte na mysli. Že to podstrkují mně, ovšem neprávem, neb naprostá většina lidí vůbec neví, jak "kšeft" funguje a z čeho je Scio, živo, ale chápu to, jsme sro. A to je zřízeno za účelem zisku. Ale EduIn, jaký kšeft?
No a zda právem či neprávem. To nevím. Mě zas přijde, že zde mnozí neprávem očerňují třeba mě, nebo EduIn. Ale většinou to ignoruji, každý má právo na názor, a jak se zdá, i právo jen tak nadávat. Někdy, pokud je to věcné, tak reaguji. Ale rozhodně si nestěžuji, že někdo něco kritizuje právem i neprávem.
Podívejte se třeba na mojí diskusi z panem Sotolářem zde: http://www.ceskaskola.cz/2016/01/jan-koupil-mozna-do-skoly-cenu-chodit-ma.html. Zdá se vám otázka "A nepřispěla k tomu (že žáci vyžadují povrchní vzdělávání) nějak škola?" neoprávněnou kritikou? Nesměřuje snad k řešení problému (žáci vyžadují povrchní vzdělávání)? A přece z reakce pana Sotoláře, který zde ještě vyjadřuje dost umírněná postoj, se zdá, že ta otázka není na místě. A nebo mám říct, že mě pan Sotolář neprávem očerňuje? ;-)
Očerňovací máslo na hlavě mají obě strany
Viz příspěvek o Transakční analýze a viz i
http://www.ceskaskola.cz/2016/01/novorocni-anketa-ceske-skoly-odpovida_8.html#comment-6110191270378756605
Kšeft je kšeft atd. atd.: Podsunutí motivu druhé straně = typický příklad konfliktní komunikace typu "Ty na mě v modelu ro-dí nebo ro-do? Tož tu máš totéž ..."
Lék se v transakční analýze nazývá tuším výměna pohlazení na základě doplňkové komunikace: "Kaji se a očekávám kání odnaproti..."
J. Týř
Myslím, že paní Straková má mimořádně velké množství relevantních informací. Takže své názory může vyjadřovat i s určitým nadhledem, který však jejím oponentům - kritikům (z různých důvodů) chybí. Pokud například řekneme, že veřejnost nemá ke škole důvěru, není to v anketě jistě míněno jako hypotéza, kterou je nutné výzkumnými metodami ověřit. A lze to vůbec bezvýhradně ověřit? Je to názor vycházející z řady zkušeností, který rovněž sdílím. To neznamená, že neexistují rodiče, kteří škole, kam posílají své děti, důvěřují.
Ale pohled na současnou situaci v našem vzdělávacím systému mi říká, že se za posledních 30 let situace v jedné věci zásadně změnila. Kdysi monolitní vzdělávací systém se začal drolit. Vzniklo a stále vzniká (například v oblasti preprimárního a primárního vzdělávání) mnoho zařízení, což je často vyjádřením nespokojenosti a nedůvěry v tradiční školu a její metody. Učitelé a učitelky by se měli v neformální debatě ptát rodičů, zda jim a celé škole důvěřují (proč ano, proč ne). Především by se měli ptát těch lidí, kteří tuto důvěru ztratili (často i jejich přičiněním).
Pokud například řekneme, že veřejnost nemá ke škole důvěru, není to v anketě jistě míněno jako hypotéza, kterou je nutné výzkumnými metodami ověřit.
Jaképak výzkumné metody. Úplně stačí posčítat, kolik dětí chodí do kterých škol. Nedovedu si představit rodiče, kteří by svěřovali svoje děti instituci, ke které nechovají důvěru. A to plnou důvěru bezezbytku.
Váš příspěvek, pane Václavíku, jde mimo logiku mého vnímání světa.
Paní Straková a ti EduOutníci, kteří její náhled na problémy regionálního školství obhajují, jen prokazují myslím účelovou předpojatost typickou pro většinu eduoutnických aktivistů, kteří se živí kritikou škol a učitelů a kteří skutečné příčiny české školské mizérie, jejichž jsou i oni součástí, zamlčují.
Všechny problémy vidí jen v mizerně financovaných a že strany MŠMT mizerně koncepčně řízených školách. Ohánějí se přitom výzkumy, které prý to průkazně zjistily. Zajímalo by mne, zda ty výzkumy současně průkazně zjišťovaly důvěru veřejnosti ve kvalitu koncepcí a řízení škol že strany MŠMT. Pokud takový výzkum existuje, nechť ukáží jeho výsledek. Uvidíme, komu veřejnost víc věří.
Tož tedy: Máte takový výzkum? Ano? Tak ho, prosím, zveřejněte.
J. Týř
Učitelé mají špatné podmínky pro svou práci, rozvoj svých dovedností, jsou zavaleni nesmysly, takže se nemohou soustředit na vlastní pedagogickou práci a rozvoj. MŠMT nemá od společnosti jasné zadání, takže rozhoduje chaoticky, čímž nám učitelům háže klacky pod nohy, nerespektuje naše potřeby, názory, čímž zhoršuje naše pocity, výkony, odhodlání atd atd. My, učitelé, se kvůli špatným podmínkám nemůžeme rozvíjet, veřejnost v nás nevidí osobnosti hodné respektu, no a my se pak právem propadáme pocitu zneuznané rozhořčenosti, což způsobuje, že nejsme schopni rozlišovat kritiku konstruktivní od podlé, lživé, a jen se chabě bráníme každému, i jen domnělému, nařčení, protože kvůli výše uvedeným špatným podmínkám popravdě ve své většině snad ani nemůžeme být pedagogicky plně rozvinuté osobnosti.
Abychom mohli tento kruh rozseknout, museli bychom také my, učitelé jako jeden muž či žena, sebekriticky nahlédnout, že je na vzdělávacím molochu opravdu třeba něco změnit, tak aby se stal smysluplnějším a zároveň efektivnější svou schopností motivovat, rozvíjet ...
Pokud se nevzepřeme, nesjednotíme se v základním požadavku na smysluplnost našeho počínání hlavně k zodpovědnosti za budoucnost našich svěřenců (za tu, kterou se můžeme snažit ovlivnit), nemá cenu se litovat a cítit se uražený, že někdo (a to i žáci) vidí i naši spoluúčast na páchané škodě, a proto se snaží pomoci alespoň snahou o hledání příčin. Hledejme je společně, ne proti sobě. Vyjděme z Platónovy jeskyně.
Děkuji paní Kalabisové za její názor.
J. Týř
http://www.ceskaskola.cz/2016/01/jan-koupil-mozna-do-skoly-cenu-chodit-ma.html?showComment=1452381607601#c629865077293003558
http://zsv-maturita.blogspot.cz/2011/05/20-platonuv-trojuhelnik.html
Nedůvěra pedagogů k žákům a jejich rodičům
Žákům i jejich rodičům jsem věřil vždycky... no, to jsem si dal.
Je anebo není k dispozici výsledek výzkumu poměřující stupeň důvěry veřejnosti ke školám a uČitelům se stupněm důvěry v MŠMT, jim řízené organizace?
Zkoumal taky někdo důvěru v tzv. výzkumníky?
Máte takový výzkum? Ano? Tak ho, prosím, zveřejněte, vážení (PSEUDO)VÝZKUMNÍCI!
(viz příspěvek 10. ledna 2016 0:18 )
J. Týř
Myslím, že paní Straková se dobře orientuje nejen v datech, ale i v demagogii. Odpověď na otázku týkající se společného vzdělávání je toho krystalickým důkazem; zdůvodnění viz desítky článků či komentářů na inkluzivní téma zde. Odpověď na první otázku ignoruje další problémy, z nichž některé jsou podle mého názoru rozšířenější než problémy uváděné. A poslední odpověď si zase vybírá jen negativní jevy - a to dosud jen potenciální nebo samotnou školou ne zcela řešitelné.
Nechci úplně přistupovat k argumentaci ad hominem, nicméně domnívám se, že v případě, kdy je někdo považován za odborníka, nebo se jím sám nazývá, je vhodné se na tu odbornost podívat. Díval jsem se na kvalifikaci paní doktorky Strakové. Po formální stránce je velmi vzdělaná, ale řekněme si v čem. Vzděláním je fyzik se zaměřením na fyzikální elektroniku a optiku a postgraduál má z pedagogiky. Její disertaci jsem četl a popravdě se v ní nezabývá kvantitativními aspekty hodnocení vzdělávacích politik. Proto mi tedy není divné, jakým způsobem "čte" výsledky dotazníkových šetření, či testů. Já se také jakožto matematik a ekonom živím predikčními modely, ale na rozdíl od paní Strakové si nemohu dovolit takové chyby v interpretaci i zpracování dat, jakých se zjevně dopouští paní Straková, neb na rozdíl od ní pracuji celý život v soukromé sféře a když se seknu, tak je to hodně drahé a je to vidět. Zatímco paní Straková pracuje celý život ve sféře státní, publikuje si své studie v oblasti, kam dobrý statistik zabrousí sotva a tak je jednookým mezi slepými. O to více zaráží její manipulativní argumentace, která se snaží navozovat dojem, že data nám jsou schopna potvrdit nějakou hypotézu. Obzvláště v oblasti společenských věd.
Dobrým příkldem nedostatku kritického myšlení je příspěvek pana Šteffla. Učitelé vyplnili v nějakém dotazníkovém šetření, že nejsou schopni motivovat žáky k tomu, aby vnímali učivo jako důležité. Závěr - učitelé jsou neschopní. Problémem tohoto uvažování, které pan Šteffl a paní Straková sdílejí, je jejich a priorní předpojatost. Oni prostě vidí svět nějak a nedokáží už vnímat jiné možné příčiny pozorovaných jevů. Já bych zase mohl říci (a myslím, že na tom je více pravdy, než na té interpretaci páně Šteffla), že to, že učení nevnímají žáci jako důležité je projevem jejich zabedněnosti, lenosti a neschopnosti a učitelé na tento jev pouze upozornili, protože na rozdíl od svých západních kolegů jsou již tak frustrovaní, že je jim jedno, že to Šteffl zase hodí na hrb jim. Anebo se zde projevuje obecný kulturní rozdíl, kterého si musel všimnout každý, kdo někdy pobýval delší dobu ve Spojených státech a to totiž takový až křečovitý optimismus a přívětivost, které z našeho marketingovou masáží a inkluzí ne až tak zničeného pohledu vypadají podivně.
Okomentovat