Bořivoj Brdička: Vyznání George Siemense

Osobní vyznání jednoho ze zakladatelů didaktické koncepce konektivismu, dokumentující jeho současný odklon od systémů řízení výuky chápajících lidi jako součást svého umělou inteligencí disponujícího prostředí a návrat k humanisticky orientovaným postupům implementace technologií.


O Georgi Siemensovi jsem se zmiňoval nedávno, když jsem psal o Davidu Cormierovi (Největší konektivista dneška David Cormier). Konstatoval jsem, že se teď v Texasu věnuje hlavně analýze výukových výsledků. Již to, že jsem za největšího současného konektivistu místo Siemense a Downese označil Cormiera, naznačuje, že George dělal v minulém období dojem, jako by na konektivismus tak trochu zapomínal a věnoval se jiným věcem. 9. září prostřednictvím svého blogu podal důkaz, že tomu tak není. Oznámil svůj odklon od kontroly a řízení práce studentů zpět k podpoře rozvíjení jejich sociálních vztahů [1].

Už samotný název příspěvku naznačuje, že půjde o něco neobvyklého. Původní Adios Ed Tech, Hola something else převzal portál Edsurge s takto upraveným titulkem – Ztrácí vzdělávací technologie humanitu? Celý text tak trochu připomíná manifest, k jehož základním myšlenkám se hlásím i já. Zde alespoň to nejdůležitější.

George nejprve popisuje svou cestu, která vedla od prvních experimentů s plošným vybavováním žáků přenosnými počítači v 90. letech v Kanadě, přes vývoj systému řízení výuky, celou řadu projektů i výzkumů zaměřených na technologie ve výuce. Některé z těchto aktivit byly více centralizované (vývoj a využití LMS), jiné spíše decentralizované (sociální média a konektivismus). A pak pokračuje: „Ve světě vzdělávacích technologií dnes dochází k zásadní změně. Většinu svého profesního života jsem technologie používal s cílem pomoci lidem získat přístup k výukovým zdrojům, ke snadnějšímu vzájemnému spojení, na podporu formálního vzdělávání či ke zdokonalení výukových postupů a pedagogiky… Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pracovat s mnoha talentovanými lidmi. Všichni jsme, přinejmenším do určité míry, sdíleli stejný cíl – prostřednictvím poctivosti, spravedlnosti a rovnoprávnosti zlepšením dostupnosti a úrovně vzdělání pomáhat zvýšit kvalitu života celé společnosti. Někdy to znamenalo pomoci lidem získat digitální dovednosti potřebné pro zaměstnání či rekvalifikaci. Jindy šlo o to, vyvolat zájem o spolupráci s lidmi z celého světa. Občas bylo nutné napravovat chyby a nespravedlnosti. Bez ohledu na momentální cíl jsem se vždy soustředil hlavně na člověka.

Dnešní vývoj technologií se vzdaluje od mých dřívějších vizí, v nichž bylo hlavním cílem zlepšení podmínek života lidí. Při aplikaci umělé inteligence a strojového učení neustále slyšíme, že se technologie stávají stále humánnější, stále více schopné samostatného rozhodování, což jsme vždy považovali za výhradní doménu lidí. Skutečným důsledkem tohoto vývoje je ve školství bohužel pravý opak – vzdělávací technologie se nestávají humánnějšími, dělají stroje z lidí. Místo aby zlepšovaly výukové postupy, transformují je na sled funkcí sledujících velmi omezený počet jednotlivých výukových cílů bez souvislostí.“

Úvahy George Siemense podpořily dva nedávné články. V prvním z nich Sebastian Thrun tvrdí, že „díky narůstající výkonnosti strojů je pro člověka stále obtížnější přínosným způsobem přispět k vývoji společnosti“. [2] George se ptá, proč se Thrunova firma (Udacity s několika miliony uživateli) za této situace vůbec ještě snaží učit lidi něco, co nebudou potřebovat. (A dává jim za to robotické certifikáty.) Proč se nevěnuje vývoji algoritmů onen „přínosný příspěvek k vývoji společnosti“ definujících. Jen připomenu, že profesor Thrun je jedním z největších odborníků na umělou inteligenci na světě (Jak jeden kurz změnil život profesora Thruna).

Celý článek na spomocnik.rvp.cz.