Martin Macháček, autor učebnic fyziky, se kdysi dávno pokoušel ovlivnit pojetí státní maturity z fyziky (když se o ní uvažovalo jako o volitelném předmětu). Na (velmi) krátkou dobu dosáhl toho, že by si maturant mohl ke zkoušce přinést tabulky, libovolné učebnice a knihy, kalkulačku, počítač s Excelem a přístupem k internetu – prostě všechno, co běžně používá, když se doma učí. Případně co by běžně používal, kdyby pracoval jako fyzik bez laboratorního vybavení.
Dozvěděla se to jistá novinářka, kterou to zaujalo, a začala zjišťovat, co na to učitelé. Zavolala tedy na jedno pražské gymnázium, kde dostala k telefonu zástupkyni ředitele s aprobací matematika a fyzika. Stanovisko zástupkyně bylo jednoduché: „To je nějaká hloupost! A z čeho by je potom zkoušeli?“
Myslím, že rozumím tomu, co měl pan Hvížďala na mysli. Ať si maturanti přinesou k maturitní písemné práci z češtiny počítač s připojením k internetu, textový editor s korektorem pravopisu, který bude kontrolovat i interpunkci a shodu podmětu s přísudkem, jakékoli knihy a příručky, které budou chtít, a cokoli dalšího. Když jsou ty povinné znaky funkčních stylů pro některé češtináře tak důležité, mohla by nějaká jejich asociace už konečně vyrobit elektronické šablony. Pokud se maturant rozhodne například vyzvat zastupitelstvo města, aby zakázalo bilboardy a neony na památkách, mohl by si pak u zkoušky stáhnout šablonu otevřeného dopisu.
Šablona by ho upozornila, že i z otevřeného dopisu má být zřejmé, kdo je adresátem, kdy byl napsán a kým, že má být logicky členěn do odstavců, že má obsahovat jasně formulovaný požadavek i argumentaci. U útvarů, kde na tom některým češtinářům záleží nadevše, by pak bylo jasné upozornění, že maturant má používat výhradně minulý (nebo naopak přítomný, či budoucí) čas, že se v textu musí (nebo naopak nesmí) objevit přímá řeč, že se od něj očekávají jeho názory, nebo že se jich naopak musí zdržet. A tak dále.
Smyslem moderních technologií je přece umožnit lidem činnosti, které by bez nich nezvládli, případně by je zvládali obtížně a dlouho by jim to trvalo. Takové řešení by konečně uvolnilo ruce učitelům češtiny, kteří by se pak ve výuce maturantů mohli plně věnovat kultivování jejich schopnosti vnímat a vyjadřovat myšlenky a pocity. Na to totiž kvůli všem těm „formalitám“ leckdy nezbývá čas.
Podobným způsobem se už nějakou dobu maturuje v Dánsku. Ono je samozřejmě hezké a správné, když maturant ví, který Iškariotský souvisí se třiceti stříbrnými. Když to ale neví, může si to dnes snadno vygooglovat. Takových „Iškariotských“ jsou totiž desetitisíce a sporů o to, který do výbavy maturanta patří, a který ne, se nezbavíme nikdy. Je lepší zkoušet maturanty z toho, zda se zjištěnými informacemi dokážou správně pracovat, než z toho, zda je umějí nazpaměť. Když se totiž s nimi budou učit pracovat, mnohé si také zapamatují – zapamatování ale nemusí být primárním (a leckdy jediným) cílem výuky.
Výuka ve školách se totiž bohužel opravdu přizpůsobuje tomu, CO se zkouší u státní maturity a JAK se to zkouší. Rozumní rodiče i učitelé dávali v dobách centrálního hodnocení písemných prací z češtiny tento osvědčený návod: „Zapomeň na jakoukoli invenci. Každý neotřelý nápad bude po zásluze potrestán. Uvědom si, které znaky má mít zvolený slohový útvar, a nastrkej je tam tak přesvědčivě, aby je našel i úplný blbec.“
Z diskuze u článku Přečtěte si: Maturita z češtiny podle Cermatu
Nejčtenější články
Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ
Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.
Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.
Tento server dodržuje právní předpisy
ISSN 1213-6018
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.
ISSN 1213-6018
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
12 komentářů:
Já o voze - ty o koze. O. Botlík si vytvořil svoji představu o tom, co umožňuje a k čemu má vést nová maturita s češtiny, a s touto představu vytrvale polemizuje. Že se jeho představa rozchází se skutečností, mu nevadí; jede totiž - jak již uvedla paní Carcy - podle šablony
Problém je zřejmě v tom, že kdyby měli studenti právo používat při maturitní zkoušce počítač jakožto běžný pracovní nástroj, museli bychom celý proces ověřování znalostí a dovedností dost zásadně změnit. Mohli bychom totiž očekávat a požadovat výsledky na zásadně vyšší úrovni, než je tomu dnes. Nejedná se jen o to, že někteří studenti by přišli na řešení, která jsou skutečně nová a funkční, Jedná se také o to, že ne vždy lze standardními metodikami rozpoznat, zda student dané řešení zná, vymyslel nebo vygooglil. V případě nestandardních řešení je někdy dost obtížné nalézt v nich chyby (triviální početní chyby a úpravy zlomků nepočítaje). Obávám se, že nikdo neví, jak by to dopadlo, včetně studentů. Kdysi dávno jsem dával studentům na výběr: lehčí příklady bez pomůcek nebo těžší s pomůckami. Nepamatuji se, že by zvolili druhou variantu. Proto se zdá, že je pragmatičtějším řešením pomalý vývoj bez maturitní revoluce.
Odhlédnu od umanutých představ OB o tom, co vlastně češtináři chtějí, a konstatuji, že i tak je problémů víc. Je například zřejmé, že schopnost zvládnout pravopis jde ruku v ruce s celkovou úrovní vyjadřování.
Druhý problém je v tom, že dnes máme zhruba polovinu maturantů, pro které je velmi obtížné dobrat se úrovně dnes nastavené.
Další problém se týká možností hodnocení, jak ho nastínil kolega v předchozím příspěvku. S tím pak souvisí, že hodnocení v daném případě nelze standardizovat.
V souhrnu: Nastíněné řešení je vhodné pro čistě pro školní práce nebo školní část maturity (může přitom být využita i práce, kterou žák vypracoval během maturitního ročníku). Protože takto pojatá práce nestačí (nemusí stačit) k prověření žákovy schopnosti písemně se vyjádřit, nelze standardně pojatou písemnou práci z celku maturitní zkoušky vypustit.
Docela by mne zajímalo, jak by při tomto maturitním testování dopadla autorka tohoto diskuzního příspěvku:"Další věc , kteoru si ještě dovolím považovat za netaktní je otázka s nabytými zkušenostmi . Po testu mi to samozřejmě nedalo a musela jsem se podívat na internet . A co nanajdu ?
a) http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/nabyt-x-nabit t
b)http://www.proofreading.cz/nabit-nebo-nabyt
Mylsíte si , že je od vás vůči studentům spravedlivé dát do testu něco , co i kdyby se snažili před testem naučit , můžou najít na internetu v obou variantách ? Někteří studenti nemají tak kvalitní zázemí ve školách , ale mají snahu se na tu maturitu naučit . Jenomže pokud se jedni koukli na jendu internetovou stárnku a druzí na druhou , měli štěstí jenom ti , kteří se podívali zrovna tam kde je měkké I ? Toto je nespravedlnost."
Pane Pešate, myslím, že vím, co máte na mysli, ale nesouhlasím s tím. Primárním úkolem školy je žáky vzdělávat – nikoli je zkoušet. Nemůžu tedy přistoupit na to, že vzdělávací postupy se budou nadále ještě více podřizovat tomu, co se zkouší a jak. Dost na tom, že možnosti zkoušení a žákovských činností ve škole z doby před 100 lety dodnes neblaze ovlivňují cíle a metody výuky.
Žáci, kteří by se při současné výuce nenaučili pravopis do maturity, se ho dosavadními postupy nejspíš nenaučí, ani když se pravopis bude u maturity zkoušet. Možná pak nezískají ten certifikát (což je zjevně hlavním cílem zavedení státní maturity), ale pořád nebudou pravopis umět. O jejich schopnosti kultivovaného písemného vyjádření nemluvě. Jde ale přece o to, aby se to naučili – nikoli o to, aby nedostali ten certifikát!
Jedna z možností, jak to s pravopisem zkusit jinak, je umožnit jim díky moderním technologiím vytvářet pravopisně správné (a stylisticky kultivovanější) texty o tom, co je opravdu zajímá. V tomhle se ostatně letošní zadání maturitních písemných prací z češtiny výrazně zlepšila – témata jsou taková, že se z nich opravdu dá vybrat.
Jedním z nejužitečnějších stylistických cvičení, která znám, je zkracování, či prodlužování textu na přesně stanovený počet znaků. Tak to obvykle chtějí v novinách. Na PORGu, kde jsem kdysi působil, vydávali studenti časopis PORGAZEEN. Každé číslo bylo okamžitě vyprodané, na internetu ten časopis četli i dospělí lidé, kteří neměli se školou vůbec nic společného. Jeden absolvent školy dokonce několik let dotoval jeho vydávání z vlastní mzdy.
Něco, co je zajímá a oč se mohou se spolužáky podělit, mají jistě i žáci na jiných školách -- nejen na gymnáziích. Nejde primárně o to, aby byl ten produkt bezvadný z hlediska nějakých vnějších kritérií, nýbrž o to, aby je zaujal. Aby se na něm začali podílet z vlastního zájmu -- nikoli kvůli známkám.
O tom, že si studenti vybírají (až na výjimky) snazší cestu, tady nedávno psal v trochu jiné souvislosti Hrabáč kapský. Uváděl, že z přírodních věd je mezi žáky nejoblíbenější biologie, protože se dá – na rozdíl od chemie či fyziky – snadno (dočasně) nabiflovat. Jev, který jste zmínil i Vy, má poměrně jednoduché vysvětlení. Učitelé je ovšem obvykle odmítají přijmout, zatímco psychologové se na něm shodují. Shrnu je zjednodušeně, i když vím, že mé shrnutí neplatí o všech bez výjimky.
Škola dosáhla toho, že žáci chtějí mít jedničky – nikoli něco skutečně umět a rozumět tomu. Žáci proto zcela racionálně volí nejjednodušší cestu, jak ty jedničky získat. A kdo není dost schopný na jedničky či dvojky, ten holt volí nejjednodušší cestu, jak projít, aby mu učitelé už konečně dali pokoj.
Podrobnosti pěkně vysvětluje dr. Jana Nováčková ve své zajímavé přednášce na pražském TEDx. Říká v ní, že už v první třídě dává škola všemi těmi hvězdičkami, včeličkami a jedničkami dětem najevo, že učení (tedy jeden ze dvou vrozených obranných mechanismů, které máme) není nic moc, a proto je třeba děti uplácet, aby se učily. Podle ní se do šesti týdnů z většiny dětí stanou filatelisté. Se všemi důsledky, které to pro ně a jejich vztah ke vzdělávání má a bude mít.
"Podle ní se do šesti týdnů z většiny dětí stanou filatelisté. Se všemi důsledky, které to pro ně a jejich vztah ke vzdělávání má a bude mít."
Ano souhlasím. Ze známek se nám v posledních dvaceti letech stal zejména na 1. stupni ZŠ motivační nástroj místo nástroje hodnotícího. Dřív byla zcela běžná čtverka už na prvním vysvědčení, dneska na ni málem nenarazíte ani v páté třídě. Dnešní žáci pak po příchodu do šesté třídy zažívají známkový šok, při kterém zjistí, že ony ty jedničky a ani dvojky jaksi nejsou zadarmo, a protože jsou tzv. demotivováni, mnozí rezignují. Prý za to mohou učitelé 2. stupně. Nemyslím si.
Abychom si to vyjasnili: Cílem vzdělání je, aby se žáci něco naučili, cílem zkoušky je ověřit, že žáci dosáhli určité úrovně vzdělání. My se zde bavíme o zkoušce.
Jaké důsledky mívá, když se certifikát zaměňuje za botlíkovský "cár papíru", ukazuje triptych příspěvků P. Hrušky v Revolver Revue (zde na něj upozornil kolega Krátký, k odkazům jsem připojil kratičkou poznámku zde: http://www.ascestinaru.cz/cary-papiru-a-trosky-vzdelani/).
Opakuji posté, že O. Botlík nerozumí - asi záměrně - tomu, jak funguje hodnocení maturitní zkoušky z češtiny. Sám o tom samozřejmě nic neví, ale stačí mu, že ti, kteří zkoušku deformují nebo apriori odmítají, říkají, že něco nejde. Kdyby byl seriózní, snažil by se v tomto ohledu lépe informovat nebo dovzdělat - to je ovšem pod Botlíkovu úroveň, přesněji Botlíkovou úrovní je rovnou poučovat, a v případě argumentační nouze utíkat od podstaty věci, a dosti pravidelně tvrdit nesmysly.
Zde je problem v dovednosti vyhledavat na internetu a posuzovat validitu informacnich zdroju. Ja ucim jako pomucku k textovemu editoru Online Jazykovou prirucku Ustavu pro jazyk český... Tady neni problem v internetu jako takovem, ale v tom, jak se zaci s nim.naucili pracovat.
To OB. Ve svem komentari jsem resil otazku hodnoceni, ne vyuky. V oblasti ICT ve vyuce jsme myslim ve vetsi shode. Prispevek kol. Adamove myslim naznacuje, ze ani jako pedagogicka verejnost na ict u zkouseni nejsme dost metodicky pripraveni. To chce cas, zavest ict smysluplne do vyuky a pak (prubezne), u vedomi toho, co se nam dari, zvysovat roli ict u zkousky.
To OB. Ve svem komentari jsem resil otazku hodnoceni, ne vyuky. V oblasti ICT ve vyuce jsme myslim ve vetsi shode. Prispevek kol. Adamove myslim naznacuje, ze ani jako pedagogicka verejnost na ict u zkouseni nejsme dost metodicky pripraveni. To chce cas, zavest ict smysluplne do vyuky a pak (prubezne), u vedomi toho, co se nam dari, zvysovat roli ict u zkousky.
Já jsem Váš příspěvek takto pochopil, pane Pešate. Jenomže pojetí jednotná státní maturitní zkoušky zjevně velmi silně ovlivňuje podobu výuky v maturitních studijních oborech. A naopak, jednotná státní maturitní zkouška samozřejmě musí respektovat to, jak vypadá převládající výuka. Proto jsem přesvědčen, že její zavedení bylo – v době metodických „rozpaků“ českého školství – zásadním strategickým omylem. Stejně, jako by jím bylo zavedení plošných přijímacích zkoušek. Obojí silně zpomalí zavádění žádoucích změn ve výuce.
Samozřejmě chápu, že umět například pravopis je důležité. Jenomže se ukazuje, že ho spousta žáků i dospělých lidí neumí. Jistě se na tom mohou podílet i jejich osobní dispozice a indispozice nejrůznějšího druhu, ale je také nepochybné, že vinu může nést rovněž převládající způsob výuky. A ten se bude dostávat do stále většího rozporu s dostupností technických prostředků, jež lidé budou moci běžně využívat, aby jejich písemný projev pravopisné chyby všeho druhu neobsahoval.
Nechci hodnotit, čemu technický pokrok v této oblasti prospěje, a čemu naopak uškodí. Pokládám však za nepochybné, že u řady činností ve škole bude pro učitele stále obtížnější přesvědčit žáky, že ty činnosti mají nějaký smysl. Bez ohledu na to, zda smysl mají, nebo ne.
Snahy zabránit tomuto vývoji jsou pošetilé. Jediné, co škola může dělat, je začít velmi rychle uvažovat o tom, jak technologický pokrok využít k tomu, k čemu slouží všude jinde: posunout možnosti člověka (žáka) na jinou úroveň. Přesně tak, jak jste napsal na začátku svého prvního příspěvku. (Jazykovou on-line příručku Ústavu pro jazyk český využívám prakticky denně a osmidílný SSJČ dám zřejmě brzy do sklepa, když už je dostupný na webu. Zabírá místo a musím měnit brýle, když v něm něco hledám.)
Píšete, že „ani jako pedagogická veřejnost na ICT u zkoušení nejsme dost metodicky připraveni“. Jak kdo. Řekl bych, že totéž se týká i připravenosti na ICT ve výuce. Už velmi brzy to ovšem bude pro ty nepřipravené zásadní problém.
Okomentovat