Článek se snaží na základě popisu vlastností vzdělávacích technologií z přelomu 50. a 60. let minulého století a tehdejších názorů s jejich využitím spojených hledat souvislosti s děním současným. Odhaluje existenci docela zřetelných vazeb napovídajících možná i to, jak bude vypadat vývoj budoucí.
Vůbec se mi nelíbí, když nějaký prudce se rozvíjející obor klade příliš velký důraz na svou historii, dělá z ní vědu a bazíruje na tom, aby studenti do detailů znali i věci, které již nemají pro současnost žádný význam. Přesto je velmi potřebné některým souvislostem historického vývoje rozumět. Týká se to i vzdělávacích technologií. V mnoha případech lze prostřednictvím událostí minulých porozumět těm současným - viz třeba náš seriál o historii utopických vizí revolučních změn školství prostřednictvím technologií (naposledy Technologie, které měly změnit výuku). Znalost (ne)úspěšných způsobů implementace technologií v minulosti je zcela nezbytnou součástí kvalifikace tvůrců aplikací nových.
Hledáním zapomenutých historických souvislostí vzdělávacích technologií se zabývá též parta několika amerických odborníků, kteří se rozhodli shromažďovat důležité dokumenty tento vývoj mapující. Z nám známých osobností k této skupině patří Jim Groom (Pedagogika nejistoty podle Jima Grooma) a Audrey Watters (Audrey Watters jako kurátorka vzdělávacích technologií), která tyto zdroje zároveň zpracovává ve formě připravované knihy (Teaching Machines). Jako pracovní prostor využívají velmi zajímavé prostředí na trochu odlišném principu fungujícího wiki - Smallest Federated Wiki. S oblibou zkoumají primární zdroje z digitalizovaného a volně dostupného archivu přihlášek patentů (Google patent search).
Podívejme se spolu s nimi na to, jaké úrovně dosáhly vzdělávací technologie na přelomu 50. a 60. let minulého století. Možná bude pro mnohé čtenáře překvapením, jak výrazně je tehdejší myšlení zastoupeno v dění současném.
Skinnerův učící stroj
Pravděpodobně nejznámějším zařízením té doby, o němž jsme již referovali (Kdy dojde k technologické personalizaci výuky?), byl Skinnerův ještě mechanický učící stroj [1]. |
| Teaching and testing aid (patent US 2987828 A) |
V 60. letech se jeho funkcí inspirovalo mnoho autorů podobných již elektronických zařízení a počítačových programů. Svou schopností realizovat dril s automaticky vyhodnocovanými otázkami s výběrovou odpovědí ovlivňuje Skinnerův stroj behavioristicky orientované výukové aplikace dodnes. V&nbsnbsp;roce 1962 Norman Crowder předpovídal, že do roku 1965 bude učící stroje používat polovina amerických žáků. To se však rozhodně nestalo. Ukázalo se, že podobné výukové postupy jsou velmi nudné a nedokážou žáky dovést ke skutečnému porozumění. Dnes již s prostou individualizací výukového procesu (každý může postupovat vlastním tempem) použitou u Skinnerova stroje nevystačíme a požadujeme též personalizaci, tj. aplikace schopné adaptovat postup podle předchozích výsledků uživatele.
Paskův adaptivní stroj
Představte si, že tuto schopnost měl již Paskův elektronický adaptivní stroj SAKI (Self-Adaptive Keyboard Instructor), jehož patent byl podán stejně jako na stroj Skinnerův v srpnu 1957 a schválen v roce 1961 [2]. Jedná se pravděpodobně o vůbec první aplikaci kybernetiky ve vzdělávání (ve smyslu automatizovaného řízení procesu sebe-zdokonalování). |
| Apparatus for assisting an operator in performing a skill (patent US 2984017 A) |
SAKI byl přístroj cvičící schopnost pořizovat data na Hollerithově děrovačce děrných štítků. Po téměř celé 20. století bylo děrování běžným způsobem ukládání číselných dat, která měla být dále zpracovávána (původně mechanicky, později počítačově). Proto byla i značná poptávka po zručných operátorkách (typicky ženách s děrovačkou pracujících).
Děrování bylo dost podobné práci na psacím stroji. Každá klávesa zde představovala určité číslo. SAKI simuloval děrovačku – zobrazoval číslo, které má být vyděrováno, a měřil přesnost a rychlost reakce trénované osoby. Stafford Beer popsal ve své knize Cybernetics and Management z roku 1959 SAKI takto:
„V okně se zobrazí číslo 7. To znamená, že máš zmáčknout 7. Jenže ty nevíš, která klávesa to je. Podíváš se na světelné schéma, kde je správná klávesa vysvícená. Takto se to dovíš a zmáčkneš ji. Pak se objeví další číslo spolu s identifikací klávesy, a tak pořád dále. Postupně si začneš umístění kláves pamatovat a zrychluješ se. Stroj přitom stále měří tvé reakce a vytváří pravděpodobnostní model tvého procesu učení. 7 už zvládáš, ale z nějakých důvodů ti nejde 3. Stroj to zjistí a zapracuje do modelu. Výsledkem je, že čísla, která ti jdou hůře, dostáváš častěji a pomaleji, zatímco ty, které umíš, méně často a rychleji. … Tak se postupně propracuješ až do úrovně, kde ti stroj místo jednotlivých čísel začíná předkládat řady čísel jdoucích rychle za sebou.“
Podle Paska stačilo 35 minut cvičení za den k tomu, aby se operátorka dostala za 4-5 týdnů na úroveň 7 tisíc děr (úhozů) za hodinu. To představovalo 30-50 % zlepšení proti tradičnímu postupu zacvičování. Přestože tento patent přišel již v době, kdy bylo děrování na ústupu, jsem si jist, že ti z vás, kteří se někdy setkali se současnými programy učícími psaní všemi 10, základní princip jejich fungování poznávají.
Pro nás je nejdůležitější ten fakt, že Paskovo řešení již v sobě zahrnovalo skutečnou personalizovanou adaptivitu. Byl to začátek vývoje, jehož výsledkem možná jednou bude detailní model žáka vytvořený na základě velkých dat získaných jeho činností, který bude propojen s aplikací disponující umělou inteligencí jeho učení řídící.
Celý článek na spomocnik.rvp.cz.
0 komentářů:
Okomentovat