Scio: Více učňů prosperitě naší země nepomůže

Společnost Scio v roce 2011 vypracovala studii ke koncepci dalšího rozvoje středního vzdělávání a potřebnosti většího počtu vyučených. Zveřejnili jsme ji sice na České škole již v červnu 2011, vzhledem k probíhající diskusi o potřebnosti podpory učňovského školství ji publikujeme znovu, doplněnou o její detailní zjištění. Připomínáme, že studie reagovala i na opakovaná prohlášení tehdejšího ministra školství Josefa Dobeše, který tehdy před blížícími se přijímačkami na střední školy vyzval rodiče, aby se nebáli poslat dítě na učiliště.

Detailní zjištění studie

Evropským trendem je zvyšování úrovně vzdělání obyvatel (zejména všeobecného)

Graf ukazuje a predikuje trendy v zaměstnanosti dle úrovně kvalifikace v letech 2000 – 2020 v zemích EU27, v Norsku a Švýcarsku. Modrá křivka ukazuje míru zaměstnanosti lidí s nízkou kvalifikací, červená lidí se střední kvalifikací a žlutá s vyšší kvalifikací. Podíl lidí s nízkou kvalifikací na zaměstnanosti stále klesá a v roce 2020 by měli tito lidé tvořit zhruba 15 % zaměstnaných. To je i v souladu s aktuální vzdělávací politikou EU.

ČR by měla počet učňů přirozeně snižovat, ne zvyšovat!

Oproti předpokladu 15 % zaměstnaných lidí s nízkou kvalifikací tvoří podíl produktivní populace v ČR doposud 40 %. Je skutečně možné, aby ministr školství doporučoval rodičům, aby své děti posílali na učiliště?

ČR má oproti vyspělým zemím nedostatek lidí s kvalitním všeobecným vzděláním

Zatímco učňů je ve struktuře produktivní populace nadbytek, ČR zaostává za vyspělými zeměmi v počtu absolventů se všeobecným vzděláním (které dále umožňuje snáze další vzdělání získat a kteří jsou vybaveni schopnostmi a dovednostmi potřebnými pro současnou a zejména budoucí ekonomiku)

Paradox: podíl průmyslu na HDP roste, počet zaměstnaných klesá

Průmyslová lobby se snaží vzbudit dojem, že je potřeba více pracovníků pro jejich podnikání. Statistika ale dokazuje, že tomu tak není. Ačkoliv podíl některých průmyslových odvětví, v tomto případě zpracovatelského průmyslu, na HDP roste, počet lidí, kteří jsou v tomto odvětví zaměstnaní, klesá.

Roste poptávka po vysoce kvalifikovaných lidech

Trendy vývoje zaměstnanosti na trhu práce vystihuje níže uvedený graf. Zatímco roste významným způsobem segment trhu práce, který potřebuje vysokou kvalifikaci pracovníků, pozic s nízkou kvalifikací naopak významně ubývá. Tato skutečnost je – opět - v naprostém rozporu s tvrzením ministra Dobeše.

Učni jsou nejvíce ohroženi nezaměstnaností

Ze snadno dostupných statistik vyplývá, že nízce kvalifikovaní lidé jsou ti, kteří jsou nejvíce ohroženi nezaměstnaností a tím pádem také nejvíce zatěžují sociální systém.

Učni ve svém oboru pracovat nechtějí

Podle další snadno dostupné statistiky lze zjisti, že polovina učňů nakonec v oboru, v němž kvalifikaci získali, nepracuje a pracovat nechce (nevyhovující finanční podmínky, nevyhovující práce).

Učňovské vzdělávání je neproduktivní a navíc drahé

Jak vyplývá z výše uvedeného, potřeba učňů na trhu práce klesá a tím pádem jsou také nejvíce ohroženi nezaměstnaností. Aby toho nebylo málo, učňovské školství je v porovnání s jinými typy středních škol zcela nejdražší. Vzhledem k situaci na trhu práce je tato investice nevratná.

Ze studie vybíráme ještě závěr:

Zdroje omylů o potřebnosti podpory učňovského vzdělávání

V předchozí kapitole jsme přinesli řadu důkazů o tom, že zvyšování podílu učňů nenese potenciál zlepšit výsledky a perspektivu české ekonomiky, spíše naopak. Proč tedy zprávy v médiích i předkládaný Dlouhodobý záměr rozvoje vzdělávací soustavy 2011 působí zcela jiným dojmem? Předkládáme pět nejpravděpodobnějších zdrojů omylů o nutnosti zaměřit český vzdělávací systém na větší produkci absolventů učňovských oborů.

Zájmy učilišť bojujících o přežití

S ohledem na populační vývoj počty žáků přicházejících na střední školy klesají (až o 30 % během tří let). Oproti minulému roku nastoupilo na střední školy a učiliště o 16 tisíc žáků méně, některé školy nejsou naplněné ani z poloviny a jejich provoz je nehospodárný. Je v nejvlastnějším zájmu škol, které se vyprazdňují, vyvolávat dojem, že učňů je nedostatek. Asociace středních škol mají své zástupce v Unii zaměstnavatelských svazů i v dalších organizacích a i jejich prostřednictvím se snaží akcentovat všechny signály poptávky po absolventech učňovských oborů a naopak potlačit signály opačné. V rámci prosazování skupinového zájmu je to jistě běžné a legitimní, nicméně skupinový zájem se v tomto případě značně rozchází se zájmem širším, společenským.

Zájmy průmyslové lobby, která se snaží pojistit si levnou pracovní sílu

Podle sektorové analýzy Národního vzdělávacího fondu (NVF) by do roku 2016 jen pro výrobu elektřiny, tepla a rozvod plynu v ČR mohl rozdíl mezi pracovníky odcházejícími do důchodu a absolventy příslušných technických oborů činit až 14 000 lidí (zde nejde ovšem jen o učně). Tyto prognózy jsou ovšem založeny na řadě nejistých předpokladů (dostavba Temelína, trvalý růst poptávky po elektřině a růst jejího vývozu, absence výrazné konkurence ve výrobě elektřiny, žádné větší krize apod.). Potřeba klesá při nesplnění kteréhokoliv z nich. Naopak, pokud by byl i přehnaný požadavek státem naplněn, z hlediska zaměstnavatele to bude výhodné, protože na trhu práce bude nabídka převyšovat poptávku, což mu umožní snižovat platy a zvyšovat loajalitu zaměstnanců. Případnou nezaměstnanost musí řešit stát. Jde o tentýž postoj, pro jaký se ujal termín „morální hazard“.

Pro naši hypotézu o nejistotě takových předpovědí svědčí nakonec i to, že až na výjimky tyto podniky, i když jsou ekonomicky velmi silné, nevyvíjejí žádnou snahu řešit deklarovaný nedostatek zaměstnanců vlastními silami.

Zájmy menších neperspektivních regionální výrobců o levnou ale kvalitní pracovní sílu

Jde o firmy, jejichž jádro tvoří starší dělníci (soustružníci, frézaři, nástrojáři, elektrikáři, svářeči apod.), kteří se vyučili v druhé polovině minulého století, v době podpory dělnických profesí na ideologickém základě a v období velmi nepružné a iracionálně jednající centrálně plánované ekonomiky. Ti postupně odcházejí do důchodu a není, kdo by je nahradil. Majitelé těchto firem věří, že by pomohlo více učňů. Analýza nezaměstnanosti ovšem ukazuje, že právě v těchto oborech je řada nezaměstnaných absolventů učilišť, kteří ale do těchto firem za nabízenou mzdu nastoupit nechtějí, případně nastupují, ale práci nezvládají. Při zvýšení mezd by se ale tyto firmy staly nekonkurenceschopné. Mají tak trojí perspektivu – 1. zkrachují, nebo 2. výrazně investují (např. do robotizace) a zvýší efektivitu, nebo 3. přestěhují výrobu za levnější pracovní silou. V žádné ze tří možností však nebudou potřebovat další vyučené, přesto lobbying těchto firem na úrovni krajů vytváří dojem, že právě učni jsou perspektivou regionů. Nejmenší možnost lobovat za změnu přístupu pak mají paradoxně firmy, které ještě nevznikly, firmy, které by mohly vzniknout a prosperovat, kdyby nalezly dostatečně vzdělanou a pružnou pracovní sílu. To celé pak vyvolává falešný dojem, že poptávka po vyučených je vysoká.

Představa, že vyučení budou hned

Politická reprezentace má zpravidla dobré důvody uspokojovat přání podnikatelů v regionu, a to dokonce i v případě, že tato přání nejsou zcela racionální (viz předchozí). Zapomíná se ovšem na to, že dnes provedené změny v síti škol, v oborech, ve kterých se zahajuje výuka, se mohou projevit nejdříve až za čtyři roky.

To je zpravidla pozdě, jak pro podnikatele (pokud nezkrachovali, změnili sortiment, inovovali, investovali, potřebují jiné profese), tak i pro politiky, protože to přesahuje délku volebního období.

Mýtus neuspokojené poptávky občanů po kvalitních řemeslnících

Problém nedostatku řemeslníků pro občany (instalatérů, čalouníků, pokrývačů, krejčích apod.) je s ohledem na konkurenceschopnost České republiky a vliv na HDP marginální. Pokud by zesílil, nakonec ho vždy vyřeší růst cen a trh (jako se to už stalo např. u automechaniků). Poněkud nelogicky je spojován s rozvojem průmyslu, a proto ho zmiňujeme. Je pravda, že poptávka občanů po některých typech řemeslných prací, zejména spojených se stavebnictvím, není uspokojena okamžitě v době, kdy vzniká. U jiných typů profesí jsou dlouhé čekací lhůty tolerovány (např. u zubaře). Delší čekací lhůty ale často nejsou způsobeny nedostatkem řemeslníků, jako spíše racionální organizací práce ze strany živnostníků, i oni si musejí práci plánovat a mít program pokrytý zakázkami. Lokálně i časově, například v době stavebního boomu před hospodářskou krizí mohou vznikat problémy. Ale např. v Praze lze nyní (jaro 2011) sehnat jakéhokoliv řemeslníka k práci prakticky ihned, stačí k tomu několik telefonátů. Trvalejší nedostatek řemeslníků ve stavebních profesích by byl navíc „vidět“ – neopravené fasády, kapající kohoutky, nezasklené výlohy, protékající střechy. Nic takového nás evidentně neobklopuje. Nedostatek řemeslníků je tak pouhým mýtem.

Shrnuto

Nedostatečné naplnění kapacit učilišť, stejně jako snaha firem zajistit si od státu levnou, nicméně jen krátkodobě využitelnou a z hlediska nezaměstnanosti vysoce rizikovou pracovní sílu, vcelku pochopitelně vyvolávají tlak na podporu učňovského školství. Ani takové pohnutky však neobhajují neefektivitu takového jednání a jeho nezodpovědnost z hlediska společenského i ekonomického vývoje. K řešení problémů, které k tomuto tlaku vedou, je třeba využít jiných nástrojů (restrukturalizace učňovského školství na centra celoživotního vzdělávání, podpora inovací a rozvoje technologií v podnikání apod.).

Perspektivní zaměstnavatelé budou potřebovat vysoce vzdělané zaměstnance, minimálně s maturitou, ale spíše s vysokou školou. Nelobují, protože tu ještě nejsou. Nikdy tu ale nevzniknou, když takové zaměstnance nenajdou.

Tak, jako by bylo chybou snažit se uměle administrativními prostředky absolventy základních škol směrovat na učiliště, tak by bylo samozřejmě chybou jim v tom bránit. Role učilišť v našem současném vzdělávacím systému je nezastupitelná a pro velkou část populace je vyučení stále vyhledávanou a dobrou možností k získání kvalifikace a uplatnění.

Učňovské školství má navíc v našem vzdělávacím systému dlouholetou tradici a v minulosti významně přispívalo k hospodářskému růstu našich zemí. Je proto naprosto pochopitelné, že část naší odborné i rodičovské veřejnosti nelibě nese pokles prestiže a konkurenceschopnosti tradičních řemesel na globalizujícím se trhu práce.

Ztracené „zlaté dno“ ale nenajdeme tak, že se budeme snažit obrátit tok času dnem vzhůru. Dobří řemeslníci, kuchaři a další vyučení budou bezpochyby potřeba i v budoucnu a budou potřebovat kvalitní vzdělání na kvalitních učilištích. Avšak kvalitní učiliště ani kvalitní vyučené nezískáme tím, že budeme zavírat oči před současnými fakty a trendy, a části populace budeme uměle bránit v svobodě volby vzdělávací dráhy.




Studie ke stažení ve formátu PDF