V současnosti si nemůžeme představit dnešní svět bez využití všech vymožeností moderní techniky, do kterých patří i informační a komunikační technologie. Celkový rozsah zastoupení těchto technologií v každodenním životě je jedním z ukazatelů technické vyspělosti státu. Míra ovládání informačních a komunikačních technologií jednotlivými občany svědčí o jejich úrovni vzdělanosti a předpokladech úspěšného uplatnění na pracovním trhu a to nejen v rámci území vlastního státu. První vážné zamyšlení nad úrovní vzdělávání v ČR a její konkurenceschopnosti v Evropě vyústilo k vypracování programu rozvoje vzdělávání v ČR.
Následně byl vypracován projekt na vybavení škol počítači, připojení na Internet a rozvoj informační gramotností v českém školství. Do roku 2006 bylo proinvestováno v rámci projektu SIPVZ sedm miliard korun.
Přes veškerou kritiku a nepovedené výběrové řízení na generálního dodavatele služeb měl tento projekt správnou vizi. Do té doby neměl nikdo v republice zkušenosti s obdobným projektem, v takovém rozsahu a finanční výši. Bylo by naivní očekávat, aby akce takových rozměrů byla zcela bezchybná. Zpětným promítnutím veškerých kroků si musí instituce zapojené do podobných projektů vzít ponaučení, aby nic nepodceňovaly a doporučení odborníků z oblasti ICT braly vážně.
Standard ICT již nezávazný
V závěru konání projektu SIPVZ vypracovalo MŠMT z mého hlediska na tu dobu zdařilý metodický pokyn č.j. 30799/2005-551, v kterém byl stanoven standard vybavenosti škol a náležitosti plánu ICT. Školy žádající o dotace dostaly více volnosti k samostatnému řízení rozvoje ICT služeb za předpokladu splnění minimálních požadavků obsažených v tomto dokumentu. Lepší standard vybavenosti školy nikdo nezakazoval. Velmi rozumné byly i finanční dotace na vybavení za povinné spoluúčasti škol.
Za současného stavu financování oblasti ICT ve školách ztratil tento metodický pokyn svou účinnost a již nezavazuje k dodržování stanoveného minimálního standardu ICT služeb. Logicky vyplývá, že vytváření ICT plánu škol již není povinností. Musíme uznat, že tento dokument našel své místo na školách a pomáhá zkvalitňovat proces výuky a usměrňovat tok finančních prostředků na pořizování informační a komunikační techniky přesně podle potřeb vzdělávací instituce.
Dnes již žádný kontrolní orgán nemůže na školách kontrolovat plnění pokynů vztahujících se k oblasti ICT a označit „nevyhovující stav“ za pochybení řídícího pracovníka a porušení povinností. Veškeré povinnosti školám skončily v okamžiku, kdy MŠMT přestalo poskytovat finanční prostředky určené k tomuto účelu a zrušilo odbor SIPVZ zabývající problematikou ICT. Dodnes MŠMT nepředalo kompetence tohoto odboru jinému subjektu a nestanovilo jeho nástupce. Vznikla tedy nepochopitelná diskontinuita, která je pro všechny velmi nepříjemná.
Školy samozřejmě i nadále rozvijí ICT gramotnost a investují do vybavení informačními a komunikačními technologiemi svých pracovišť ne kvůli „čárce“ ve výkazu a úředníkům z odboru školství. Ve školách již nenajdete člověka, který by nechápal nezbytnost tohoto rozvoje a potřeby investic do ICT.
Ze statistiky MŠMT (http://www.msmt.cz/vzdelavani
Ústav pro informace ve vzdělávání sledoval pro MŠMT na všech stupních vzdělávání stav indikátorů vybavení škol počítači (eEurope+) v období od roku 2002 do roku 2006. Výsledkem bylo zjištění, že vývoj indikátorů počtů PC/100 žáků měl vzestupující tendenci (http://www.msmt.cz/vzdelavani
Vzdělávání především
Dalším plusem ukončeného projektu bylo velmi důležité financování ICT vzdělávání pedagogických pracovníků ve školách. Základní uživatelské znalosti získalo přes 27 % pedagogů, různé volitelné moduly absolvovalo přes 43 % a „kompletní“ ICT kurs ukončilo více než 13 % pracovníků. Téměř 16 % pedagogů se ovšem žádného školení nezúčastnilo. O důvodech můžeme jen spekulovat. ICT vzdělanost ředitelů škol dosáhla velmi podobných čísel, ale s jedním rozdílem – školení se nezúčastnilo „jen“ 8 % ředitelů. Z vlastní zkušenosti a zkušenosti mých kolegů mohu konstatovat, že pedagogických pracovníků, kteří „ignorují“ využití moderní technologie ve vzdělávacím procesu, je prozatím více než oněch 16 %. S postupujícím časem a bez poskytovaných dotací na vzdělávání pedagogů v oblasti ICT počet pedagogických pracovníků „nestíhajících“ sledovat vývoj moderních technologií bude jen narůstat. Financování vzdělávání ze zdrojů DVPP a jeho dofinancování z omezených vlastních zdrojů škol vzhledem k vysoké ceně jednotlivých školení bude velmi náročné nebo téměř nemožné.
Proces růstu a rozvoje informační gramotnosti poněkud zpomalil své tempo. V této oblasti začíná z hlediska statistiky mezi státy EU ČR ztrácet svou konkurenceschopnost. V následujících letech máme alespoň poslední možnost, jak tento stav zmírnit, a to za předpokladu finanční spoluúčasti státu.
Tato oblast vyžaduje značné finanční investice do obnovy hardwaru a softwaru a hlavně na vzdělávání pedagogických pracovníků. Pouze pedagog, který bezpečně ovládá technickou stránku moderních technologií, ji dokáže využít ve vyučovacím procesu. Toto považuji za odrazový můstek k moderní výuce na školách, kde pedagog vytvoří podmínky k poznání a využití ICT nejen ve škole, ale i běžném životě.
Propad ve financování vrátí většinu škol o několik let zpátky, anebo přinejmenším značně zpomalí jejich ICT rozvoj, současně omezí rozsah informační gramotnosti žáků a jejich připravenost na školy vyššího stupně. Tento dopad za několik let pocítí celý stát – budou chybět odborníci schopní vyvíjet tento druh technologií. Zákonitě začne stát „dovážet“ odborníky z ciziny…
Cituji výsledky výzkumu IEA SITES M2 „dlouhodobá integrace a rozšiřování inovací se neobejde bez stálého financování a politické podpory. Znamená to tedy, že dokud se náklady na využívání ICT ve školách nestanou zcela běžnou součástí státního rozpočtu, bude třeba nepřetržitě financovat tuto oblast z jiných mimořádných zdrojů“ (http://it.pedf.cuni.cz/sitesm2
Dnešní postup jednotlivých zřizovatelů dobře vystihuje výsledky z téhož výzkumu, že „vůbec nejlepších výsledků se dosahuje tam, kde místní politika v souladu s celostátní“. Většina zřizovatelů škol plní své povinnosti velmi svědomitě, investuje do školních budov a v rámci svého rozpočtu a priorit modernizuje vybavení škol. Nyní zaměstnanci škol a školských zařízení očekávají, jak se zachová stát, respektive MŠMT a zda-li vůbec začne plnit své závazky z usnesení vlády č. 792/2004 a v letech 2007 – 2013 a bude ročně dotovat částkou jedné miliardy korun informační a komunikační služby ve školách, respektive poskytovat finanční pomoc školám k naplnění všech kroků státem zpracované a schválené školské reformy.
Chybějící logika
Postrádám prozatím logiku – zadavatel (stát) objedná službu (vzdělávání) a stanoví podmínky (reformu) k její realizaci, odmítá ovšem v plné výši financovat poskytovatelé služeb (školy) za prováděné úkony a náklady s nimi související?! Doufám, že se již nebude opakovat situace, kdy s velmi vysokým nasázením byla provedena část školské reformy (tvorba ŠVP ZV) a to bez poskytnutí potřebných finančních prostředků ze strany MŠMT.
Vladimír Duženkov
0 komentářů:
Okomentovat