Česká škola v nedávné době uveřejnila sérii článků se společným názvem Parodie na maturitu kritizujících testy, které připravila státní organizace CERMAT pro letošní pilotní ověřování nové podoby maturitní zkoušky. Tón diskuse udaly první dva články série od Bohumila Kartouse, tiskového mluvčího firmy Scio, jediné soukromé firmy, která u nás podniká v oblasti plošného testování a přijímacích zkoušek. Tedy ve stejné oblasti, ve které působí i CERMAT.
Pan mluvčí se soustředil výhradně na chyby v testech z předmětu Občanský základ připravených CERMATem. Vzhledem k jeho postavení je to pochopitelné. Musel pominout základní problém připravované společné (státní) části maturitní zkoušky – její celkové pojetí a zejména skutečnost, že jde o testy s uzavřenými otázkami (anglicky multiple choice tests, hovorově zaškrtávací testy). Firma, jejíž zájmy zastupuje, totiž jiný způsob hodnocení úrovně vzdělání neprodává. Při své kritice testů připravených CERMATem pro společnou část maturitní zkoušky si pan mluvčí proto musí dávat velký pozor, aby nepoškodil samotný trh zaškrtávacích testů. V jeho podání je pojetí společné části maturitní zkoušky správné, pouze CERMAT není schopen testy pořádně připravit. Kdo by ho měl nahradit, je zřejmé.
Podívejme se proto na celkové pojetí společné části maturitní zkoušky. Na první pohled zarazí její nevyváženost. Každý uchazeč musí povinně skládat zkoušku z mateřského jazyka, cizího jazyka, třetí předmět si může vybrat z několika možností. Mezi nimi je také Občanský základ nebo Matematika. Takže humanitně zaměřený student může maturovat ze třech humanitních předmětů a přírodovědným se zcela vyhnout, jeho přírodovědně zaměřený kolega musí povinně skládat zkoušku ze dvou humanitních oborů a pouze z jednoho přírodovědného. Co takové pojetí maturitní zkoušky (i na všeobecně vzdělávací škole, za kterou je gymnázium stále považováno) udělá v dlouhodobé perspektivě s konkurenceschopností našeho hospodářství, se můžeme zatím pouze dohadovat. Až se o tom přesvědčíme, může být pozdě.
Vyřazení matematiky ze seznamu povinných předmětů u společné části maturitní zkoušky je důsledkem sporů z dob diskusí o podobě státní maturity. V okamžiku, kdy ministerstvo přišlo s představou zaškrtávacích testů u maturit (v téže době získala firma Scio na ministerstvu školství své první velké zakázky hrazené z veřejných zdrojů v podobě přípravy testů pro první dvě Sondy Maturant), ozvala se velká kritika ze strany představitelů exaktních oborů. V těchto oborech totiž nejde ani tak o znalost správných odpovědí jako o použití správných postupů k jejich nalezení. A to zaškrtávací testy při nejlepší vůli nemůžou ověřit.
Pro ministerstvo školství bylo ale udržení představy maturitní zkoušky založené na zaškrtávacích testech natolik klíčové, že námitky z odborných, zejména univerzitních kruhů, že takto nelze matematiku zkoušet, vyřešilo raději vyřazením matematiky ze seznamu povinných předmětů.
Proč ministerstvo na zaškrtávacích testech tak lpělo? Tehdy používalo základní argument, že výsledky maturity na různých školách musí být srovnatelné. Jedním důvodem je potřeba vrátit maturitní zkoušce prestiž tím, že stát zajistí, aby zkouška měla na všech školách jistou zaručenou minimální úroveň. Druhým důvodem pak byla snaha postupně postavit přijímací řízení na vysoké školy na výsledcích státní maturity. Zastánci zaškrtávacích testů u maturity nedokázali přijmout námitku, že tyto dva požadavky jsou navzájem neslučitelné. Má-li maturita ověřovat základní minimum, bude pro většinu gymnazistů příliš snadná a pro přijímací řízení na vysoké školy proto k ničemu. Má-li mít význam při výběru nejlepších uchazečů na vysokou školu, bude pro většinu maturantů z učňovských škol nezvládnutelná. Oba cíle navíc nelze zajistit stejným typem testu. K prvnímu slouží ověřovací testy, k druhému srovnávací testy.
O tom, jak velké nepochopení toho, co zaškrtávací testy můžou a nemůžou zajistit, tehdy panovalo, svědčí například způsob, jak státní Ústav pro informace ve vzdělávání stanovil hranici úspěšnosti pro testy v druhé Sondě Maturant. Hranice byla zvolena tak, aby náhodným zaškrtáváním odpovědí testem úspěšně prošlo nejvýše pět procent z těch, kteří neumí vůbec nic. Opravdu nežertuji. Minimální úroveň maturity se měla zajistit tím, že ji složí nejvýše pět procent z negramotných uchazečů.
Proč ne písemné práce? Představa společné části maturitní zkoušky založené na písemném řešení úloh z matematiky a na písemné práci (eseji) z jazyků byla zamítnuta s argumentem, že jejich hodnocení by bylo nesrovnatelné, dva různí učitelé by se v hodnocení neshodli. Do Prahy dokonce přijížděly zahraniční delegace, které nám uváděly odstrašující příklady, kdy písemnou práci z matematiky jeden učitel ohodnotil známkou výborně a druhý dostatečně. Zatímco má-li někdo v testu 40 odpovědí správně a 30 špatně, tak libovolní dva počítači správných odpovědí dospějí ke stejným číslům.
Také tento argument svědčí o naprostém nepochopení toho, co zaškrtávací testy mohou zjistit. Z toho, že jeden uchazeč má správně 40 odpovědí ze 70 a druhý pouze 35, vůbec nevyplývá, že znalosti toho prvého jsou lepší. Bohužel zde vstupuje do hry teorie pravděpodobnosti a obhajitelná interpretace výsledků zaškrtávacích testů vyžaduje znalosti matematiky značně převyšující základní nebo střední školu.
Ani argument, že hodnocení písemných prací je nespolehlivé a neporovnatelné, není oprávněný. Existují metody hodnocení písemných prací, které vykazují nečekaně vysokou nezávislost na hodnotitelích. Vyžadují ale pečlivou přípravu hodnotitelů a celého procesu hodnocení.
Jednu takovou metodu lze nalézt například zde, zejména v kapitolách 11 a 14. Jenom stručné shrnutí. Konečné hodnocení písemné práce je vlastně výsledkem třech zcela nezávislých hodnocení a je vyžadována shoda aspoň dvou. Dodržování kritérií hodnocení v průběhu celého období hodnocení i v průběhu jednotlivých dnů (dopoledne-odpoledne) je sledováno pomocí „kontrolních“ prací, které jsou na počátku ohodnoceny nejzkušenějšími hodnotiteli a potom bez jakéhokoliv upozornění dávány k dalšímu hodnocení jednotlivým hodnotitelům. Tím je sledováno, jestli se každý hodnotitel dlouhodobě řídí stejnými kritérii. Pokud je u něho odhalen posun oproti stanoveným pravidlům hodnocení, je znovu vyškolen a jím hodnocené práce prověřeny. Je-li nějaká práce hodnocena známkou nedostatečně, je navíc ještě znovu posouzena hodnotiteli, kteří jsou speciálně vycvičeni pro rozlišování prací na úrovni dostatečný/nedostatečný. Poslední kontrolou je pak možnost uchazeče odvolat se proti výsledku hodnocení jeho práce a následné další nezávislé hodnocení.
Po dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že tzv. srovnatelnost výsledků je hlavní důvodem pro zavedení společné části maturitní zkoušky v podobě zaškrtávacích testů. O to více jsem byl překvapen, že nový školský zákon, který platí od 1.1.2005, zavádí u společné části maturity z jazyků kromě didaktického testu také strukturovanou písemnou práci a ústní zkoušku. Pokud je mi známo, tento posun v pojetí společné části maturitní zkoušky vůbec neprošel veřejnou diskusí, aspoň ne v takovém rozsahu, v jakém byly před mnoha léty diskutovány zaškrtávací testy. Ostatní předměty společné maturity budou i nadále zkoušeny pouze pomocí testů. Vzhledem k tomu, že CERMAT dosud vůbec neověřoval možnosti srovnatelného hodnocení dvou nových částí společné maturity z jazyků, v této chvíli můžeme na jakoukoliv srovnatelnost výsledků maturity zapomenout. Pak ale přestávají platit i všechny dřívější argumenty o srovnatelnosti výsledků zaškrtávacích testů. Podle osobního sdělení současného ředitele CERMATu Martina Chvála budou strukturované písemné práce hodnotit učitelé z téže školy, ze které jsou i maturanti. To znamená, že se ani nepočítá s žádnou přípravou speciálně vyškoleného týmu hodnotitelů, který by nějakou srovnatelnost mohl v budoucnu zajistit.
Pojetí společné části maturitní zkoušky má mnoho sporných bodů, na některé otázky se nikdy nepodařilo najít všeobecně přijatelné odpovědi. Důvodem pro její odložení je celkové pojetí připravované zkoušky, nikoliv pouze skutečnost, že se CERMAT za celá léta ani nenaučil připravit testy bez zbytečných chyb. CERMAT se pouze vyvíjí podle zákonů prof. Parkinsona. Vymýšlí stále nové a nové důvody pro svou existenci a expanzi, prosazuje další a další plošné testování, dokonce i na základních školách.
Jiří Tůma
0 komentářů:
Okomentovat