Vážený čtenáři, tento příběh je skutečný a dokládá několik sociálních jevů a vykresluje klima společnosti téměř 17 let po takzvané „sametové revoluci“. Jsem příslušníkem střední vrstvy, která však dle sociologa Kellera i podle pozorování obyčejného člověka neexistuje.
Existuje však v západních takzvaných globalizujících společnostech. Tam se příslušník střední vrstvy na základě svého státu těší určité míry úcty ve společnosti, a také finančnímu ohodnocení. Tomu se však u nás státní zaměstnanec – učitel netěší. Málokomu z učitelů jde asi o peníze, ale ta míra úcty, které by se těm, kteří přinášejí vzdělání, u nás opravdu není. I přes tento fakt si na život nestěžuji, stavím dům, mám hodnou ženu, práce mě baví, co víc si člověk může přát. Jednou, bylo to počátkem letošního jara, na které jsme se už nedočkavě všichni těšili jsme přijížděli z práce o něco dříve domů. Těšili jsme se, kolik stihneme práce, že si půjdeme zasportovat a nebo jenom popovídat s přáteli. Zaparkuji před domem auto, chci otevřít bránu a co nevidím. Před ní ležela mrtvá vrána. V tu chvíli mi hlavou proběhlo několik myšlenek. První z nich byla typicky česká: „Hloupá vrána, nemohla uletět ještě o 10 metrů dál k sousedům.“ Napadlo mě v první chvíli. Hned jsem si však uvědomil, že jsem slušně vychovaný učitel – budoucnost národa a že se musím chovat vzor. Podívali jsme se s manželkou na sebe zoufale a vzpomněli jsme si na všechny ty televizní zprávy a články v novinách, které se snažily nevzbuzovat v lidech paniku z ptačí chřipky. Jejich výsledek však byl naprosto opačný. Po asi pěti minutách mlčení a přemýšlení co máme udělat jsem navrhl: „Zakopeme ji, prosypeme vápnem, nikomu nic neřekneme a vše bude v pořádku.“ Manželka, také učitelka mi však moudře oponovala, že ve zprávách říkali, že řešit takovouto situaci má na starosti obecní úřad. Bydlíme na malé vesnici, kde máme velmi šikovného starostu. Když jsme za ním došli, tak byl zavalený papíry, které zrovna vyplňoval. „Máme před vraty mrtvého ptáka“, vyhrkli jsme na něj svorně. I on v tu chvíli měl zoufalý výraz. „Maruško, tak už je to tady, jsme první v republice, kdo má ptačí chřipku“, obrátil se k sekretářce do sousední místnosti. V tu chvíli si však uvědomil, že neví co s tím. „ A co s tím mám dělat“ obrátil se na nás „nikdo nám nic neřekl“. Tak zavoláme na policii, V televizi říkali, že oni mají tuto situaci na starost. Dobrý den, mám tu občany, kteří mají před domem mrtvého ptáka, začínal rozhovor. Následně se však pan starosta dozvěděl, že policie nemá ptačí chřipku ve své kompetenci. Tak jsme volali na městskou polici: Dobrý den, mám tu občany, kteří mají před domem mrtvého ptáka, to už jsme se situaci smáli. Zde jsme se však dozvěděli, že městská policie má sice ptačí chřipku ve své kompetenci, ale k tomu, aby nám pomohli nemá prováděcí vyhlášku, tudíž si máme zavolat na „veterinu“. Dobrý den, mám tu občany, kteří mají před domem mrtvého ptáka, začínali jsme být opět zoufalí. Zde jsme se však dozvěděli, že mají spoustu jiné práce, že se máme obrátit na Krajského hygienika. Ten však byl nedostupný. Tak jsme zkusili okresní hygienickou stanici: Dobrý den, mám tu občany, kteří mají před domem mrtvého ptáka. A jaký je to pták, zpěvný nebo hrabavý, zeptala se nás paní do telefonu. Nebyli jsme jí schopni odpovědět, protože rozdíl neznáme. Nikdy jsem vránu neviděl hrabat a o zpěvu se také nedá mluvit. Běžte se ještě jednou podívat, kolik jich tam leží, řekla paní do telefonu. Určitě jedna odpověděl jsem. Kdyby to byl pták hrabavý, tak přijedeme pro tento jeden kus. Jestliže je to pták zpěvný, tak těch kusů musí být alespoň pět. Propadli jsem v zoufalství, když jsme se dozvěděli že vrána je pták zpěvný. Přemýšleli jsme nad tím zda někde nesehnat ještě čtyři mrtvé vrány, aby se o nás začal někdo zajímat. Zavolali jsem na ministerstvo zdravotnictví, kde nám paní na ústředně s milým hláskem oznámila, že léku Tamilu mají dostatek a že se nemáme ničeho obávat. Z posledních sil jsme zkusili ministerstvo zemědělství. Dobrý den, mám tu občany, kteří mají před domem mrtvého ptáka, i pan starosta zněl už zoufale. Byli jsme odkázání na zvláštní jednotku rychlého ptačího nasazení. Asi za dvě hodiny přijeli. K našemu údivu nám však oznámili, že mrtvý pták je opravdu vrána, která je ptákem zpěvným, tudíž je potřeba alespoň pět kusů. Rychle nasedli a odjeli. Svět se nám zhroutil. Vzali jsme se starostou lopaty, vykopali hlubokou jámu, prosypali ji vápnem a vránu se všemi obecními poctami pohřbili. Místo jsme označili, kdyby jej některá z výše uvedených institucí ještě potřebovala a rozešli se domů. Akce začala ve 14:00 a skončila v 19:00.
Dosedl jsem k televizi a vidím dva politiky (aby někdo někoho neobviňoval, tak jeden byl opoziční a jeden vládní), jak se potěšeně tetelí nad tím, že jsme jediná země ve střední Evropě, kam se ještě ptačí chřipka nedostala, protože všechny instituce jsou dokonale propojené a navzájem spolupracují. Usmál jsem se a myslel si své, vzal manželku a šli jsme na procházku do přírody, třeba najdeme ještě čtyři mrtvé vrány, abychom mohli klidně spát.
Václav Bělík
0 komentářů:
Okomentovat