Na webu stolzova.aktualne.cz probíhá už nějaký čas veselý sebepotvrzující rituál, který zatím nikdo nepovýšil svou účastí na skutečnou diskusi o vztahu alternativní a tradiční pedagogiky. To je téma, které i mne mimořádně zajímá, a dovolím si zde do diskuse přispět.
„Na webu stolzova.aktualne.cz probíhá už nějaký čas veselý sebepotvrzující rituál, který zatím nikdo nepovýšil svou účastí na skutečnou diskusi o vztahu alternativní a tradiční pedagogiky. To je téma, které i mne mimořádně zajímá, a dovolím si zde do diskuse přispět.“ Doufám, že čtenáři poznali, že jde o pozměněný perex článku Proč jsem zastáncem tradiční pedagogiky z pera pracovníka Výzkumného ústavu pedagogického Petra Kukala. Rád bych se k jeho názorům vyjádřil z druhé strany, tedy jako zastánce moderní pedagogiky.
Pojmy „tradiční“ a „moderní“ pedagogika jsou značně vyprázdněné a jejich sepětí s konkrétní realitou je velmi volné. Každý si pod nimi může představit prakticky cokoliv.
Jeden učitel třeba vnímá „moderní“ metody jako něco módního, co brzy odezní, jako zavádění novot, kterým nerozumí, nebo jako popření toho, co dosud dělal. Tento postoj samozřejmě nahrává spíše odmítnutí moderní pedagogiky a pokračování v „osvědčených“ metodách, zvlášť když učitel nemá s jejich realizací žádné problémy.
Učitel, který právě nastoupil do školy z pedagogické fakulty, zase může rozčarovaně pozorovat kolegy, kteří učili stejným způsobem jeho a po deseti dvaceti letech na svém přístupu k žákům nic nezměnili. Obsah i formy výuky zůstávají „tradiční“, přestože jemu říkali vysokoškolští učitelé, že vyučovat se má podle metod „moderních“.
Vidíme tedy, že oba pojmy neříkají vůbec nic o kvalitě výuky, ale spíše vypovídají o postojích daného učitele ke změnám ve vzdělávání a jeho vnímání školské reality. Stoupenec tradiční výuky může být velmi dobrým učitelem, a zastánce moderní výuky špatným. Oba mohou používat tradiční i moderní metody, podle toho, jak si je soukromě pojmenují… Dokonce ani jeden z nich nemusí učit…
I pan Kukal píše „Na tradičním přístupu, tak, jak mu rozumím já, shledávám cenným zejména to, že nepodléhá masovému a z mého pohledu zejména v 1. polovině devadesátých let módnímu zájmu o změny metod a forem práce natolik, aby ztratil ze zřetele vzdělávací obsah.“ Tedy využívá jakousi soukromou definici tradiční výuky, o níž se dozvídáme pouze z náznaků…
V první polovině 90. let samozřejmě došlo k výrazné změně obsahu vzdělávání. Škola přestala být prodlouženou rukou komunistické propagandy. Všechny společenskovědní předměty musely projít „ideologickou očistou“, ale i ze slovních úloh v matematice zmizely zmínky o traktoristech, pionýrech, plnění plánu atd. Tyto změny se týkaly především učebnic. Věřím, že se řada učitelů snažila ideologii vyhýbat, někteří dokonce učili i „zakázané“ autory. Já takové bohužel nezažil… Je třeba si ale uvědomit, že ideologickým účelům byl podřízen nejen obsah, ale také formy výuky. Řada učitelů totiž změnila pouze obsah učiva, například po vydání nových osnov a učebnic, tedy hlavně informace, už ne způsoby prezentace, předávání a zvnitřňování těchto informací. Proto nadále vychovávají spíše obyvatele totalitní země než demokraticky myslící občany. V této rovině je tedy dobré používat spíš označení demokratická škola a proti němu škola totalitní. Obě vyznávají nějaké „tradiční“ hodnoty, ale naprosto rozdílné. Totalitní tradice je přitom v Čechách mnohem delší než demokratická, její vliv na neformální rovině bude tedy velmi vysoký… Moderní metody můžeme chápat jako metody odkoukané v zemích s delší demokratickou tradicí, než máme my. Tradiční jako přešlapování na místě.
Vraťme se ale k hlavním pojmům. Slovo „moderní“ najdeme v názvu časopisu Moderní vyučování, který samozřejmě všem doporučuji k přečtení, protože v něm najdete spoustu námětů na zajímavou výuku. Je také v „pedagogické bibli“ Moderní vyučování od amerického učitele Pettyho. To jsou jen dva příklady použití tohoto slova, které za sebou nesou určitou kvalitu v podobě konkrétních textů. Z nich lze vyvozovat, že moderní pedagogika je pedagogika inovativní, tedy nejen alternativní. Termín alternativní (reformní) se vžil pro školy waldorfské, montessori a nemnoho dalších. Na začátku 20. století totiž tyto školy nabídly žákům, rodičům i společnosti něco úplně jiného, zcela nový systém. Tím se vymezily proti tradiční škole, kterou v českých podmínkách reprezentuje „pruská vojenská kadetka“ nebo „herbartismus“. Alternativní školství má tedy už téměř stoletou tradici. Za tu dobu výrazně ovlivnilo i tradiční školu. Tradiční školství řadu „bonbónků“ z alternativního školství vtělilo do svého systému, alternativu jako systém ale nepřijalo. I dnes jsou alternativní školy ve světě spíše výjimkou, v Čechách pak od roku 1990 živoří a přežívají na okraji, vlastně ani to, protože nový školský zákon rozvoj alternativního školství znemožnil… Počet žáků vyučovaných v českých alternativních školách je oproti Západu mizivý. Naše školství je stále velmi unifikované, což je znak „Nejedlého jednotné školy“, tedy opět spíše totalitní tradice než demokratické…
Moderní termín, který razí například docent Rýdl, je inovativní škola. Je to škola nakloněná změnám. Škola, která nezůstává stejná, ale přizpůsobuje se požadavkům společnosti, rodičů, žáků, učitelů, vedení, veřejnosti atd. Škola, která směřuje k nějakému cíli, a proto se reformuje. Takovou školu umožňuje budovat rámcový vzdělávací program. Na pomoc inovacím ve školství vznikla řada časopisů – Učitelské listy, Moderní vyučování, Kritické listy atd., v nakladatelství Portál vyšly stovky knih, byl vytvořen nespočet webů. Zde mohou učitelé, kteří se o změny zajímají a mají k nim chuť, nebo si uvědomili, že dosavadní metody nefungují a cíle neodpovídají potřebám účastníků vzdělávání, hledat inspiraci. Zavádění moderních vyučovacích metod skutečně nesmí být módou, je to hledání efektivnější cesty vzdělávání žáků. V různých srovnáních inovativní školy usvědčují školy tradiční z velmi nízké efektivity. Obě školy naučí totiž žáky zhruba stejnému množství informací (znalostí), ale absolventi inovativních škol si navíc odnesou řadu dovedností, postojů, schopností i zkušeností potřebných pro život více než vědomosti…
Tradiční škola to neumí. Tradiční učitelé jakoby žádné podněty nepotřebovali, nejsou se ochotni se o své zkušenosti podělit, nemají co ostatním nabídnout. Jediný web o tradiční pedagogice, to dosvědčuje. Možná ale tradiční učitel rád občas sáhne po nějakém inovativním nápadu, který moderní pedagogové vyzkoušeli a publikovali… Zasazuje ho ale do tradičního systému jako hru, zajímavůstků nebo „třešničku na dortu“. Nemůže se potom divit, že moderní metody v jeho hodinách nefungují! Myslím, že právě z této zkušenosti pramení negativní pohled tradicionalistů na pedagogickou „modernu“.
Tradiční škola se zaměřuje na učivo, moderní na žáka. V tradiční škole převládají slova učitele, v moderní činnosti žáka. V tradiční škole se předávají informace, v moderní kompetence. Tradiční učitel si plní povinnosti, moderní s nadšením realizuje nové nápady. Tradiční učitel si dělá na svém, moderní komunikuje s kolegy. Tradiční učitel něco vyžaduje, moderní vychází vstříc. Tradiční učitel sází na jistotu, moderní hledá. A tak dále.
Můj soukromý výklad sousloví „tradiční školství“ je nedemokratický a neefektivní, „moderní školství“ je potom opakem – demokratické a efektivní. Je na volbě každého učitele, kterou cestou se vydá. Podle rozhodnutí většiny pedagogů za pár let uvidíme, jestli se inovativní výuka stane tradicí, nebo bude nadále alternativou.
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat